Již po loňském ročníku této přehlídky jsem se zastavil u neúnavnosti a vytrvalé snahy hledat, tak jak ji prezentuje, nikoliv nejmladší, Petr Železný. Někdejší divadelní ochotník, právě před čtyřmi roky zaměnil tuto činnost za obor loutkářský. A nejenom, že vystoupil vždy s druhově
odlišnými představeními, uvedl také pokaždé jiný ansámbl s nestejným názvem. V loňském roce Naše domácí divadélko, letos to byl pro změnu Refektář a dramatizace Bassovy Klapzubovy jedenáctky. Představení místy velice vtipné, znásobené karikaturním řešením plošných loutek s přemýšlivou a také funkční technologii. Petr Železný je v jedné osobě dramatizátorem Bassova humoristického románu, výtvarníkem a technologem, též realizátorem, samozřejmě i režisérem, ale také představitelem postavy starého Klapzuby, jakož i postav vedlejších. Takové zmnožení podílu na inscenaci způsobuje nedostatečnost v jednotlivých složkách. Jak lze být pozorným režisérem, když „neslezu“ z jeviště? Jak mohu být nesmlouvavým dramaturgem díla, když jsem současně jeho autorem? Tomu se souhrnně říká „loutkářské kutilství“, jev, který je záhodno překonat rozložením sil. Budeme-li však posuzovat práci Petra Železného odděleně, nalezneme i mnoho pozitivního. Proto mu také porota udělila cenu za technologické řešení této inscenace. Za poměrně zdařilou lze považovat i jeho jevištní postavu starého Klapzuby. Ovšem oním roztříštěním práce na inscenaci mu uniká celková stavba hry, temporytmus představení, vyznění jednotlivých scének, které negradují a tak dále. Rozhodně není bez zajímavosti, že na dramatizaci tohoto humoristického románu začal pracovat - i na chrudimském tvůrčím semináři Luďka Richtra - ještě před uvedením tohoto díla na scéně Minoru. Při větším semknutí, prokrácení a vygradování jednotlivých scén, může toto představení zaujmout svým humorem, loutkářskou hravostí. A to zejména také proto, že se Petru Železnému podařilo pro tuto inscenaci sestavit
malý, ale talentovaný tým.