NOVÁK, Jan: LOUTKY SE STŘECHOU NAD HLAVOU – VII – PRAHA - Říše loutek
LOUTKY SE STŘECHOU NAD HLAVOU – VII – PRAHA
Úvodní část toho seriálu se zabývala historií snah o zbudování stálého loutkového divadla umístěného v samostatné budově v centru Prahy. Tato myšlenka, poprvé jasně formulovaná a veřejně prezentovaná v roce 1911, v letech první světové války skomírala, kolem roku 1923 se zdálo, že cíle je dosaženo, když byl pro ni získán Židovský ostrov, ale nakonec veškerá snaha vyzněla do ztracena. Ne však docela.
Tady musíme učinit odbočku a připomenout jinou historii. Jde o pražskou Městskou knihovnu. Ta našla v roce 1903 sídlo na Starém Městě v domě čp. 98-I, který se nalézal na Mariánském náměstí (tedy v místě dnešní budovy Městské knihovny). I když byl dům pro její působení zakoupen, dostala knihovna již v roce 1904 výpověď a začala mnohaletá anabáze – kam s ní? Návrhů na řešení byla řada, ale byla to jen jalová plácnutí do vody. V roce 1909 se nadějně zablesklo: městská rada se usnesla postavit pro Městskou knihovnu samostatnou budovu a rok nato vypracoval arch. Josef Chochol stavební skici. V budově měla být knihovna, čítárny, městský archiv, soupisná komise, stavební archiv, statistická kancelář se spisovnou, a to vše včetně kanceláří a skladových prostorů. Je evidentní, že stavba s tak neujasněnou koncepcí musela zůstat jen na papíře. A tak se zase nic nedělo, dokonce ani nebyly podniknuty vážné kroky k finančnímu zajištění celého projektu. Situace se ještě zkomplikovala v roce 1914. Do té doby stále platilo, že prostor mezi ulicemi Žateckou a Valentinskou (kde dnešní Městská knihovna stojí) je pro avizovanou stavbu rezervován. V roce 1914 se však objevil požadavek na prodej rezervovaných pozemků pro stavbu univerzitní knihovny. Spor se vlekl, navíc komplikovaný válečnými událostmi, a neustal ani po vzniku československého státu. Ke kritickému zhoršení situace Městské knihovny došlo v roce 1922. Byla vytvořena Velká Praha, to znamená, že k historickému městu bylo připojeno 38 obcí a pražské Městské knihovně připadly všechny knihovny připojených obcí. Pro ústředí Městské knihovny, sídlící stále v domě čp. 98-I, to byla situace neúnosná a její řešení v nedohlednu. Ale stal se téměř zázrak: „Jednoho únorového dopoledne přišel k řediteli knihovny neznámý starší pán, který se představil jako vrchní ředitel Pražské městské pojišťovny Antonín Šebek. Rozhovořil se o tom, že [...] Pražská městská pojišťovna oslaví r. 1925 šedesáté výročí svého trvání. Pak že přijde jubilejní rok republiky 1928. A že by toho chtěla vzpomenouti nějakým trvalým způsobem, jenž by byl ku prospěchu vší obci Pražské. Proto, že se dozorčí rada pojišťovny usnesla na své schůzi 7. února 1923 vystavěti a městu darovati samostatnou budovu městské knihovny...“1
Následující výčet dat je sice suchopárný, ale svědčí o rychlém spádu událostí. Vše začíná 7. února 1923 výše zmíněným rozhodnutím pojišťovny a již 24. února 1923, po návštěvě Dr. Šebka u ředitele knihovny Dr. Thona, předkládá knihovna pojišťovně stavební program. 20. června 1923 padlo rozhodnutí vypsat soutěž na architektonické řešení stavby se soutěžní lhůtou do 15. prosince 1923. Podle zadání měl objekt sloužit nejen Městské knihovně, ale měl v něm být umístěn také městský statistický úřad a soukromý a reprezentační byt pražského primátora. Poté byl 22. ledna 1924 předložen odborný posudek na obdržené návrhy a rozhodnutím soutěžní poroty byl k realizaci doporučen návrh arch. Františka Roitha. Ten byl 16. dubna 1924 pověřen vypracováním definitivních plánů, 11. listopadu 1924 bylo vydáno stavební povolení a 15. května 1925 byly zahájeny výkopové práce.
