BEZOUŠKOVÁ, Simona: Bechyňské perlení 2004. AS 2004, č. 1, s. 5–7.
BECHYŇSKÉ PERLENÍ 2004
O víkendu na přelomu ledna a února (30.1 - 1.2.2004) se v Bechyni konal již 10. ročník čím dál tím více oblíbené a navštěvované přehlídky Bechyňské Perlení. Duchem a otcem celé akce není nikdo jiný než Josef Brůček, ředitel KD Bechyně, šéf OS Tatrmani, tedy dvou subjektů, bez kterých by Perlení nebylo. Odborným garantem bylo IPOS-ARTAMA Praha.
A jak přehlídka probíhala? Hned po pátečním slavnostním zahájení se na Brůčkův povel „včil“ otevřela opona a na jevišti se začaly prohánět Tančící myši Johna Patricka v podání divadelního souboru Divná Bára Praha (režie Otto Liška). Během povídání o viděném za odborného dohledu lektorů Marie Kotisové a Vladimíra Zajíce se hovořilo hned o několika problémech inscenace. Jednou z příčin nedostatků je fakt, že inscenátoři neodhalili schematičnost textu a navíc nevypracovali dramaturgicko-režijní koncepci, nezvolili konkrétní téma. Příběh se odehrává v čistírně prádla, kde se scházejí stále titíž zákazníci. S sebou do prádelny nepřináší jen špinavé prádlo, ale i své problémy a sny. Ostatně snová rovina byla na celé inscenaci nejzajímavější a obsahovala dobře budované situace. Škoda jen, že skutečnosti, které se ve snech odehrály, nebyly dohrávány a neměly vliv na vztahy a postoje jednotlivých postav v rovině reálné.
Po Divné Báře přišla řada na v Bechyni každoročně přítomné Divadlo Kámen z Prahy. Letos přijelo hned s dvěma inscenacemi - Rakvičky Lotte Ingrisch a 48 lepáků Petra Macháčka, který obě inscenace zároveň i režíroval. Divadlo Kámen tentokrát stylově nahradilo rozdávání kamínků před představením podáváním rakviček se šlehačkou. Divákům samozřejmě chutnalo, ale trochu se obávali, co je čeká před představením 48 lepáků. K nejhoršímu naštěstí nedošlo. Rakvičky, příběh Oldřicha a Emy, kteří se potkají na hřbitově se postupně začne komplikovat. Vychází najevo, že Ema zabila svého otce i s jeho milenkou. Oldřich správně vytuší, že schůzka, kterou si s Emou domluvil nebude příliš bezpečná a všemožně se jí snaží vyhnout. Ema neúprosně trvá na svém, v neděli prostě přijde a přinese rakvičky se šlehačkou. Režisér Macháček dovedl oba protagonisty k jednotnému stylizovanému projevu. Někteří diváci měli ale problém s tím, že představitelka Emy střídala dvě polohy. Velmi zajímavý příběh narážel na nejasné nebo spíše neopodstatněné prostředky a pojetí celé inscenace. Konkrétním problémem byly stále stejné pauzy a frázování, tedy monotónní temporytmus. To je v momentě, kdy je poměrně brzy odhaleno, že Ema je vražedkyně, kontraproduktivní a nic dalšího inscenaci nepřináší. 48 lepáků, krátká hříčka vycházející z matematicko-ekonomického vidění světa, se v Bechyni příliš nevydařila a diváci si z ní odnesli jen obsah, s jehož výkladem a pochopením měli značné problémy.
Třetím a posledním představením prvního přehlídkového dne přispělo DIVADLO (bez záruky) PRAHA, které sehrálo „pionýrské psychologické drama ze života“ Setkání Alexandra Kozina v režii Pavlíny Morávkové a Simony Bezouškové. Příběh tří mladých pionýrů, kterým se po setkání s neznámým sovětským mužem od základu změní životní postoje a názory, diváky příjemně pobavil a nakazil některými chytlavými replikami. Při diskusi auditorium řešilo, jedná-li se o pionýrskou moralitu nebo hranou anekdotu. Platí-li případ druhý, mělo by být představení kratší. Dále by mu pomohlo sjednocení hereckých prostředků.
