SOPROVÁ, Jana. Největší obavu mám z klidu před bouří. Online. Rozhovor se Šárkou Čmelíkovou. Web Jiráskův Hronov 4. 8. 2024
Njvětší obavu mám z klidu před bouří
4.8.2024
Rozhovor s ředitelkou Jiráskova Hronova Šárkou Čmelíkovou.
Přímo v oku divadelního uragánu se pohybuje ředitelka Jiráskova Hronova Šárka Čmelíková. Společně s programovým ředitelem jsou v jistém smyslu nejdůležitějšími osobami, alespoň pokud jde o řešení případných průšvihů. A tak bude znít možná trochu paradoxně, že největší obavu má paní Šárka z klidu. Povídaly jsme si v sobotu dopoledne, před oficiálním zahájením, kdy se celý kolotoč připravených akcí spustí.
Než je festival zahájen, prožíváte asi napětí, jak to všechno dopadne?
Přesně jak říkáte. Před slavnostním zahájením je to opravdu napětí. Když pak proběhne start, už je všechno v pořádku, všechno se srovná, sedne si na svá místa, je to dobré. Nechci říci, že je to pohoda, stále se něco řeší, ale musí to jet. Jelo to 93×, tak si myslím, proč by to nejelo i po čtyřiadevadesáté (pozn. red. kontinuitu JH nepřerušila ani světová válka, ani covid, což je opravdu unikátní, a řadí to festival mezi nejstarší na světě).
Nadšených divadelníků je pořád dost, ale v Hronově je pořád málo místa. Asi vám hodně vrtá hlavou, jak to udělat, aby všichni měli kde spát a kde hrát.
Hronov samozřejmě není nafukovací, je to sedmitisícové město v Podkrkonoší. Každopádně v tuto chvíli jsou ubytovací kapacity naplněny a všichni, kdo chtěli, mají kde spát. Aktivně vyhledáváme další kapacity na ubytování, letos máme prvně internát zdravotní školy v Červeném Kostelci, potom tam máme „posichrované“ ještě další ubytování. Nové ubytování v Hronově vzniklo na římskokatolické faře, u kostela Všech svatých. Tam jsme se nastěhovali rovnou i s jedním seminářem a s několika představeními. Tak jsme faru obsadili opravdu ze všech stran.
Máte představu, kolik lidí do Hronova během festivalu přijede?
Odhad podle všech možných statistik je, že se tu během týdne otočí asi 47 tisíc lidí, ale to samozřejmě – kromě seminaristů – není o ubytování.
Víme, že ne všichni občané Hronova jsou festivalu nakloněni. Proměňuje se to nějak, nebo je situace stále stejná?
Já si myslím, že s občany Hronova je to jako na všech akcích, které se pořádají na malém městě. Vždycky se najde část lidí, kteří jsou proti, a část lidí, kteří jsou šťastní, že to v tom městě je. Samozřejmě, je to specifický festival, není to klasický spotřební festival. Všichni lidé nechodí do divadla. A tak se snažíme, aby v nabídce bylo něco i pro ty, kdo divadlo „nemusí“.
Byla jsem překvapená, jak bylo na úvodním představení souboru z Červeného Kostelce narváno, a reakce diváků byly velmi živé.
Lidi si hlídají, co chtějí vidět. A tady hráli tři místní bardi, Pavel Zuzků a pánové z Červeného Kostelce Labík a Brož. Lidi se jdou podívat specielně na ně. A režie Rosti Hejcmana vždycky slibuje kvalitu. Musím ale říci, že zdejší lidi jsou zvyklí chodit do divadla, máme celoroční předplatné.
Jak tuším, nabídku představení máte na starosti vy?
Ano, programuji si to sama, vybírám si divadla a hledám napříč komediálním žánrem, který je oblíbený. Snažím se, aby to nebyly takové ty uřvané komedie, ale aby bylo od všeho trochu. Nově jsme měli bonus, balet, který se setkal s obrovským úspěchem. Mám radost, že lidi chodí. Ale jsou samozřejmě i takoví, kteří do divadla nepřijdou, těm nabízíme program v parku. Mohou si tam zajít na pivko a případně se podívat na něco bez vstupného. Ten park je určitý dárek občanům, kteří nechodí do divadla, a třeba je festival i trošku „obtěžuje“. Hronov v tu chvíli žije trochu hekticky, nikdy se tu nepotká najednou tolik lidí, jako v průběhu těchto devíti dní.
