CÍSAŘ, Jan: Krakonošův divadelní podzim... AS 2004, č. 6, s. 13-17.

. Jak to učinila inscenace souboru Doveda ze Sloupnice v režii Markéty Světlíkové. Jmenuje se Král k sežrání a jejím východiskem je pohádka o zlaté rybce, jako autor je uváděn Štěpán Jelínek a v programu se píše, že text „vytvořili členové studentského ochotnického spolku, ale my („dovedové“ ze Sloupnice –J.C.) se jej téměř nedržíme“. Není důvod tomu nevěřit. Markéta Světlíková – jak ji už dost dlouho znám – není totiž ani tak režisérka-interpretátorka, ale především iniciátorka divadelní aktivity, v níž text je odrazovým můstkem k tomu, aby se rozvíjela kreativita herců. Tak se prakticky vždycky dostává ke zcela jiným žánrovým a druhovým rovinám, než těm, na nichž spočívají texty, o něž se na počátku opírá. Proto poměřována principy a cíli interpretačního divadla zavdává většinou důvod k poměrně velké nespokojenosti, přesto, že jí o interpretaci vskutku nejde. Také Král k sežrání byl ve Vysokém nazírán jako pohádka pro děti, a proto kritizován za mnohé, čím se na tomto žánru prohřešil. Zatímco smysl představení je změnit žánr pohádky divadelním provedením a pobavit diváky každého věku. Jistě – na rozdíl od Miletína, kde jsem tuto inscenaci viděl na jaře 2004 poprvé - se ve Vysokém důraz přesunul na vyprávění známého pohádkového příběhu, takže sama inscenace si přivolávala tento zorný úhel, v němž některé skoky fabule, motivy i motivace jednání postav se stávají nelogickými, nezdůvodněnými a vyvolávají nejasnosti. Ale i tak si myslím, že tato inscenace je cenná snahou vytvořit komediálnost a zábavu z vnitřních zdrojů herecké kreativity, a to není u venkovských souborů příliš obvyklé.