RICHTER, Luděk: Svitavy, Dětská scéna 2012 - Recenze - Nejlepší střelec. Deník Dětské scény, č. 4., str. 90 - 91, 12.6.2012.
Studio Šrámkova domu v Sobotce:
Nejlepší střelec
Žádný převod – ať už z literatury do divadla, z jednoho jazyka do druhého nebo z jedné kultury do jiné kultury – není jen otiskem v jiné „řeči“, neboť tyto „řeči“ nejsou pouhým souhrnem totožných věcných pojmenování, nýbrž i nositeli rozdílných kulturních kontextů a tím i významů.
Poznat a napodobit při takovém převodu vnější znaky odlišné kultury je pro inscenátory jistě pedagogicky cenné, ale směřují-li svou práci i do divadelního sdělení divákům, musí hledat cestu, jak jim předat především obsah vybraného díla, jehož cílem je v divadle katarze – očistný pocit poznání a naplnění. Obsahuje-li taková předloha motivy a řešení, jež jsou v jiném kulturním okruhu neuspokojivé či dokonce nepřijatelné (zde např. nejvyšší odměnu pro podvodníčka, lháře a malého šejdíře), musíme učinit jednu ze dvou věcí: buď seznámit diváka s kulturním kontextem a z něj plynoucími významy, v nichž jsou ony motivy či řešení přijatelné, nebo tyto motivy a řešení přizpůsobit kontextu a chápání cílového kulturního okruhu. Nikdy totiž nejde o to sdělit literu, nýbrž ducha předlohy. To opravňuje a nutí inscenátory, je-li to potřebné, zasáhnout do předlohy třeba i zásadně.
Byť se to nezdá, úzce to souvisí také s přesným žánrovým zařazením příběhu. Jiné věci jsou věrohodné a přijatelné ve frašce, jiné v tragédii a jiné v občanském dramatu; to co je v anekdotě přípustnou, ba žádoucí zkratkou či nadsázkou, působí ve vážnějším žánru jako absolutní nesmysl nebo nepřístojnost. V anekdotě může být lež či drobný podvůdek především zdrojem humoru bez morálních konsekvencí, v realistickém příběhu či v pohádce (s výjimkou „lhářských“ pohádek o báječích typu barona Prášila či humoresek, v nichž si chytrost zaslouží odměnu, zatímco hloupost trest) prohřeškem, vyžadujícím morální odsouzení.
Sobotecká inscenace však jasný žánrový klíč neposkytuje a volně přeskakuje z jednoho žánru do druhého: na „realisticky“ pojaté orientální scéně začíná jako lehce groteskní nadsázka, která se však místy (zejména v herectví představitele titulní role) proměňuje v parodickou frašku či karikaturu (místy až pitvořivou), aby se vzápětí vše vrátilo k realistickému zpodobování orientálních reálií… A v této nejistotě mě vítězství prolhaného „lovce“ může morálně těžko uspokojit. Zbývá spíše dojem formalistní hříčky, která se nějakým sdělením příliš nezatěžuje.
Nejlepší střelec
Žádný převod – ať už z literatury do divadla, z jednoho jazyka do druhého nebo z jedné kultury do jiné kultury – není jen otiskem v jiné „řeči“, neboť tyto „řeči“ nejsou pouhým souhrnem totožných věcných pojmenování, nýbrž i nositeli rozdílných kulturních kontextů a tím i významů.
Poznat a napodobit při takovém převodu vnější znaky odlišné kultury je pro inscenátory jistě pedagogicky cenné, ale směřují-li svou práci i do divadelního sdělení divákům, musí hledat cestu, jak jim předat především obsah vybraného díla, jehož cílem je v divadle katarze – očistný pocit poznání a naplnění. Obsahuje-li taková předloha motivy a řešení, jež jsou v jiném kulturním okruhu neuspokojivé či dokonce nepřijatelné (zde např. nejvyšší odměnu pro podvodníčka, lháře a malého šejdíře), musíme učinit jednu ze dvou věcí: buď seznámit diváka s kulturním kontextem a z něj plynoucími významy, v nichž jsou ony motivy či řešení přijatelné, nebo tyto motivy a řešení přizpůsobit kontextu a chápání cílového kulturního okruhu. Nikdy totiž nejde o to sdělit literu, nýbrž ducha předlohy. To opravňuje a nutí inscenátory, je-li to potřebné, zasáhnout do předlohy třeba i zásadně.
Byť se to nezdá, úzce to souvisí také s přesným žánrovým zařazením příběhu. Jiné věci jsou věrohodné a přijatelné ve frašce, jiné v tragédii a jiné v občanském dramatu; to co je v anekdotě přípustnou, ba žádoucí zkratkou či nadsázkou, působí ve vážnějším žánru jako absolutní nesmysl nebo nepřístojnost. V anekdotě může být lež či drobný podvůdek především zdrojem humoru bez morálních konsekvencí, v realistickém příběhu či v pohádce (s výjimkou „lhářských“ pohádek o báječích typu barona Prášila či humoresek, v nichž si chytrost zaslouží odměnu, zatímco hloupost trest) prohřeškem, vyžadujícím morální odsouzení.
Sobotecká inscenace však jasný žánrový klíč neposkytuje a volně přeskakuje z jednoho žánru do druhého: na „realisticky“ pojaté orientální scéně začíná jako lehce groteskní nadsázka, která se však místy (zejména v herectví představitele titulní role) proměňuje v parodickou frašku či karikaturu (místy až pitvořivou), aby se vzápětí vše vrátilo k realistickému zpodobování orientálních reálií… A v této nejistotě mě vítězství prolhaného „lovce“ může morálně těžko uspokojit. Zbývá spíše dojem formalistní hříčky, která se nějakým sdělením příliš nezatěžuje.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.