Abychom se vrátili k loutkám. Někdy v letech 1923 až 1925 se protínají osudy pražské Městské knihovny a souboru Říše loutek. Loutkové divadlo nebylo do původního ideového konceptu budovy zahrnuto. Dosvědčuje to sám arch. Roith: „Myšlenka zbudovati v nové Ústřední knihovně hl. města Prahy loutkové divadlo nevznikla ihned, když pracován byl program projektu této budovy, nýbrž během práce na definitivních plánech, kdy bylo rozšířeno působení městské knihovny jako ústavu kulturního...“2 Nová myšlenka ovšem znamenala i koncepční změny: „Původně nebyla pojata do stavebního programu. V místech tohoto divadélka byl původně projektován prostor pro archiv městského statistického úřadu. Ale prodlením stavby se ukázalo, že sčítací archiválie nebudou se ukládati u úřadu městského, a naproti tomu se dostalo stavebníkovi podnětu, aby se ujal amatérské loutkové společnosti ,Říše loutek‘.“3 První náčrty loutkového divadla byly značně odlišné od finálního řešení, patrně byly obdobou malého přednáškového sálu, který je umístěn v protilehlém křídle budovy podél Valentinské ulice. Dosvědčuje to mj. následující dobové svědectví Fr. Ptáčka: „...sdělil nám p. Dr. V. Zákrejs, který režíroval v našem divadle právě Shakespearův ,Večer tříkrálový‘, že v projektované budově Ústřední knihovny má se zříditi jeden ze sálů jako loutkové divadlo. Avšak při tom podotkl, že asi pro rozměry našeho divadla nebude místnost vhodná, jelikož jde o sál asi 21 m dlouhý a 7 m široký. Ale hned dodal, že projektant p. architekt Roith je muž, který bude míti plné pochopení pro nové uspořádání půdorysné, neboť jest přítelem loutkového divadla...“4 Soubor Říše loutek se chopil nabídnuté příležitosti, a tak začala intenzivní spolupráce vedení Říše loutek s arch. Roithem. Především došlo k základní změně půdorysného řešení, jak dokládají plány z dubna 1925. V říjnu téhož roku požádala Říše loutek oficiálně o propůjčení budovaného divadla. Návrh byl akceptován a principál Říše loutek byl vyzván, aby zhotovil model jeviště. Koncepce nového divadla se rodila na četných schůzkách. „Těchto rozprav účastnili se V. Sucharda, Dr. Klika, red. Ptáček, V. Barth, V. Vrtek, arch. Roith a arch. Zákrejs. V nich bylo nadhozeno, že by vlastně měl se vybudovati model konstruktivního zařízení jeviště. Tento námět byl nám popudem, abychom se dali do práce. Z překližkových desek byl proto takový model v měřítku 1 : 10 zhotoven.“5 Model vznikal o prázdninách roku 1926. Tuto skutečnost dosvědčuje i stavební správce Ing. J. Moudrý: „Model zařízení loutkové scény prováděl v červenci 1926 mistr sochař Vojta Sucharda, podle tohoto modelu vypracoval pak Machata plány, dle kterých zadána později práce železné konstrukce a osvětlení loutk. div. fě. Vohralík, Praha VIII.“6 Za zaznamenání stojí, že ještě počátkem padesátých let minulého století byl model deponován v zákulisí divadla.
