KUBÁK, Kristián Ivo. Příběhy obyčejného prasáka. Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Nenávidím tě, Bukowski! Online. Web Jiráskův Hronov 10. 8. 2024
Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Nenávidím tě, Bukowski!
Broukovcovo Kamdivadlo Česká Kamenice přivezlo do Hronova první českou divadelní adaptaci třetího románu amerického spisovatele Charlese Bukowského Ženy z roku 1978. Je to stejně tak jeho třetí román, ve kterém je hlavní postavou jeho antihrdina, promiskuitní spisovatel, závislák na alkoholu a hazardních hrách, asociální misantrop, alkoholik a zpustlík Henry Chinaski.
Román adaptoval, inscenaci režíroval a představení zahrál jediný tvůrce Jaroslav Střelka, který se monodramatické tvorbě dlouhodobě věnuje: Broukovcovo Kamdivadlo letos oslavilo pětadvacet let své existence a Nenávidím tě, Bukowski! je jeho již osmým projektem s žánrem propagovaným jako one man show. Ostatně Střelkovo monodrama Zahraj ty Ejsíky! obdrželo i doporučení na JH 2016, nakonec však zůstalo pod čarou hronovského programu. Díky tomu nicméně mohlo obdržet v tomtéž roce i cenu poroty na poděbradském FEMADu.
Ženy vypráví typickým Bukowského vulgárním slovníkem vcelku ordinérní příběh stárnoucího Chinaskiho, který se potácí z jedné ženské náruče do druhé a v každé nachází jen chvilkové uspokojení. Tuto poněkud monotónní linku Jaroslav Střelka rámcuje a člení monology postavy-Henryho vedené k nepřítomné postavě jeho autora-Charlese. V těchto spíláních tvůrci má povětšinou Chinaski nasazenou masku, prasečí rypáček, aby tak podpořil to, co je vetknuto už do názvu inscenace: nenávidím tě, můj autore, neboť jsi mě napsal tak, že se chovám jako prase. Tento vyviňující prvek se však v samotných částech zřetelně adaptovaných přímo z novely nijak dále netematizuje, spíše naopak: zvolené scénické prostředky totiž pocit tohoto nekomfortu ani nepopírají, ani nerelativizují, spíše jej v jistých ohledech zvyšují.
Jaroslav Střelka má vskutku obrovský dar naplňovat svoji jevištní přítomnost. Naši pozornost dokáže udržet celých sedmdesát minut představení, i když – a to je spíše výtka předloze a její adaptaci – formální i obsahová repetetivnost se zhruba v polovině představení stane poněkud únavnou; jediné, co se mění, jsou jména svedených žen, Lydie, Laura, Tammy, Mercedes a další.
Bachovy sonáty a partity, tokáty a fugy od sebe oddělují jednotlivé situace: tři spílání ve svitu poblikávájící televize, dvě autorská čtení u malého stolku s mikrofonem a lampou na forbíně a pět rozehraných-ilustrovaných-líčených pasáží. Prostředky v těchto pasážích, které Střelka užívá k ilustraci svého vyprávění, jsou jednak banální klišé ze světa Bukowského románů: (polo)prázdné lahve a plechovky od alkoholu, psací stroj, popsané stránky papíru a šedivá postel/matrace s polštářem a přikrývkou (s těmi pracuje povětšinou jako s reálnými předměty). A jednak rekvizity také banální, ale navíc nepříjemně oplzlé: erotická nafukovací panna a dámské kalhotky, navíc vystavené na trofejní nástěnce ve středu pokoje. S pannou se sice snaží pracovat i v jisté metaforické rovině (např. když pannu na konci příběhu vypustí nebo nám s ní naivně předvádí přílet milenky letadlem), nicméně její realistické užívání k imitaci sexuálních praktik spolu s upachtěným drbáním a rozepínáním poklopce, mnutím a olizováním kalhotek pro mě překračuje nejen pomyslnou linii osobního komfortu, ale především nechává zbytnět témata, vůči nimž se chce autor a performer v jedné osobě vymezovat. A toto lavírování mezi dodnes šokující Bukowského „beatnickou pornografií“ (a Ženy jsou v tomto ohledu v jeho díle extrémní) a poněkud ulepenou scénickou realizací může vnímání inscenace značně zploštit: Chinaski se z ní jeví spíše jako nadržený strejc z maloměstské hospody než jako (a to prostě nejde opominout) autorské ironické alter ego zásadního literárního tvůrce 20. století.
Na závěr si neodpustím příměr z českého (uměleckého) prostředí: protože jsem se Bukowského dílem prodíral v době, kdy vycházelo česky, a tedy dlouho před prvním vydání deníků režiséra a scénáristy Pavla Juráčka, jejich srovnání mě napadlo až teprve po zhlédnutí českokamenické inscenace. Nicméně Juráčkovy autobiografické, ale důsledně autorem kurátorované vzpomínky promiskuitního asociální misantropa, alkoholika, feťáka a zpustlíka se od těch Chinaskiho polo-smyšlených liší mnohdy jen v reáliích. Místo Hollywoodu Barrandov, bloudění utažskými hvozdy Juráček zažívá v Davli, namísto vodky seven pije myslivce, místo souložení v legendárním hotelu Chelsea zmlátí svou ženu v hotelu Vltava a jeho dívky se jmenují Tinka, Veronika, Hanka, Daňa anebo Zuzana.
