AS 2002, č. 1, s. 6, Mirek Drábek.
FAUSTOVÁNÍ 2001
Na festival jsem dorazil v pátek 30. listopadu asi hodinu před zahajovacím představením. Divadelní bechyňský svatostánek s výjimkou několika nadšených účinkujících zel téměř prázdnotou. Nic se nedělo. Těsně před představením naštěstí docestovala hrstka přátel lektora Luďka Richtera a asi dvě desítky bechyňských návštěvníků. Zbytek diváků tvořili loutkoherci a příznivci souboru Tatrmani Josefa Brůčka, který byl tradičně všude, a nejvíce tam, kde je jeho skutečný domov, v divadle.
Na atmosféře, seč byla příjemně pracovní, veselá a jsem přesvědčen, že místy i inspirativní, se nemohla nepodepsat skvrna na slunci jediná, tj. to, co dělá divadlo skutečně divadlem, diváci. Rezonance s nimi, zpětná vazba, pobouření, uchvácení, katarze, všechno z toho se ne snad nekonalo, ale odehrálo se to v příliš malém kruhu, až jakoby rodinném.
V diskusích Luďka Richtera a Josefa Brůčka se setkaly dva psychoterapeutické přístupy: Luďkův přesně a podnětně atakující, který dílo rozmontuje na jednotlivé částečky a posléze složí, aby zjistil, která částečka neladí, vyčnívá, nebo utváří disharmonii, a Josefova behavioristická – tj. beru dílo takové jaké je, jak na mě působí, vedu s ním komunikaci, vyzdvihávám asociace a řadím obraz do souvislostí a okolností.
První představení Divadelní společnosti Vavřinec Praha Skoro Dekameron zaslouží obdiv za dramaturgickou odvahu. Nicméně, konverzační, lehce lascivní, fraškovitá a Boccacem žánrově přesně zpracovaná látka, trošku intelektuálněji zaměřenému souboru zrovna dvakrát nesedla. Divadlo je i částečné obnažování, a v tomto momentě byl soubor malinko těžkopádný. Vše si ovšem vynahradili v divadelní dílně, kam se nebáli přinést zrovna rozezkoušený klasický mýtus či pohádku (?) Raduz a Mahulena. Držíme palce. A vyslyšte podněty Josefa Brůčka – cesta vede přes loutku a loutkoherectví.
Dalším účinkujícím souborem byly superstar letošní amatérské scény Dno z Hradce Králové. Co já osobně oceňuji nejvíce, je otevřenost, živost a divadelní rezonance těhle lidiček, která přesahuje divadelní forbínu a rampu. Jejich nejnovější kus Rybstory byl z mého hlediska jen potvrzením, že tahle parta žije a že dovede z veškerých svých nevýhod udělat výhodu, a tak tomu má být. Jaký může být ostatně více podněcující úvod, než maminka kontra zlo. Maminka, která vypráví dětem pohádku, že nebyla vždy hodnou maminkou, ale byla zlá, za což byla také potrestaná a zakletá v rybu. A dále následovala půvabně propojená interpretace pohádky o rybáři a zlaté rybce s vodní hudbou, vodními asociacemi, vodní scénografií, vodní da-da hravostí. Voda jako něžný živel se však objevila i v půvabné hříčce Šípáci, kde již neměla tak úplně přesnou kompoziční funkci. Šípáci jsou zkrátka malinko anekdota, a anekdota vyznívá v každé společnosti poněkud jinak. Vrcholem večera se tedy stala třetí ukázka z tvorby Dna – Variace na slavné téma Cyrano. Následná debata byla tou nejlepší odpovědí na postesk typu „kde že jsou ty staré dobré časy Čmukařů a Céčka a ostatních, kde se všichni rádi hádali a družili a zamilovávali, ale hlavně setkávali a nemysleli jen na kšefty a už vůbec je nenapadlo utrousit věty typu – ti nás zase zdrbou…“ Doslova lahůdkou byla vzpomínka na genezi a vznik této inscenace v převyprávění Jiřího Jelínka.