Odevzdání budovy Ústřední knihovny obci pražské se konalo 25. října 1928. Slavnostní akt se odehrál v půjčovně knihovny za účasti členů vlády, zástupců vysokých úřadů, kulturních ústavů a škol, a především představitelů Pražské městské pojišťovny a obce pražské. Mezi slavnostními řečníky nechyběl pražský primátor Dr. Karel Baxa a ministr školství a osvěty Dr. Milan Hodža. Říše loutek měla v novém působišti zahájit pravidelná představení 28. října 1928. Skutečnost byla trochu jiná: „29. října byl do knihovny pozván pražský tisk. Ježto strojové zařízení, výtah, osvětlení atd. nebylo ještě na novém jevišti hotovo, postavili jsme provisorní jeviště i s osvětlením. Hosty uvítal v divadélku za náš soubor redaktor Ptáček. Přivítání za loutky, které napsal Dr. Klika, přednesla loutka Malvolia v dekoraci orientálního sálu. Loutku vodil mistr Sucharda a já za ni mluvil.“7 Pak v divadle pokračovaly dokončovací práce a členové Říše loutek se vrátili na svou letenskou scénu. Divadelní sezona 1928–1929 byla zahájena v říjnu na Letné a až do poloviny prosince se zde hrálo každou sobotu a neděli. A konečně 19. prosince 1928 byla zahájena pravidelná představení na nové scéně v Ústřední městské knihovně. Zahajovacím představením byl Tylův Strakonický dudák. Od členů souboru to bylo přímo neuvěřitelné pracovní vypětí. Ale tato divadelní sezona měla ještě jeden vrchol. V květnu 1929 se v Praze konal sjezd loutkářů s loutkářskou výstavou. Velká akce s reprezentativní zahraniční účastí se vepsala do světových dějin loutkového divadla, neboť v jejím rámci se zrodila UNIMA. Nové divadlo Říše loutek bylo pochopitelně jedním z magnetů celého sjezdu. Dojem, který udělalo, dokumentuje referát německého loutkáře F. Wortelmanna: „Divadlo Říše loutek, které v loňském roce věnoval nové knihovně v Praze jeden z pojišťovacích ústavů, bylo postaveno nákladem jednoho milionu českých korun ve sklepním prostoru budovy nové Lidové knihovny. Kromě vzorového vybavení intimního hlediště a předsálí se zejména jeho jevištní vybavení nedá s ničím srovnat. Veškerá strojní zařízení a složitý světelný aparát jsou postaveny na základě poznatků nejnovější a nejmodernější jevištní techniky. Čistě technicky lze na tomto miniaturním jevišti dosáhnout efektů, které se velkým divadlům zdají být nemožné. Dostali bychom se příliš daleko, kdybychom zacházeli do podrobností, jakkoliv to velice svádí hovořit o všech těchto vymoženostech, které jsme dosud považovali za nemožné a bohužel je nevlastníme. Přestože se Němci ze všech úspěchů Čechů radují zároveň s nimi, tady přece jen začala hlodat závist...“8
Do divadla Říše loutek v Žatecké ulici na Starém Městě pražském se ještě vrátíme v příštím pokračování.
1) Jan Thon: O městské knihovně, knihách a také lidech (Nákladem Obce pražské, 1938, str. 43).
2) Arch. Fr. Roith: Loutkové divadlo v Ústřední knihovně hl. města Prahy (Loutkář, roč. XV, čís. 5, leden 1929, str. 99).
3) Jan Thon: O městské knihovně, knihách a také lidech (Nákladem Obce pražské, 1938, str. 77).
4) Fr. Ptáček: Jak vznikala nová scéna v Městské knihovně (Loutkář, roč. XV, čís. 5, leden 1929, str. 103).
5) Dtto.
6) Ing. J. Moudrý: Zpráva o postupu stavby Ústřední knihovny hlav. města Prahy (strojopis, 19. října 1928, archiv Říše loutek).
7) Václav Barth: Trochu vzpomínek (strojopis, 1961, archiv Říše loutek).
8) Fritz Wortelmann: Zu Besuch bei böhmischen Puppenspielern (Der Schacht, Bochum, roč. 5, čís. 34/35, 1. VI. 1929, str. 339–342).
