Nepochybně nejzkušenějším souborem na přehlídce byl opavský Opal, který nabídl hned dvě inscenace.
Pohádka O prolhané koze (aneb Škoda každého přísloví, které padne vedle) má zajímavou a funkční scénu tří v perspektivě za sebou řazených paravánů (ten nejbližší ještě s hracím okénkem chalupy a dveřmi chléva), na nichž se hraje třemi velikostmi loutek. Ty menší, tyčkové, jsou pěkné a funkční. Ty v životní velikosti jsou tak ošklivé a nesympatické (nadto s výraznými ústy, jež jim dávají jednou provždy jediný neměnný výraz),
že je zatěžko nefandit koze, když svou lží způsobí, že je (jen o něco méně ošklivý a nesympatický) otec vyžene do světa. A tenhle zdánlivě výtvarný detail je prvým z problémů a nedomyšleností dramaturgických: Souvisí kozí lži s leností či pílí jednotlivých dívek, projevovanou na pastvě? A proč vlastně koza opakovaně lže a vynucuje si tím další a další pastvy, když zároveň dává najevo, že je jí to na obtíž, neboť už sotva nohy vleče a je přežraná až běda? Opravdu se dívky něčím provinily, aby pak měly důvod otce udobřovat kouzelnými dárky? A když je v závěru koza (která už dávno předtím utekla) trestána holí, otec ani v nejmenším nemusí zpytovat své lehkovážné svědomí a dcerám se nemusí ani omluvit? O čem pak celý příběh je? A upřímně řečeno: škoda není žádného z těch přísloví, která slibují vytvořit nějaký funkční význam a obohatit tak příběh, ale co slíbila, neplní. Na druhé straně je tu však pěkný hudební plán, dobré cítění souboru pro rytmus a spousta jeho příslovečné energie, dynamiky a razance i pár vtipných nápadů.