Následující den se neúčast jednoho ze souborů – Divadlo Líšeň Brno - nahradila tím nejlépe možným, prací. Přesto však je každá taková neúčast sice pochopitelná, nicméně velmi bolestivá. Tatrmani nám opět přehráli pohádku O obrovi a do diskuse se tentokrát zapojilo téměř veškeré osazenstvo. Pohádka má totiž sice půvabnou scénografii, stejně jako půvabný materiál, ze kterého je ona scénografie vyrobena, ale právě ona scénografie neslouží přesně příběhu, jež si aktéři sami vybrali. Loutkoherci ještě nebyli dostatečně jasně rozhodnuti, o čem že úplně přesně chtějí hrát a čemu také by měla scéna a jednotlivé situace sloužit. Děcko odešlo z domova maloměšťáků a pokrytců plných předsudků, nebo jen úzkostlivých, ale vlastně hodných rodičů? To jsou rozdíly, které je třeba vyřešit, a možná se řídit tím, co je v dané chvíli pro výslednou věc dramatičtější, nikoli se uvázat na první nápad. Navíc s loutkou se nejen dá, ale přímo musí komunikovat, je-li herec - vodič na scéně vidět a samotný zmenšený svět loutkoherectví je navýsost kreativní a nabízí tolik cest a řešení… Obr není vůbec tolik nebezpečný, jak tvrdila matka, je naopak opuštěný, laskavý a díky své opuštěnosti hravý jako Ivan Vyskočil. Navíc se ukázalo, že jeden ze světů, tedy buď lůno domova, nebo svět a zahrada praxe, by měl být upozaděn, a jeden upřednostněn.
Dalším půvabným přínosem do tvůrčí dílny byla ukázka, možná zkouška a snad i do jisté míry předpremiéra lehoučké a jemné stínohry, kterou plně charakterizuje již její název Zimní sen. Tento výhradně loutkářský pokus ještě potřeboval mnoho práce technického, ale vlastně i technologického rázu. Zúčastnění ze sebe najednou chrlili gejzíry asociací a rad, jak například použít styl němého filmu s titulky, nebo méně slov a více hudby, ale každopádně sympatické úsilí Aleny Kazatelové se neobejde bez precizního dolaďění těch nejjemnějších detailů. Sympatický, ale zároveň pro ní trochu svazující, byl fakt, jak moc jí na tomhle adventním pohlazení záleží. Člověk má radost přinášet vždy především sobě.
Takže bylo vše dostatečně připravené k tomu, aby se vrcholem druhého dne mohly stát dvě naprosto rozdílné inscenace – pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci divadla Kvelb a Epos o Gilgamešovi divadla Buchty a loutky. Obě představení byla nápaditá, výtvarně zajímavá, se silným akcentem na obraz jako takový. Jestli by se o divadlu Kvelb dalo říci, což se také stalo skutkem, že to jsou loupežníci a strašáci dětí, tedy akademičtěji expresionisté, Buchty a loutky potom nazvěme impresionisty a malíře pocitů a nálad. Zdaleka ne všechny scény Kvelbu však byly hned rozšifrovatelné a někdy stály skoro na hranici samoúčelnosti. Je větříček posel, inrikán nebo sluha čarodějnice? Sama pohádka má nevýhodu, že jsou zde vlastně dva příběhy. Jednak se čarodějnice mstí králi, a jakmile to nevyjde, tak ševci a Jasněnce. To chce možná ještě více a jasněji rozdělit, pojmenovat a zdůvodnit. Nicméně boj čarodějnice s králem a ševcem, potažmo sluníčkem a větříčkem, měl sílu, nápady, momenty překvapení, živelnost, vtip, a co já oceňuji nejvíce, měl katarzi. Leckteré metafory diváku došly až později, až když se propojily souvislosti, a o to bylo právě spojení silnější a více očišťující. Kvelb půvabně zapojil do hry i děti, když pomáhaly najít slunci princeznu Jasněnku tím, že slunce – balón pinkaly, aby rychleji zapadlo. Dokonce si myslím, že divadlo Kvelb má velký smysl pro rytmus, pro to, jak střídat situace.