Druhý den přehlídky odstartoval DS Kaplice se Strakatou komedií Jiřího Čapouna (režie Jiří Anderle). Strakatá komedie je první inscenací ještě nezkušeného divadelního souboru. Jedná se o comedii del´arte a nutno dodat, že režisér Anderle žánr pochopil a převedl na jeviště. Začátek inscenace, kdy se jednotlivé postavy představují, byl poněkud zdlouhavý, působil nastavovaně a nebyl naplněn fóry. Ostatně zdlouhavost a problém s temporytmem se táhly inscenací téměř od začátku do konce. Celkovému vyznění nepřidaly ani nevystavěné gagy a situace, špatný timing a frázování. Problematické byly i herecké výkony a mluva, které se ale jistě s přibývajícími zkušenostmi budou zlepšovat.
Jednu komedii vystřídala druhá a diváci se náhle octli v pravěku. Divadelní spolek Svatopluk Benešov do Bechyně přivezl Dobu kamennou autora a režiséra Pavla Němce. Nejenže Pavel Němec napsal opravdu dobrou komedii, ale nezklamal ani jako režisér. Jeho Doba kamenná je obohacená o obraz dnešní společnosti. Duo „šamanů“, které už jejich předchozí tlupy prokoukly, si našlo nové oběti svého „magického umění“. Celý podvod ale netrvá dlouho, podvodníci jsou odhaleni a nezbývá jim, než začít znovu od začátku, tedy najít další hlupáky. Inscenaci zdobily vystavěné, vypointované situace a gagy. Škoda jen, že pointa chyběla jednotlivým scénám. Přesné byly i herecké výkony, obzvláště ženská část mistrně vystihla jednotlivé typy. Jejich mužské protějšky, ač také dokázali ztvárnit jednotlivé typy velmi přesně, zaostávali tím, že situace většinou jen komentovali, narozdíl od žen, které v nich jednaly. Za úvahu jistě stojí i možné škrtání, které by mohlo zmírnit problém s temporytmem. Nakonec nemůžu nezmínit velmi dobré a přesné kostýmy a pravěké rekvizity. Kožešinové „sukýnky“ mužům s kulatějšími bříšky obzvláště slušely.
Po chutném obědě, povídání o viděném a předávání cen nejlepším z nejlepších, kterými, jak už to na Perlení bývá, jsou všichni zúčastnění, nás čekalo další představení. Všichni museli být opatrní, protože na jevišti začal řádit Zabiják Joe Tracyho Lettse v podání Komorního studia Áčko z Benešova (režie Anna Balatová). Při diskusi o představení se ale nakonec ukázalo, že onen zabiják zas tak nebezpečný nebyl. Příběh rodiny, která se svou finanční situaci rozhodne řešit tím, že zabije matku, byl pojat natolik vážně, že přestával být uvěřitelný a divák se v něm špatně orientoval. Navíc nebyl jednotný žánr, ten přešel od dramatu k detektivce. Rozdílné bylo i herectví, které u někoho bylo expresivní, u jiného civilní. Celkové přehlednosti nepomohly ani přidané vstupy moderátorky, které jednoznačně nepoukazovaly na to, zda se jedná o televizní pořad nebo skutečný příběh. Při diskusi režisérka Balatová prozradila, že hlavní hrdinkou měla být dcera Viki. Potíž je ale v tom, že celou dobu byla pasivní a k nikomu nezaujala postoj. Jako hlavní hrdinka zafungovala až v závěrečné scéně, kdy postřílela celou rodinu. Nutno dodat, že by zafungovala lépe, kdyby nestřílela kapslíkovkou.
