Jana Vobrubová - Eliška Herdová: K recitátorům v Liberci a Chomutově - 2005

Je potěšitelné, chvályhodné, možná i úžasné, že se najdou lidé, kteří mají dost chuti, energie, elánu a kdovíčeho ještě pustit se do uspořádání přehlídky tak menšinového žánru jakým je dětská recitace, neboť čtenářství upadá a aktivní zájem o literaturu, o poesii, je minimální.

Člověk (neboť i lektor a porotce je taky člověk) se těší na „blízká setkání třetího druhu“, těší se, že se s někým ponoří třeba až dvacet tisíc mil pod moře všednodennosti… že ho někdo vezme s sebou na cestu do středu duše… a je povětšinou zklamán, neboť je svědkem plaveb, u nichž si klade otázku, chce-li vůbec většina těch patnáctiletých, i mladších, kapitánů doplout do neznámých krajin sdělování a sdílení. A chce-li, namnoze nemůže; nemaje patřičné výbavy podobá se Robinsonu.

Místo radosti čeká klopotná dřina ne nepodobná té kovkopovské… místo spoluúčasti na objevech recitátorů fáráme dolů do dolů a dolujeme
rudu již tolikrát dolovanou – a pořád je to málo… znovu a znovu (ale proč až na přehlídkách, lhostejno jakého stupně?) … V nánosech balastu povrchnosti, obecného poetična, neschopnosti rozeznat, pochopit a sdělit poetiku a myšlenku autorovu, snažíme se najít ten poklad nejcennější: osobité vyjádření vlastního postoje, přirozený, adresný a zaujatý přednes. A přitom to by mělo být přirozenou a samozřejmou součástí procesu přípravy. Porotce je účasten něčeho, co ho inspiruje k jediné otázce: PROČ? A nebo: CUI BONO? Jako by vymizela potřeba recitátora něco sdělit, potřeba radosti ze sdělení, potřeba tvořivosti, potřeba myšlení a opravdového, skutečného, upřímného prožitku a citu. Otázky nepadají pouze na hlavu recitátorů, neboť je zřejmo, že žijí v nějakém konkrétním prostředí, chodí někam do školy, a měli by mít kvalifikovanou pomoc. Malý kapitán buď může ztroskotat, nevěda si rady s nečekanou překážkou, a nebo ji může překonat s pomocí zkušeného a odborně připraveného admirála. Není totiž pravda, že plavat umí každý. Dokonce ani číst a mluvit. Zoufalý porotce na konci přemýšlí koho za co ocenit, koho poslat dál, přičemž dojde nejednou k závěru, že raději nikoho, aby nemusel poslouchat „kdo to sem poslal?“ a nebo pošle někoho, kdo se v dané situaci vymyká šedivému (pod)průměru.

A není-li někde situace natolik zoufalá, přesto k onomu oslovení, vyzvání na cestu, dochází zřídka, bohužel až příliš zřídka…Po organizační stránce byly přehlídky, jichž jsme se zúčastnily, pořadateli velmi dobře připraveny a zajištěny, takže nářek převozníkův není nad jejich formou, ale nad jejich obsahem.
Jana Vobrubová (členka poroty v okresním kole Semily a Jablonec nad Nisou a v krajském kole Liberec)
Eliška Herdová (členka okresního kola v Semilech, krajského kola v Praze a Chomutově)
Z krajského kola v Liberci postoupili:
zástupci druhé a čtvrté kategorie budou letos v Trutnově chybět;
ze třetí kategorie Tereza Nohýnková (Malá Skála) s texty J. Skácela Harfa ve sněhu a F. Novotného Pár slov.

Z krajského kola v Chomutově postoupili:
z druhé kategorie Jana Hovorková (Jirkov) s textem F. Hrubína Chytrá Šahrazád a Antonín Procházka (Žatec) s textem D. Heviera Bicyklová víla;
ze třetí kategorie postoupili: Helena Havránková (Klášterec nad Ohří) s texty J. Tuwima Lokomotiva a P. Kopty Když někdo z vás a Michal Jírovec (Louny) s dvěma texty J. Suchého - Červ a Rychlokurs poezie;
ze čtvrté kategorie postoupili: Marek Mikulášek (Louny) s texty H. Pawlowské Velice moralistický sloupek a L. Ferlinghettiho Svět je báječné místo k narození a Jakub Vitko (Žatec) s textem H. Michauxe Mírumilovný člověk a s pásmem starojaponské a starokorejské poezie.