Buchty a loutky jsou v tomto smyslu souborem absolutně odlišným. Co je na nich klíčové, je odvaha k vytrvalému experimentátorství a pokusnictví. Krásné loutky, teplá, moderní scénografie, půvabně a vtipně odlišený svět bohů, svět hrdinů a svět těla. Práce se sugescí a decentním gagem. Co je můj subjektivní dojem je na druhé straně skutečnost, že se možná trochu skrývají a bojí vzít do hry více svá opravdová témata, neboť inscenovat Gilgameše je vždy úkol, jak lze ostatně vyčíst z látky samé, nadlidský, až hrdinský. Dlouhé večerní představení pro dospělé s přestávkou nutně vyžaduje domyslet nosné téma.
Co říci závěrem. Myslím, že tento druh přehlídky má svou nezastupitelnou funkci právě v setkávání a z toho vyplývajícím následném obohacování a prohlubování loutkářské kreativity a zručnosti. Proto se v Bechyni sejdeme příští rok v hojnějším počtu, tak jako za starých dobrých časů. Těším se za rok.
Mirek Drábek
Poznámka redakce
Faustování je přehlídkou a dílnou amatérských loutkářských souborů hrajících pro dospělé publikum. Uskutečnilo se ve dnech 30.11. – 1.12.2001. Organizovali jej Kulturní dům Bechyně a Občanské sdružení Tatrmani Sudoměřice u Bechyně za odborné spolupráce IPOS-ARTAMA. Tato veřejně prospěšná aktivita byla realizována pomocí grantů Ministerstva kultury České republiky, Jihočeského kraje, Nadace VIA pro místní iniciativy z prostředků programu Fondu místního rozvoje, podpořeného Rockefeller Brothers Fund a Citibank a.s. Praha a za podpory místních podnikatelů: Keramika Sušer, Jihotvar v.d., Keramika Barták. Lektory byli Luděk Richter a Miroslav Drábek.
Na festival jsem dorazil v pátek 30. listopadu asi hodinu před zahajovacím představením. Divadelní bechyňský svatostánek s výjimkou několika nadšených účinkujících zel téměř prázdnotou. Nic se nedělo. Těsně před představením naštěstí docestovala hrstka přátel lektora Luďka Richtera a asi dvě desítky bechyňských návštěvníků. Zbytek diváků tvořili loutkoherci a příznivci souboru Tatrmani Josefa Brůčka, který byl tradičně všude, a nejvíce tam, kde je jeho skutečný domov, v divadle.
Na atmosféře, seč byla příjemně pracovní, veselá a jsem přesvědčen, že místy i inspirativní, se nemohla nepodepsat skvrna na slunci jediná, tj. to, co dělá divadlo skutečně divadlem, diváci. Rezonance s nimi, zpětná vazba, pobouření, uchvácení, katarze, všechno z toho se ne snad nekonalo, ale odehrálo se to v příliš malém kruhu, až jakoby rodinném.
V diskusích Luďka Richtera a Josefa Brůčka se setkaly dva psychoterapeutické přístupy: Luďkův přesně a podnětně atakující, který dílo rozmontuje na jednotlivé částečky a posléze složí, aby zjistil, která částečka neladí, vyčnívá, nebo utváří disharmonii, a Josefova behavioristická – tj. beru dílo takové jaké je, jak na mě působí, vedu s ním komunikaci, vyzdvihávám asociace a řadím obraz do souvislostí a okolností.
První představení Divadelní společnosti Vavřinec Praha Skoro Dekameron zaslouží obdiv za dramaturgickou odvahu. Nicméně, konverzační, lehce lascivní, fraškovitá a Boccacem žánrově přesně zpracovaná látka, trošku intelektuálněji zaměřenému souboru zrovna dvakrát nesedla. Divadlo je i částečné obnažování, a v tomto momentě byl soubor malinko těžkopádný. Vše si ovšem vynahradili v divadelní dílně, kam se nebáli přinést zrovna rozezkoušený klasický mýtus či pohádku (?) Raduz a Mahulena. Držíme palce. A vyslyšte podněty Josefa Brůčka – cesta vede přes loutku a loutkoherectví.