KUBÁK, Kristián Ivo. Příběhy obyčejného prasáka. Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Nenávidím tě, Bukowski! Online. Web Jiráskův Hronov 10. 8. 2024. dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/pribehy-obycejneho-prasaka [cit. 2024-08-23]
Broukovcovo Kamdivadlo Česká Kamenice přivezlo do Hronova první českou divadelní adaptaci třetího románu amerického spisovatele Charlese Bukowského Ženy z roku 1978. Je to stejně tak jeho třetí román, ve kterém je hlavní postavou jeho antihrdina, promiskuitní spisovatel, závislák na alkoholu a hazardních hrách, asociální misantrop, alkoholik a zpustlík Henry Chinaski.
Román adaptoval, inscenaci režíroval a představení zahrál jediný tvůrce Jaroslav Střelka, který se monodramatické tvorbě dlouhodobě věnuje: Broukovcovo Kamdivadlo letos oslavilo pětadvacet let své existence a Nenávidím tě, Bukowski! je jeho již osmým projektem s žánrem propagovaným jako one man show. Ostatně Střelkovo monodrama Zahraj ty Ejsíky! obdrželo i doporučení na JH 2016, nakonec však zůstalo pod čarou hronovského programu. Díky tomu nicméně mohlo obdržet v tomtéž roce i cenu poroty na poděbradském FEMADu.
Ženy vypráví typickým Bukowského vulgárním slovníkem vcelku ordinérní příběh stárnoucího Chinaskiho, který se potácí z jedné ženské náruče do druhé a v každé nachází jen chvilkové uspokojení. Tuto poněkud monotónní linku Jaroslav Střelka rámcuje a člení monology postavy-Henryho vedené k nepřítomné postavě jeho autora-Charlese. V těchto spíláních tvůrci má povětšinou Chinaski nasazenou masku, prasečí rypáček, aby tak podpořil to, co je vetknuto už do názvu inscenace: nenávidím tě, můj autore, neboť jsi mě napsal tak, že se chovám jako prase. Tento vyviňující prvek se však v samotných částech zřetelně adaptovaných přímo z novely nijak dále netematizuje, spíše naopak: zvolené scénické prostředky totiž pocit tohoto nekomfortu ani nepopírají, ani nerelativizují, spíše jej v jistých ohledech zvyšují.
Jaroslav Střelka má vskutku obrovský dar naplňovat svoji jevištní přítomnost. Naši pozornost dokáže udržet celých sedmdesát minut představení, i když – a to je spíše výtka předloze a její adaptaci – formální i obsahová repetetivnost se zhruba v polovině představení stane poněkud únavnou; jediné, co se mění, jsou jména svedených žen, Lydie, Laura, Tammy, Mercedes a další.
Bachovy sonáty a partity, tokáty a fugy od sebe oddělují jednotlivé situace: tři spílání ve svitu poblikávájící televize, dvě autorská čtení u malého stolku s mikrofonem a lampou na forbíně a pět rozehraných-ilustrovaných-líčených pasáží. Prostředky v těchto pasážích, které Střelka užívá k ilustraci svého vyprávění, jsou jednak banální klišé ze světa Bukowského románů: (polo)prázdné lahve a plechovky od alkoholu, psací stroj, popsané stránky papíru a šedivá postel/matrace s polštářem a přikrývkou (s těmi pracuje povětšinou jako s reálnými předměty). A jednak rekvizity také banální, ale navíc nepříjemně oplzlé: erotická nafukovací panna a dámské kalhotky, navíc vystavené na trofejní nástěnce ve středu pokoje. S pannou se sice snaží pracovat i v jisté metaforické rovině (např. když pannu na konci příběhu vypustí nebo nám s ní naivně předvádí přílet milenky letadlem), nicméně její realistické užívání k imitaci sexuálních praktik spolu s upachtěným drbáním a rozepínáním poklopce, mnutím a olizováním kalhotek pro mě překračuje nejen pomyslnou linii osobního komfortu, ale především nechává zbytnět témata, vůči nimž se chce autor a performer v jedné osobě vymezovat. A toto lavírování mezi dodnes šokující Bukowského „beatnickou pornografií“ (a Ženy jsou v tomto ohledu v jeho díle extrémní) a poněkud ulepenou scénickou realizací může vnímání inscenace značně zploštit: Chinaski se z ní jeví spíše jako nadržený strejc z maloměstské hospody než jako (a to prostě nejde opominout) autorské ironické alter ego zásadního literárního tvůrce 20. století.
Na závěr si neodpustím příměr z českého (uměleckého) prostředí: protože jsem se Bukowského dílem prodíral v době, kdy vycházelo česky, a tedy dlouho před prvním vydání deníků režiséra a scénáristy Pavla Juráčka, jejich srovnání mě napadlo až teprve po zhlédnutí českokamenické inscenace. Nicméně Juráčkovy autobiografické, ale důsledně autorem kurátorované vzpomínky promiskuitního asociální misantropa, alkoholika, feťáka a zpustlíka se od těch Chinaskiho polo-smyšlených liší mnohdy jen v reáliích. Místo Hollywoodu Barrandov, bloudění utažskými hvozdy Juráček zažívá v Davli, namísto vodky seven pije myslivce, místo souložení v legendárním hotelu Chelsea zmlátí svou ženu v hotelu Vltava a jeho dívky se jmenují Tinka, Veronika, Hanka, Daňa anebo Zuzana.
KUBÁK, Kristián Ivo. Příběhy obyčejného prasáka. Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Nenávidím tě, Bukowski! Online. Web Jiráskův Hronov 10. 8. 2024. dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/pribehy-obycejneho-prasaka [cit. 2024-08-23]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.