Psáno pro čas. Loutkář, získáno od autora leden 2008.
Úvodní část toho seriálu se zabývala historií snah o zbudování stálého loutkového divadla umístěného v samostatné budově v centru Prahy. Tato myšlenka, poprvé jasně formulovaná a veřejně prezentovaná v roce 1911, v letech první světové války skomírala, kolem roku 1923 se zdálo, že cíle je dosaženo, když byl pro ni získán Židovský ostrov, ale nakonec veškerá snaha vyzněla do ztracena. Ne však docela.
Tady musíme učinit odbočku a připomenout jinou historii. Jde o pražskou Městskou knihovnu. Ta našla v roce 1903 sídlo na Starém Městě v domě čp. 98-I, který se nalézal na Mariánském náměstí (tedy v místě dnešní budovy Městské knihovny). I když byl dům pro její působení zakoupen, dostala knihovna již v roce 1904 výpověď a začala mnohaletá anabáze – kam s ní? Návrhů na řešení byla řada, ale byla to jen jalová plácnutí do vody. V roce 1909 se nadějně zablesklo: městská rada se usnesla postavit pro Městskou knihovnu samostatnou budovu a rok nato vypracoval arch. Josef Chochol stavební skici. V budově měla být knihovna, čítárny, městský archiv, soupisná komise, stavební archiv, statistická kancelář se spisovnou, a to vše včetně kanceláří a skladových prostorů. Je evidentní, že stavba s tak neujasněnou koncepcí musela zůstat jen na papíře. A tak se zase nic nedělo, dokonce ani nebyly podniknuty vážné kroky k finančnímu zajištění celého projektu. Situace se ještě zkomplikovala v roce 1914. Do té doby stále platilo, že prostor mezi ulicemi Žateckou a Valentinskou (kde dnešní Městská knihovna stojí) je pro avizovanou stavbu rezervován. V roce 1914 se však objevil požadavek na prodej rezervovaných pozemků pro stavbu univerzitní knihovny. Spor se vlekl, navíc komplikovaný válečnými událostmi, a neustal ani po vzniku československého státu. Ke kritickému zhoršení situace Městské knihovny došlo v roce 1922. Byla vytvořena Velká Praha, to znamená, že k historickému městu bylo připojeno 38 obcí a pražské Městské knihovně připadly všechny knihovny připojených obcí. Pro ústředí Městské knihovny, sídlící stále v domě čp. 98-I, to byla situace neúnosná a její řešení v nedohlednu. Ale stal se téměř zázrak: „Jednoho únorového dopoledne přišel k řediteli knihovny neznámý starší pán, který se představil jako vrchní ředitel Pražské městské pojišťovny Antonín Šebek. Rozhovořil se o tom, že [...] Pražská městská pojišťovna oslaví r. 1925 šedesáté výročí svého trvání. Pak že přijde jubilejní rok republiky 1928. A že by toho chtěla vzpomenouti nějakým trvalým způsobem, jenž by byl ku prospěchu vší obci Pražské. Proto, že se dozorčí rada pojišťovny usnesla na své schůzi 7. února 1923 vystavěti a městu darovati samostatnou budovu městské knihovny...“1
Následující výčet dat je sice suchopárný, ale svědčí o rychlém spádu událostí. Vše začíná 7. února 1923 výše zmíněným rozhodnutím pojišťovny a již 24. února 1923, po návštěvě Dr. Šebka u ředitele knihovny Dr. Thona, předkládá knihovna pojišťovně stavební program. 20. června 1923 padlo rozhodnutí vypsat soutěž na architektonické řešení stavby se soutěžní lhůtou do 15. prosince 1923. Podle zadání měl objekt sloužit nejen Městské knihovně, ale měl v něm být umístěn také městský statistický úřad a soukromý a reprezentační byt pražského primátora. Poté byl 22. ledna 1924 předložen odborný posudek na obdržené návrhy a rozhodnutím soutěžní poroty byl k realizaci doporučen návrh arch. Františka Roitha. Ten byl 16. dubna 1924 pověřen vypracováním definitivních plánů, 11. listopadu 1924 bylo vydáno stavební povolení a 15. května 1925 byly zahájeny výkopové práce.
