EXNAROVÁ, Alena: Průvodce po představeních Divadelního Děčína a Divadelní Třebíče 2007 – Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. AS 2007, č. 3, s. 23.

Divadelní soubor PIKI Volyně přivezl do Děčína inscenaci hry Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (režie René Vápeník). Kladli jsme si především otázku, proč představení plynulo nevzrušivě, proč jsme s ním nešli, proč nás bavilo méně, než jsme předpokládali. Především se domníváme, že inscenátoři málo věřili výborně napsanému textu, a to i přesto, že jej výrazněji neupravili (s výjimkou řídkých škrtů a omezení nářečí u postavy Václava). Rezignovali (záměrně?) na oscilaci reálného života Burkeho mezi jeho snahou manipulovat a na druhé straně skutečností, kdy je manipulován ostatními, rezignovali na zobrazení reality člověka osamělého, žijícího léta jen ve společnosti Outěchové a Svatavy. Nevidíme jeho proměnu, když pochopí, že bude muset opustit byt, svůj zaběhaný život… Burke (Jiří Zikmund) se neproměňuje, nejedná pod tlakem situace. Smočkova hra je opřena o reál a teprve vršením realit se dostavuje absurdita. Ne tak v této inscenaci. Napětí obsažené v textu se souboru zvolenými prostředky nepodařilo – s výjimkou závěrečné scény, kdy se zdánlivé mrtvoly probírají – interpretovat, ani nahradit jinou hodnotou, ač se o to nepochybně snažil. Protože zatímco u Smočka vyrůstá absurdita zevnitř, u Volyňských jako kdyby hra sloužila k rozehrání absurdit vnějškových, ze situací nevycházejících (jako příklad můžeme uvést lezení Tichého po zdi). Jako kdyby předloha byla pouze záminkou k rozehrání hravosti, grotesknosti či klauniády. Tomu, co fungovalo u inscenace Goldoniády, kterou soubor za použití podobných prostředků před časem inscenoval, se ale pevně strukturovaný Smočkův text vzepřel. A tak inscenace zafungovala pouze v jednotlivostech, kde se zdařila interpretace zevnitř: takovým příkladem je pocukrování stěn či nože zabodnutého ve dveřích Outěchovou, protože cukrování vyjadřuje její vztah k světu.