Kdysi tu v době festivalu byly oslavy dne sv. Vavřince. Ty už sice se zánikem hotelové školy skončily, nicméně v parku nějaká slavnost probíhá…
Ano, máme Den lidových tradic a tradičních lidových řemesel. Dnes už se v parku staví stánky, bude cimbálovka, víno poteče proudem a bude tam probíhat celodenní program. Doufejme, že nám bude přát počasí.
Programový ředitel si pochvaloval bezproblémovou spolupráci s KIS, tedy s vámi. Vy to vidíte stejně. Můžu se zeptat, z čeho míváte největší obavy a na co se nejvíce těšíte?
Teď by se asi očekávalo, že se nejvíc těším na konec festivalu… (smích) Ale tak to úplně není. A z čeho mám největší obavy? Bude to asi znít zvláštně, ale mám obavy z klidu. Když je bezprostředně před festivalem klid a nevoláme si s Honzou každý den několikrát, začnu mít takový zvláštní tísnivý pocit… vždyť to není možné, že by bylo všechno hotové, když za chvíli začínáme. Je to takový divný klid, ze kterého jsme nervózní. A pak, když něco klekne, něco se pokazí, tak si to pochvaluju. Takhle je to správné! Takže největší obavu mám z klidu před bouří. Když už to pak jede, tak to je v pohodě. A jsem ráda, že to jede a že je to těch devět dní. Protože se v těch dnech prakticky zúročí vše, co jsme připravili. Takové ty jednodenní veliké akce, kdy musíte mít všechno připraveno, rychle to skončí a připravuje se znova, jsou něco jiného. Tady to těch devět dní krásně jede. Když už je vůz rozjetý, tak ať jede! A na konci nám všem i slza ukápne.
A slovo na závěr?
Musím ještě říci, že v souvislosti s těmi přípravami mám obrovské štěstí na lidi, což myslím, nemůže říci úplně každý. Já tomu říkám, že mám kolem sebe TÝM SNŮ. Pár týmů už jsem zažila, ale tady je to speciální – je neoddiskutovatelné, že jsou to všechno lidi na svém místě.
Tak ať vůz jede bez karambolů!
Ptala se Jana Soprová
SOPROVÁ, Jana. Největší obavu mám z klidu před bouří. Online. Rozhovor se Šárkou Čmelíkovou. Web Jiráskův Hronov 4. 8. 2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/nejvetsi-obavu-mam-z-klidu-pred-bouri [cit. 2024-08-05]
4.8.2024
Rozhovor s ředitelkou Jiráskova Hronova Šárkou Čmelíkovou.
Přímo v oku divadelního uragánu se pohybuje ředitelka Jiráskova Hronova Šárka Čmelíková. Společně s programovým ředitelem jsou v jistém smyslu nejdůležitějšími osobami, alespoň pokud jde o řešení případných průšvihů. A tak bude znít možná trochu paradoxně, že největší obavu má paní Šárka z klidu. Povídaly jsme si v sobotu dopoledne, před oficiálním zahájením, kdy se celý kolotoč připravených akcí spustí.
Než je festival zahájen, prožíváte asi napětí, jak to všechno dopadne?
Přesně jak říkáte. Před slavnostním zahájením je to opravdu napětí. Když pak proběhne start, už je všechno v pořádku, všechno se srovná, sedne si na svá místa, je to dobré. Nechci říci, že je to pohoda, stále se něco řeší, ale musí to jet. Jelo to 93×, tak si myslím, proč by to nejelo i po čtyřiadevadesáté (pozn. red. kontinuitu JH nepřerušila ani světová válka, ani covid, což je opravdu unikátní, a řadí to festival mezi nejstarší na světě).
Nadšených divadelníků je pořád dost, ale v Hronově je pořád málo místa. Asi vám hodně vrtá hlavou, jak to udělat, aby všichni měli kde spát a kde hrát.
Hronov samozřejmě není nafukovací, je to sedmitisícové město v Podkrkonoší. Každopádně v tuto chvíli jsou ubytovací kapacity naplněny a všichni, kdo chtěli, mají kde spát. Aktivně vyhledáváme další kapacity na ubytování, letos máme prvně internát zdravotní školy v Červeném Kostelci, potom tam máme „posichrované“ ještě další ubytování. Nové ubytování v Hronově vzniklo na římskokatolické faře, u kostela Všech svatých. Tam jsme se nastěhovali rovnou i s jedním seminářem a s několika představeními. Tak jsme faru obsadili opravdu ze všech stran.
Máte představu, kolik lidí do Hronova během festivalu přijede?