Dalším účinkujícím souborem byly superstar letošní amatérské scény Dno z Hradce Králové. Co já osobně oceňuji nejvíce, je otevřenost, živost a divadelní rezonance těhle lidiček, která přesahuje divadelní forbínu a rampu. Jejich nejnovější kus Rybstory byl z mého hlediska jen potvrzením, že tahle parta žije a že dovede z veškerých svých nevýhod udělat výhodu, a tak tomu má být. Jaký může být ostatně více podněcující úvod, než maminka kontra zlo. Maminka, která vypráví dětem pohádku, že nebyla vždy hodnou maminkou, ale byla zlá, za což byla také potrestaná a zakletá v rybu. A dále následovala půvabně propojená interpretace pohádky o rybáři a zlaté rybce s vodní hudbou, vodními asociacemi, vodní scénografií, vodní da-da hravostí. Voda jako něžný živel se však objevila i v půvabné hříčce Šípáci, kde již neměla tak úplně přesnou kompoziční funkci. Šípáci jsou zkrátka malinko anekdota, a anekdota vyznívá v každé společnosti poněkud jinak. Vrcholem večera se tedy stala třetí ukázka z tvorby Dna – Variace na slavné téma Cyrano. Následná debata byla tou nejlepší odpovědí na postesk typu „kde že jsou ty staré dobré časy Čmukařů a Céčka a ostatních, kde se všichni rádi hádali a družili a zamilovávali, ale hlavně setkávali a nemysleli jen na kšefty a už vůbec je nenapadlo utrousit věty typu – ti nás zase zdrbou…“ Doslova lahůdkou byla vzpomínka na genezi a vznik této inscenace v převyprávění Jiřího Jelínka.
Následující den se neúčast jednoho ze souborů – Divadlo Líšeň Brno - nahradila tím nejlépe možným, prací. Přesto však je každá taková neúčast sice pochopitelná, nicméně velmi bolestivá. Tatrmani nám opět přehráli pohádku O obrovi a do diskuse se tentokrát zapojilo téměř veškeré osazenstvo. Pohádka má totiž sice půvabnou scénografii, stejně jako půvabný materiál, ze kterého je ona scénografie vyrobena, ale právě ona scénografie neslouží přesně příběhu, jež si aktéři sami vybrali. Loutkoherci ještě nebyli dostatečně jasně rozhodnuti, o čem že úplně přesně chtějí hrát a čemu také by měla scéna a jednotlivé situace sloužit. Děcko odešlo z domova maloměšťáků a pokrytců plných předsudků, nebo jen úzkostlivých, ale vlastně hodných rodičů? To jsou rozdíly, které je třeba vyřešit, a možná se řídit tím, co je v dané chvíli pro výslednou věc dramatičtější, nikoli se uvázat na první nápad. Navíc s loutkou se nejen dá, ale přímo musí komunikovat, je-li herec - vodič na scéně vidět a samotný zmenšený svět loutkoherectví je navýsost kreativní a nabízí tolik cest a řešení… Obr není vůbec tolik nebezpečný, jak tvrdila matka, je naopak opuštěný, laskavý a díky své opuštěnosti hravý jako Ivan Vyskočil. Navíc se ukázalo, že jeden ze světů, tedy buď lůno domova, nebo svět a zahrada praxe, by měl být upozaděn, a jeden upřednostněn.
Dalším půvabným přínosem do tvůrčí dílny byla ukázka, možná zkouška a snad i do jisté míry předpremiéra lehoučké a jemné stínohry, kterou plně charakterizuje již její název Zimní sen. Tento výhradně loutkářský pokus ještě potřeboval mnoho práce technického, ale vlastně i technologického rázu. Zúčastnění ze sebe najednou chrlili gejzíry asociací a rad, jak například použít styl němého filmu s titulky, nebo méně slov a více hudby, ale každopádně sympatické úsilí Aleny Kazatelové se neobejde bez precizního dolaďění těch nejjemnějších detailů. Sympatický, ale zároveň pro ní trochu svazující, byl fakt, jak moc jí na tomhle adventním pohlazení záleží. Člověk má radost přinášet vždy především sobě.