D.S. The Spis z Teplic si v Bechyni plul Na širém moři Slawomira Mrożka v režii Ivy Šimkové. A plavba to byla úspěšná. Herecké výkony představitelek hlavních rolí byly výborné a přesné. Inscenátoři navíc měli šťastnou ruku při výběru velmi aktuálního textu. Někteří diváci řešili, proč tři trosečníky, kteří se rozhodnou, že jednoho z nich musejí sníst, hrály ženy v pánských oblecích a mluvily v mužském rodě. Inscenátoři totiž hlavní hrdinky/hrdiny nevykládali jako muže, ani jako ženy. Zvolili neurčitou variantu někde uprostřed, což působilo poněkud akademickým, schematickým dojmem. Celkovému vyznění by možná pomohlo zmenšení hracího prostoru, které by tak podtrhlo fyzickou i psychickou stísněnost a navodilo potřebné napětí.
DS Scéna Kralupy nad Vltavou divákům přivezl Dárek Pavlíny Řezáčové, která inscenaci režírovala a dokonce se objevila i na jevišti. Ostatně to může být důvodem, proč bylo představení předvídatelné, příliš přehledné a proč konci chybělo překvapení. Jeviště bylo rozdělené na dva prostory, které představovaly rozdíl dvou tisíc mil mezi partnery. To prospělo zvýraznění dvou rovin inscenace - mužského a ženského pohledu na lásku a z toho logicky vyplývajících dvou podob lásky.
Účastníci Bechyňského Perlení měli díky DS Tyl Říčany možnost spatřit v Čechách prvně uvedenou hru Eduarda Maneta Lady Strass (režie Karel Purkar). Dílo je to divácky náročné nejen časově, ale i svým obsahem. Do polorozbořeného domu, kde žije jeho jediná, opuštěná obyvatelka, zavítá dvojice mužů, kteří se tak vlastně ocitnou v pasti. Žena jim nabídne práci, sehrát její životní příběh tak, jak si ho představovala. Muži však odhalí, jak vše ve skutečnosti bylo a ženu tak připraví o možnost dále žít v pro ni přijatelném sebeklamu. Konec příběhu je otevřený a je jen na divákovi, zda oba muži dokáží odejít a přežijí. Lady Strass byla v Bechyni už druhá, která se mohla chlubit vynikajícími hereckými výkony. Pravděpodobně díky nim nebylo tak velkým problémem, že režisér Purkar inscenoval jen příběh a diváky ochudil o téma. Nutno říci, že velmi dobrá a funkční scéna měla jednu vadu na kráse. Po příchodu mužů sklapla past, do okna, kterým přišli se spustila dřevěná zábrana. Nad ní ale ve skutečnosti byl po celou dobu volný prostor, který mužům teoreticky umožňoval kdykoli odejít. Iluze pasti, která byla základním předpokladem, tak ne zcela fungovala.
Poslední sobotní představení nebylo původně plánované. To, že se do základního a už tak nabitého programu nedostalo, Pavla Černocha očividně neodradilo a krátce před půlnocí začala „veřejná zkouška“ jeho ještě nedopracovaných Monologů o sv. Jiří. Ve skutečnosti se jedná o tři monology třech postav, které nazírají jednu skutečnost vlastním úhlem pohledu. Pavel Černoch výborně zachází s hlasem a jedná jím. Text by měl ještě ale podstatně krátit. Jednak se v původní délce ztrácí téma a potom 45 minut je na monolog opravdu příliš.
Nedělní den zahájil a celou přehlídku ukončil místní DS Lužnice svou ukázkou také ještě nedopracované hry Emila Vachka Pec. Soubor, který po několika letech začíná od začátku s nezkušenými, novými tvářemi, si chtěl ověřit, jde-li při inscenování správnou cestou. Nevím, zda se něco dozvěděl, protože diváci sami nepoznali, jestli to, co vidí, je seriózní představení nebo recese. Nicméně obě možnosti jsou vzhledem k textu a hereckému obsazení možné. Nechme se překvapit, kterou bechyňští zvolí.
Po závěrečném resumování, nekonečném loučení všech se všemi se přítomní, přestože by ještě nejraději několik dní zůstali, rozjeli do svých domovů. A nezbývá jim, než si rok počkat a těšit se na Perlení příští. Já se těším už teď.