Odhad podle všech možných statistik je, že se tu během týdne otočí asi 47 tisíc lidí, ale to samozřejmě – kromě seminaristů – není o ubytování.
Víme, že ne všichni občané Hronova jsou festivalu nakloněni. Proměňuje se to nějak, nebo je situace stále stejná?
Já si myslím, že s občany Hronova je to jako na všech akcích, které se pořádají na malém městě. Vždycky se najde část lidí, kteří jsou proti, a část lidí, kteří jsou šťastní, že to v tom městě je. Samozřejmě, je to specifický festival, není to klasický spotřební festival. Všichni lidé nechodí do divadla. A tak se snažíme, aby v nabídce bylo něco i pro ty, kdo divadlo „nemusí“.
Byla jsem překvapená, jak bylo na úvodním představení souboru z Červeného Kostelce narváno, a reakce diváků byly velmi živé.
Lidi si hlídají, co chtějí vidět. A tady hráli tři místní bardi, Pavel Zuzků a pánové z Červeného Kostelce Labík a Brož. Lidi se jdou podívat specielně na ně. A režie Rosti Hejcmana vždycky slibuje kvalitu. Musím ale říci, že zdejší lidi jsou zvyklí chodit do divadla, máme celoroční předplatné.
Jak tuším, nabídku představení máte na starosti vy?
Ano, programuji si to sama, vybírám si divadla a hledám napříč komediálním žánrem, který je oblíbený. Snažím se, aby to nebyly takové ty uřvané komedie, ale aby bylo od všeho trochu. Nově jsme měli bonus, balet, který se setkal s obrovským úspěchem. Mám radost, že lidi chodí. Ale jsou samozřejmě i takoví, kteří do divadla nepřijdou, těm nabízíme program v parku. Mohou si tam zajít na pivko a případně se podívat na něco bez vstupného. Ten park je určitý dárek občanům, kteří nechodí do divadla, a třeba je festival i trošku „obtěžuje“. Hronov v tu chvíli žije trochu hekticky, nikdy se tu nepotká najednou tolik lidí, jako v průběhu těchto devíti dní.
Kdysi tu v době festivalu byly oslavy dne sv. Vavřince. Ty už sice se zánikem hotelové školy skončily, nicméně v parku nějaká slavnost probíhá…
Ano, máme Den lidových tradic a tradičních lidových řemesel. Dnes už se v parku staví stánky, bude cimbálovka, víno poteče proudem a bude tam probíhat celodenní program. Doufejme, že nám bude přát počasí.
Programový ředitel si pochvaloval bezproblémovou spolupráci s KIS, tedy s vámi. Vy to vidíte stejně. Můžu se zeptat, z čeho míváte největší obavy a na co se nejvíce těšíte?
Teď by se asi očekávalo, že se nejvíc těším na konec festivalu… (smích) Ale tak to úplně není. A z čeho mám největší obavy? Bude to asi znít zvláštně, ale mám obavy z klidu. Když je bezprostředně před festivalem klid a nevoláme si s Honzou každý den několikrát, začnu mít takový zvláštní tísnivý pocit… vždyť to není možné, že by bylo všechno hotové, když za chvíli začínáme. Je to takový divný klid, ze kterého jsme nervózní. A pak, když něco klekne, něco se pokazí, tak si to pochvaluju. Takhle je to správné! Takže největší obavu mám z klidu před bouří. Když už to pak jede, tak to je v pohodě. A jsem ráda, že to jede a že je to těch devět dní. Protože se v těch dnech prakticky zúročí vše, co jsme připravili. Takové ty jednodenní veliké akce, kdy musíte mít všechno připraveno, rychle to skončí a připravuje se znova, jsou něco jiného. Tady to těch devět dní krásně jede. Když už je vůz rozjetý, tak ať jede! A na konci nám všem i slza ukápne.
A slovo na závěr?
Musím ještě říci, že v souvislosti s těmi přípravami mám obrovské štěstí na lidi, což myslím, nemůže říci úplně každý. Já tomu říkám, že mám kolem sebe TÝM SNŮ. Pár týmů už jsem zažila, ale tady je to speciální – je neoddiskutovatelné, že jsou to všechno lidi na svém místě.
Tak ať vůz jede bez karambolů!
Ptala se Jana Soprová
SOPROVÁ, Jana. Největší obavu mám z klidu před bouří. Online. Rozhovor se Šárkou Čmelíkovou. Web Jiráskův Hronov 4. 8. 2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/nejvetsi-obavu-mam-z-klidu-pred-bouri [cit. 2024-08-05]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.