Abychom se vrátili k loutkám. Někdy v letech 1923 až 1925 se protínají osudy pražské Městské knihovny a souboru Říše loutek. Loutkové divadlo nebylo do původního ideového konceptu budovy zahrnuto. Dosvědčuje to sám arch. Roith: „Myšlenka zbudovati v nové Ústřední knihovně hl. města Prahy loutkové divadlo nevznikla ihned, když pracován byl program projektu této budovy, nýbrž během práce na definitivních plánech, kdy bylo rozšířeno působení městské knihovny jako ústavu kulturního...“2 Nová myšlenka ovšem znamenala i koncepční změny: „Původně nebyla pojata do stavebního programu. V místech tohoto divadélka byl původně projektován prostor pro archiv městského statistického úřadu. Ale prodlením stavby se ukázalo, že sčítací archiválie nebudou se ukládati u úřadu městského, a naproti tomu se dostalo stavebníkovi podnětu, aby se ujal amatérské loutkové společnosti ,Říše loutek‘.“3 První náčrty loutkového divadla byly značně odlišné od finálního řešení, patrně byly obdobou malého přednáškového sálu, který je umístěn v protilehlém křídle budovy podél Valentinské ulice. Dosvědčuje to mj. následující dobové svědectví Fr. Ptáčka: „...sdělil nám p. Dr. V. Zákrejs, který režíroval v našem divadle právě Shakespearův ,Večer tříkrálový‘, že v projektované budově Ústřední knihovny má se zříditi jeden ze sálů jako loutkové divadlo. Avšak při tom podotkl, že asi pro rozměry našeho divadla nebude místnost vhodná, jelikož jde o sál asi 21 m dlouhý a 7 m široký. Ale hned dodal, že projektant p. architekt Roith je muž, který bude míti plné pochopení pro nové uspořádání půdorysné, neboť jest přítelem loutkového divadla...“4 Soubor Říše loutek se chopil nabídnuté příležitosti, a tak začala intenzivní spolupráce vedení Říše loutek s arch. Roithem. Především došlo k základní změně půdorysného řešení, jak dokládají plány z dubna 1925. V říjnu téhož roku požádala Říše loutek oficiálně o propůjčení budovaného divadla. Návrh byl akceptován a principál Říše loutek byl vyzván, aby zhotovil model jeviště. Koncepce nového divadla se rodila na četných schůzkách. „Těchto rozprav účastnili se V. Sucharda, Dr. Klika, red. Ptáček, V. Barth, V. Vrtek, arch. Roith a arch. Zákrejs. V nich bylo nadhozeno, že by vlastně měl se vybudovati model konstruktivního zařízení jeviště. Tento námět byl nám popudem, abychom se dali do práce. Z překližkových desek byl proto takový model v měřítku 1 : 10 zhotoven.“5 Model vznikal o prázdninách roku 1926. Tuto skutečnost dosvědčuje i stavební správce Ing. J. Moudrý: „Model zařízení loutkové scény prováděl v červenci 1926 mistr sochař Vojta Sucharda, podle tohoto modelu vypracoval pak Machata plány, dle kterých zadána později práce železné konstrukce a osvětlení loutk. div. fě. Vohralík, Praha VIII.“6 Za zaznamenání stojí, že ještě počátkem padesátých let minulého století byl model deponován v zákulisí divadla.