Simona Bezoušková
O víkendu na přelomu ledna a února (30.1 - 1.2.2004) se v Bechyni konal již 10. ročník čím dál tím více oblíbené a navštěvované přehlídky Bechyňské Perlení. Duchem a otcem celé akce není nikdo jiný než Josef Brůček, ředitel KD Bechyně, šéf OS Tatrmani, tedy dvou subjektů, bez kterých by Perlení nebylo. Odborným garantem bylo IPOS-ARTAMA Praha.
A jak přehlídka probíhala? Hned po pátečním slavnostním zahájení se na Brůčkův povel „včil“ otevřela opona a na jevišti se začaly prohánět Tančící myši Johna Patricka v podání divadelního souboru Divná Bára Praha (režie Otto Liška). Během povídání o viděném za odborného dohledu lektorů Marie Kotisové a Vladimíra Zajíce se hovořilo hned o několika problémech inscenace. Jednou z příčin nedostatků je fakt, že inscenátoři neodhalili schematičnost textu a navíc nevypracovali dramaturgicko-režijní koncepci, nezvolili konkrétní téma. Příběh se odehrává v čistírně prádla, kde se scházejí stále titíž zákazníci. S sebou do prádelny nepřináší jen špinavé prádlo, ale i své problémy a sny. Ostatně snová rovina byla na celé inscenaci nejzajímavější a obsahovala dobře budované situace. Škoda jen, že skutečnosti, které se ve snech odehrály, nebyly dohrávány a neměly vliv na vztahy a postoje jednotlivých postav v rovině reálné.
Po Divné Báře přišla řada na v Bechyni každoročně přítomné Divadlo Kámen z Prahy. Letos přijelo hned s dvěma inscenacemi - Rakvičky Lotte Ingrisch a 48 lepáků Petra Macháčka, který obě inscenace zároveň i režíroval. Divadlo Kámen tentokrát stylově nahradilo rozdávání kamínků před představením podáváním rakviček se šlehačkou. Divákům samozřejmě chutnalo, ale trochu se obávali, co je čeká před představením 48 lepáků. K nejhoršímu naštěstí nedošlo. Rakvičky, příběh Oldřicha a Emy, kteří se potkají na hřbitově se postupně začne komplikovat. Vychází najevo, že Ema zabila svého otce i s jeho milenkou. Oldřich správně vytuší, že schůzka, kterou si s Emou domluvil nebude příliš bezpečná a všemožně se jí snaží vyhnout. Ema neúprosně trvá na svém, v neděli prostě přijde a přinese rakvičky se šlehačkou. Režisér Macháček dovedl oba protagonisty k jednotnému stylizovanému projevu. Někteří diváci měli ale problém s tím, že představitelka Emy střídala dvě polohy. Velmi zajímavý příběh narážel na nejasné nebo spíše neopodstatněné prostředky a pojetí celé inscenace. Konkrétním problémem byly stále stejné pauzy a frázování, tedy monotónní temporytmus. To je v momentě, kdy je poměrně brzy odhaleno, že Ema je vražedkyně, kontraproduktivní a nic dalšího inscenaci nepřináší. 48 lepáků, krátká hříčka vycházející z matematicko-ekonomického vidění světa, se v Bechyni příliš nevydařila a diváci si z ní odnesli jen obsah, s jehož výkladem a pochopením měli značné problémy.
Třetím a posledním představením prvního přehlídkového dne přispělo DIVADLO (bez záruky) PRAHA, které sehrálo „pionýrské psychologické drama ze života“ Setkání Alexandra Kozina v režii Pavlíny Morávkové a Simony Bezouškové. Příběh tří mladých pionýrů, kterým se po setkání s neznámým sovětským mužem od základu změní životní postoje a názory, diváky příjemně pobavil a nakazil některými chytlavými replikami. Při diskusi auditorium řešilo, jedná-li se o pionýrskou moralitu nebo hranou anekdotu. Platí-li případ druhý, mělo by být představení kratší. Dále by mu pomohlo sjednocení hereckých prostředků.
