AS 2005, č. 3, s. 8-17. Alena Exnarová.
EXNAROVÁ, Alena: Průvodce po představeních FEMADu Poděbrady a Divadelní Třebíče 2005. AS 2005, č. 3, s. 8-17.
Divadlo bez zákulisí Sokolov nastudovalo Lorcovu Krvavou svatbu v razantní dramaturgické úpravě Magdaleny Frydrychové a režii Martina Vokouna. Původní básnickou tragédii o nesmiřitelném a neřešitelném střetu jedince a společnosti inscenátoři už v úpravě samotné a následně pak v inscenaci zredukovali na strohou demonstraci dějových situací. Herci, oblečení s výjimkou nevěsty v černém, představovali kromě jednotlivých postav i jakýsi chór, snad vesničany, kteří (bez hlubších kontextů) komentovali děj. Činili tak i za pomocí židlí, různě přestavovaných. Důrazem na postavu smrti (matky Nevěsty?) nahradili onen výše zmíněný střet osudem a v tomto směru se pokoušeli budovat celou konstrukci inscenace. Ale závěrečný obraz je z tohoto hlediska problematický a ve zvolených prostředcích ne zcela čitelný a je otázkou, zda vůbec divák, který Lorcovu hru nezná, rozumí vyústění příběhu. To ale není hlavní problémem sokolovské inscenace. Ten se odvíjí především od skutečnosti, že v případě jevištního ztvárnění Lorcovy hry nemůže pouhá demonstrace dějových faktů nahradit emoce a vášně, o kterých je hra především, a podlehnutí jim vede vzhledem k společenským konvencím doby a prostředí k nevyhnutelné tragédii. V sokolovské inscenaci jsme tuto tragickou nevyhnutelnost necítili. Necítili jsme ji právě proto, že místo smyslovosti a emocí nám bylo předloženo spíše pásmo poezie, byť kultivované a uspořádané.
Divadlo bez zákulisí Sokolov nastudovalo Lorcovu Krvavou svatbu v razantní dramaturgické úpravě Magdaleny Frydrychové a režii Martina Vokouna. Původní básnickou tragédii o nesmiřitelném a neřešitelném střetu jedince a společnosti inscenátoři už v úpravě samotné a následně pak v inscenaci zredukovali na strohou demonstraci dějových situací. Herci, oblečení s výjimkou nevěsty v černém, představovali kromě jednotlivých postav i jakýsi chór, snad vesničany, kteří (bez hlubších kontextů) komentovali děj. Činili tak i za pomocí židlí, různě přestavovaných. Důrazem na postavu smrti (matky Nevěsty?) nahradili onen výše zmíněný střet osudem a v tomto směru se pokoušeli budovat celou konstrukci inscenace. Ale závěrečný obraz je z tohoto hlediska problematický a ve zvolených prostředcích ne zcela čitelný a je otázkou, zda vůbec divák, který Lorcovu hru nezná, rozumí vyústění příběhu. To ale není hlavní problémem sokolovské inscenace. Ten se odvíjí především od skutečnosti, že v případě jevištního ztvárnění Lorcovy hry nemůže pouhá demonstrace dějových faktů nahradit emoce a vášně, o kterých je hra především, a podlehnutí jim vede vzhledem k společenským konvencím doby a prostředí k nevyhnutelné tragédii. V sokolovské inscenaci jsme tuto tragickou nevyhnutelnost necítili. Necítili jsme ji právě proto, že místo smyslovosti a emocí nám bylo předloženo spíše pásmo poezie, byť kultivované a uspořádané.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.