Takže bylo vše dostatečně připravené k tomu, aby se vrcholem druhého dne mohly stát dvě naprosto rozdílné inscenace – pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci divadla Kvelb a Epos o Gilgamešovi divadla Buchty a loutky. Obě představení byla nápaditá, výtvarně zajímavá, se silným akcentem na obraz jako takový. Jestli by se o divadlu Kvelb dalo říci, což se také stalo skutkem, že to jsou loupežníci a strašáci dětí, tedy akademičtěji expresionisté, Buchty a loutky potom nazvěme impresionisty a malíře pocitů a nálad. Zdaleka ne všechny scény Kvelbu však byly hned rozšifrovatelné a někdy stály skoro na hranici samoúčelnosti. Je větříček posel, inrikán nebo sluha čarodějnice? Sama pohádka má nevýhodu, že jsou zde vlastně dva příběhy. Jednak se čarodějnice mstí králi, a jakmile to nevyjde, tak ševci a Jasněnce. To chce možná ještě více a jasněji rozdělit, pojmenovat a zdůvodnit. Nicméně boj čarodějnice s králem a ševcem, potažmo sluníčkem a větříčkem, měl sílu, nápady, momenty překvapení, živelnost, vtip, a co já oceňuji nejvíce, měl katarzi. Leckteré metafory diváku došly až později, až když se propojily souvislosti, a o to bylo právě spojení silnější a více očišťující. Kvelb půvabně zapojil do hry i děti, když pomáhaly najít slunci princeznu Jasněnku tím, že slunce – balón pinkaly, aby rychleji zapadlo. Dokonce si myslím, že divadlo Kvelb má velký smysl pro rytmus, pro to, jak střídat situace.
Buchty a loutky jsou v tomto smyslu souborem absolutně odlišným. Co je na nich klíčové, je odvaha k vytrvalému experimentátorství a pokusnictví. Krásné loutky, teplá, moderní scénografie, půvabně a vtipně odlišený svět bohů, svět hrdinů a svět těla. Práce se sugescí a decentním gagem. Co je můj subjektivní dojem je na druhé straně skutečnost, že se možná trochu skrývají a bojí vzít do hry více svá opravdová témata, neboť inscenovat Gilgameše je vždy úkol, jak lze ostatně vyčíst z látky samé, nadlidský, až hrdinský. Dlouhé večerní představení pro dospělé s přestávkou nutně vyžaduje domyslet nosné téma.
Co říci závěrem. Myslím, že tento druh přehlídky má svou nezastupitelnou funkci právě v setkávání a z toho vyplývajícím následném obohacování a prohlubování loutkářské kreativity a zručnosti. Proto se v Bechyni sejdeme příští rok v hojnějším počtu, tak jako za starých dobrých časů. Těším se za rok.
Mirek Drábek
Poznámka redakce
Faustování je přehlídkou a dílnou amatérských loutkářských souborů hrajících pro dospělé publikum. Uskutečnilo se ve dnech 30.11. – 1.12.2001. Organizovali jej Kulturní dům Bechyně a Občanské sdružení Tatrmani Sudoměřice u Bechyně za odborné spolupráce IPOS-ARTAMA. Tato veřejně prospěšná aktivita byla realizována pomocí grantů Ministerstva kultury České republiky, Jihočeského kraje, Nadace VIA pro místní iniciativy z prostředků programu Fondu místního rozvoje, podpořeného Rockefeller Brothers Fund a Citibank a.s. Praha a za podpory místních podnikatelů: Keramika Sušer, Jihotvar v.d., Keramika Barták. Lektory byli Luděk Richter a Miroslav Drábek.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.