Druhý den přehlídky odstartoval DS Kaplice se Strakatou komedií Jiřího Čapouna (režie Jiří Anderle). Strakatá komedie je první inscenací ještě nezkušeného divadelního souboru. Jedná se o comedii del´arte a nutno dodat, že režisér Anderle žánr pochopil a převedl na jeviště. Začátek inscenace, kdy se jednotlivé postavy představují, byl poněkud zdlouhavý, působil nastavovaně a nebyl naplněn fóry. Ostatně zdlouhavost a problém s temporytmem se táhly inscenací téměř od začátku do konce. Celkovému vyznění nepřidaly ani nevystavěné gagy a situace, špatný timing a frázování. Problematické byly i herecké výkony a mluva, které se ale jistě s přibývajícími zkušenostmi budou zlepšovat.
Jednu komedii vystřídala druhá a diváci se náhle octli v pravěku. Divadelní spolek Svatopluk Benešov do Bechyně přivezl Dobu kamennou autora a režiséra Pavla Němce. Nejenže Pavel Němec napsal opravdu dobrou komedii, ale nezklamal ani jako režisér. Jeho Doba kamenná je obohacená o obraz dnešní společnosti. Duo „šamanů“, které už jejich předchozí tlupy prokoukly, si našlo nové oběti svého „magického umění“. Celý podvod ale netrvá dlouho, podvodníci jsou odhaleni a nezbývá jim, než začít znovu od začátku, tedy najít další hlupáky. Inscenaci zdobily vystavěné, vypointované situace a gagy. Škoda jen, že pointa chyběla jednotlivým scénám. Přesné byly i herecké výkony, obzvláště ženská část mistrně vystihla jednotlivé typy. Jejich mužské protějšky, ač také dokázali ztvárnit jednotlivé typy velmi přesně, zaostávali tím, že situace většinou jen komentovali, narozdíl od žen, které v nich jednaly. Za úvahu jistě stojí i možné škrtání, které by mohlo zmírnit problém s temporytmem. Nakonec nemůžu nezmínit velmi dobré a přesné kostýmy a pravěké rekvizity. Kožešinové „sukýnky“ mužům s kulatějšími bříšky obzvláště slušely.
Po chutném obědě, povídání o viděném a předávání cen nejlepším z nejlepších, kterými, jak už to na Perlení bývá, jsou všichni zúčastnění, nás čekalo další představení. Všichni museli být opatrní, protože na jevišti začal řádit Zabiják Joe Tracyho Lettse v podání Komorního studia Áčko z Benešova (režie Anna Balatová). Při diskusi o představení se ale nakonec ukázalo, že onen zabiják zas tak nebezpečný nebyl. Příběh rodiny, která se svou finanční situaci rozhodne řešit tím, že zabije matku, byl pojat natolik vážně, že přestával být uvěřitelný a divák se v něm špatně orientoval. Navíc nebyl jednotný žánr, ten přešel od dramatu k detektivce. Rozdílné bylo i herectví, které u někoho bylo expresivní, u jiného civilní. Celkové přehlednosti nepomohly ani přidané vstupy moderátorky, které jednoznačně nepoukazovaly na to, zda se jedná o televizní pořad nebo skutečný příběh. Při diskusi režisérka Balatová prozradila, že hlavní hrdinkou měla být dcera Viki. Potíž je ale v tom, že celou dobu byla pasivní a k nikomu nezaujala postoj. Jako hlavní hrdinka zafungovala až v závěrečné scéně, kdy postřílela celou rodinu. Nutno dodat, že by zafungovala lépe, kdyby nestřílela kapslíkovkou.