Odevzdání budovy Ústřední knihovny obci pražské se konalo 25. října 1928. Slavnostní akt se odehrál v půjčovně knihovny za účasti členů vlády, zástupců vysokých úřadů, kulturních ústavů a škol, a především představitelů Pražské městské pojišťovny a obce pražské. Mezi slavnostními řečníky nechyběl pražský primátor Dr. Karel Baxa a ministr školství a osvěty Dr. Milan Hodža. Říše loutek měla v novém působišti zahájit pravidelná představení 28. října 1928. Skutečnost byla trochu jiná: „29. října byl do knihovny pozván pražský tisk. Ježto strojové zařízení, výtah, osvětlení atd. nebylo ještě na novém jevišti hotovo, postavili jsme provisorní jeviště i s osvětlením. Hosty uvítal v divadélku za náš soubor redaktor Ptáček. Přivítání za loutky, které napsal Dr. Klika, přednesla loutka Malvolia v dekoraci orientálního sálu. Loutku vodil mistr Sucharda a já za ni mluvil.“7 Pak v divadle pokračovaly dokončovací práce a členové Říše loutek se vrátili na svou letenskou scénu. Divadelní sezona 1928–1929 byla zahájena v říjnu na Letné a až do poloviny prosince se zde hrálo každou sobotu a neděli. A konečně 19. prosince 1928 byla zahájena pravidelná představení na nové scéně v Ústřední městské knihovně. Zahajovacím představením byl Tylův Strakonický dudák. Od členů souboru to bylo přímo neuvěřitelné pracovní vypětí. Ale tato divadelní sezona měla ještě jeden vrchol. V květnu 1929 se v Praze konal sjezd loutkářů s loutkářskou výstavou. Velká akce s reprezentativní zahraniční účastí se vepsala do světových dějin loutkového divadla, neboť v jejím rámci se zrodila UNIMA. Nové divadlo Říše loutek bylo pochopitelně jedním z magnetů celého sjezdu. Dojem, který udělalo, dokumentuje referát německého loutkáře F. Wortelmanna: „Divadlo Říše loutek, které v loňském roce věnoval nové knihovně v Praze jeden z pojišťovacích ústavů, bylo postaveno nákladem jednoho milionu českých korun ve sklepním prostoru budovy nové Lidové knihovny. Kromě vzorového vybavení intimního hlediště a předsálí se zejména jeho jevištní vybavení nedá s ničím srovnat. Veškerá strojní zařízení a složitý světelný aparát jsou postaveny na základě poznatků nejnovější a nejmodernější jevištní techniky. Čistě technicky lze na tomto miniaturním jevišti dosáhnout efektů, které se velkým divadlům zdají být nemožné. Dostali bychom se příliš daleko, kdybychom zacházeli do podrobností, jakkoliv to velice svádí hovořit o všech těchto vymoženostech, které jsme dosud považovali za nemožné a bohužel je nevlastníme. Přestože se Němci ze všech úspěchů Čechů radují zároveň s nimi, tady přece jen začala hlodat závist...“8
Do divadla Říše loutek v Žatecké ulici na Starém Městě pražském se ještě vrátíme v příštím pokračování.
1) Jan Thon: O městské knihovně, knihách a také lidech (Nákladem Obce pražské, 1938, str. 43).
2) Arch. Fr. Roith: Loutkové divadlo v Ústřední knihovně hl. města Prahy (Loutkář, roč. XV, čís. 5, leden 1929, str. 99).
3) Jan Thon: O městské knihovně, knihách a také lidech (Nákladem Obce pražské, 1938, str. 77).
4) Fr. Ptáček: Jak vznikala nová scéna v Městské knihovně (Loutkář, roč. XV, čís. 5, leden 1929, str. 103).
5) Dtto.
6) Ing. J. Moudrý: Zpráva o postupu stavby Ústřední knihovny hlav. města Prahy (strojopis, 19. října 1928, archiv Říše loutek).
7) Václav Barth: Trochu vzpomínek (strojopis, 1961, archiv Říše loutek).
8) Fritz Wortelmann: Zu Besuch bei böhmischen Puppenspielern (Der Schacht, Bochum, roč. 5, čís. 34/35, 1. VI. 1929, str. 339–342).
Psáno pro čas. Loutkář, získáno od autora leden 2008.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.