D.S. The Spis z Teplic si v Bechyni plul Na širém moři Slawomira Mrożka v režii Ivy Šimkové. A plavba to byla úspěšná. Herecké výkony představitelek hlavních rolí byly výborné a přesné. Inscenátoři navíc měli šťastnou ruku při výběru velmi aktuálního textu. Někteří diváci řešili, proč tři trosečníky, kteří se rozhodnou, že jednoho z nich musejí sníst, hrály ženy v pánských oblecích a mluvily v mužském rodě. Inscenátoři totiž hlavní hrdinky/hrdiny nevykládali jako muže, ani jako ženy. Zvolili neurčitou variantu někde uprostřed, což působilo poněkud akademickým, schematickým dojmem. Celkovému vyznění by možná pomohlo zmenšení hracího prostoru, které by tak podtrhlo fyzickou i psychickou stísněnost a navodilo potřebné napětí.
DS Scéna Kralupy nad Vltavou divákům přivezl Dárek Pavlíny Řezáčové, která inscenaci režírovala a dokonce se objevila i na jevišti. Ostatně to může být důvodem, proč bylo představení předvídatelné, příliš přehledné a proč konci chybělo překvapení. Jeviště bylo rozdělené na dva prostory, které představovaly rozdíl dvou tisíc mil mezi partnery. To prospělo zvýraznění dvou rovin inscenace - mužského a ženského pohledu na lásku a z toho logicky vyplývajících dvou podob lásky.
Účastníci Bechyňského Perlení měli díky DS Tyl Říčany možnost spatřit v Čechách prvně uvedenou hru Eduarda Maneta Lady Strass (režie Karel Purkar). Dílo je to divácky náročné nejen časově, ale i svým obsahem. Do polorozbořeného domu, kde žije jeho jediná, opuštěná obyvatelka, zavítá dvojice mužů, kteří se tak vlastně ocitnou v pasti. Žena jim nabídne práci, sehrát její životní příběh tak, jak si ho představovala. Muži však odhalí, jak vše ve skutečnosti bylo a ženu tak připraví o možnost dále žít v pro ni přijatelném sebeklamu. Konec příběhu je otevřený a je jen na divákovi, zda oba muži dokáží odejít a přežijí. Lady Strass byla v Bechyni už druhá, která se mohla chlubit vynikajícími hereckými výkony. Pravděpodobně díky nim nebylo tak velkým problémem, že režisér Purkar inscenoval jen příběh a diváky ochudil o téma. Nutno říci, že velmi dobrá a funkční scéna měla jednu vadu na kráse. Po příchodu mužů sklapla past, do okna, kterým přišli se spustila dřevěná zábrana. Nad ní ale ve skutečnosti byl po celou dobu volný prostor, který mužům teoreticky umožňoval kdykoli odejít. Iluze pasti, která byla základním předpokladem, tak ne zcela fungovala.
Poslední sobotní představení nebylo původně plánované. To, že se do základního a už tak nabitého programu nedostalo, Pavla Černocha očividně neodradilo a krátce před půlnocí začala „veřejná zkouška“ jeho ještě nedopracovaných Monologů o sv. Jiří. Ve skutečnosti se jedná o tři monology třech postav, které nazírají jednu skutečnost vlastním úhlem pohledu. Pavel Černoch výborně zachází s hlasem a jedná jím. Text by měl ještě ale podstatně krátit. Jednak se v původní délce ztrácí téma a potom 45 minut je na monolog opravdu příliš.
Nedělní den zahájil a celou přehlídku ukončil místní DS Lužnice svou ukázkou také ještě nedopracované hry Emila Vachka Pec. Soubor, který po několika letech začíná od začátku s nezkušenými, novými tvářemi, si chtěl ověřit, jde-li při inscenování správnou cestou. Nevím, zda se něco dozvěděl, protože diváci sami nepoznali, jestli to, co vidí, je seriózní představení nebo recese. Nicméně obě možnosti jsou vzhledem k textu a hereckému obsazení možné. Nechme se překvapit, kterou bechyňští zvolí.
Po závěrečném resumování, nekonečném loučení všech se všemi se přítomní, přestože by ještě nejraději několik dní zůstali, rozjeli do svých domovů. A nezbývá jim, než si rok počkat a těšit se na Perlení příští. Já se těším už teď.
Simona Bezoušková
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.