EXNAROVÁ, Alena: Turnovský drahokam (2016) zachovává své rituály (výsledky). AS 31.3.2016.
Turnovský drahokam zachovává své rituály
V letošním roce se Turnovský drahokam, regionální loutkářská přehlídka pro Liberecký kraj a Český ráj, konala od pátku 18. do neděle 20. března a uvedla jedenáct představení usilujících o postup na Loutkářskou Chrudim a tři představení v doprovodném programu. Konala se letos po dvacáté šesté a stále si zachovává své rituály.
Krajské postupové přehlídky | Loutkové
Už když procházíte městem, vidíte ve výlohách některých obchodů loutkářskou výzdobu, která je pozvánkou na přehlídku. Nádherné turnovské divadlo je také vyzdobeno loutkami. A před každým představením informuje Kašpárek (letos holčička v kostýmu Kašpárka) o tom, že se pořádá soutěž o nejpilnějšího dětského diváka přehlídky a že se kromě toho po každém představení losuje z dětských a rodinných vstupenek o několik drobných cen. A děti také po každém představení vhazují žetony do úst třech různých Kašpárků (líbilo, nevím, nelíbilo) a ten soubor, který získá největší procento chvály, stává se držitelem putovní ceny přehlídky Turnovský drahokam. Hlasuje se i o nesoutěžních představeních, ale mimo zůstávají inscenace pro mládež a dospělé. Přehlídka probíhala 18.–20. března s tím, že v první den tradičně hraje nesoutěžní představení domácí soubor Na židli, který celou přehlídku organizuje.
Během soboty a neděle jsme zhlédli celkem 11 představení soutěžících o postup na Loutkářskou Chrudim a 3 představení nesoutěžní. Nejdřív jsme viděli soubor Šíro Lázně Bělohrad s představením Balíme, vlak nečeká. Na scéně vidíme spící lidi ve spacáku a další trampské potřeby (kotlík na trojnožce, batohy, polštář, kytara…) a věci dokreslující přírodní prostředí lesa (stromy, šišky…). Jeden tramp se probouzí a postupně i ostatní a začínají trampskými a přírodními prostředky dokreslovat nejprve básničky až se dostávají k pohádce o Budulínkovi. Ale není úplně jasné, pro koho vlastně hrají, protože není zcela uvěřitelné, že by tím bavili jen sami sebe. A také jsou spíš vypravěči příběhů, zatímco pokud jde o loutky (předměty), jsou spíš ve fázi objevování. Ale odborná porota (pracovala ve složení Blanka Šefrnová, Michal Drtina, Alena Exnarová) je ocenila za kultivovanost projevu.
Členka stejného souboru Radka Grohová se představila s autorským individuálním výstupem Proč šel smeták k holiči. Hrála s reálnými předměty o lásce škaredého smetáku (ale ta škaredost nebyla vidět) ke krásné lopatě, která si ho začala všímat, až když se smeták zachoval statečně a zachránil kadeřnici před zlodějem. Kadeřnici hrála Radka živě tím, že si oblékla zástěru. To bylo jasné, ale i předtím občas mluvila za někoho mimo smeták a lopatu a občas se za ně schovávala a občas ne, takže nebylo zcela jasné, kým právě je. A jistě by sympatickému celku ještě prospělo dopracování vztahu smetáku a lopaty a větší rozfázování jejich vzájemného sbližování.
Divadlo na kliku Liberec přivezlo inscenaci* Vánoční pohlazení*. Nejvíce nás oslovila vizuální stránka inscenace (Matěj Beckerei obdržel ocenění za scénografii). Hrálo se loutkami převážně na stole s plošnými dekoracemi a nad nimi byly na šňůrách přikolíčkovány mráčky, pod nimiž se posléze objevili andílci s křidélky, a z těch andílku byly posléze vytahovány směrem k zemi zlaté šňůrky, což bylo krásné, ale ne zcela využité. Hodně se hovořilo před paravánem, kdy oba herci v čepicích hráli děti, ale s logikou příběhu jsme měli trochu problém. Ani vánoční atmosféru nám to příliš neevokovalo a také jsme měli trochu problém s tím, že to bylo na hraně sentimentu a poněkud nostalgické.
O Jirkovi Polehňovi víme, že má vztah k tradičnímu loutkovému divadlu a hrám, které se tehdy hrály. Se souborem STEMIL, ZUŠ Jesličky Hradec Králové nastudoval tradiční hru Don Šajn. Hráli marionetami na drátě, které vyrobil Jirka (porota mu za ně udělila ocenění) a také nám říkal, že chtěl, aby si tento soubor tradiční divadlo zkusil. Když jsme hovořili o tom, že jsme v představení nenašli současné téma, dozvěděli jsme se, že o tom nepřemýšleli a že spíš hledali pohled na tehdejší divadlo z hlediska jeho historie a že je zajímal netradiční sled textu. Ale vše se odehrávalo poněkud v jednom rytmu, z něhož se občas svým jednáním a stylizací vymanil Kašpar.
Překvapený štrůdl, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou vedený Romanou Hlubučkovou se představil s představením nazvaným Papír, papír, papír. Všechno bylo založeno na práci s papírem. Začíná se přednáškou o papíru a pak se z něj vytvářejí různé věci a děti v hledišti hádaly, co který výtvor znamená. Nejinspirativnější ze všeho byla část, kdy se s papírem muzicírovalo. A také pak aktéři kreslili a vše bylo završeno pohádkou o červené Karkulce zahranou s papírem. Při všech těch aktivitách se ale také odehrávaly vzájemné vztahy mezi aktéry, občas si dělali naschvály, ale nepochopili jsme, co vlastně řeší a proč. Na závěr byly dětem v hledišti rozdány papíry, ať si s nimi samy něco zkusí. Tvořivě založené děti produkce zaujala, ale netvořiví jedinci se nudili. A rozhodně této produkci ublížil přenos na klasické jeviště, protože kdyby se odehrávala v prostoru mezi dětmi, rozhodně by to působilo lépe. Při diskusi jsme se dozvěděli, že hrají především pro mateřské školy a 1. stupeň základních škol a pak pokračují tvůrčí dílnou pro děti, což je rozhodně chvályhodné. Porota soubor ocenila za rozvíjení fantazie při práci s papírem.
Soubor Za dveřmi, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou vedený rovněž Romanou Hlubučkovou zahrál Nevhodnou pohádku na motivy Sakiho, s níž se již v loňském roce zúčastnil regionální přehlídky v Hradci Králové. Jde v podstatě o vztahy dvou různých dospělých k dětem, a jak si s nimi poradí (což se nehraje snadno, když všechny postavy hrají děti). Cestují vlakem: uprostřed stojí paraván, který představuje okno ve vlaku a po každé straně jsou tři židle, tedy kupé, v němž cestuje babička s dětmi, (s nimiž si trochu neví rady, protože je její pohádky nudí) a cizí pán (který je dokáže „nevhodnou pohádkou“ zaujmout). Pokud vypráví babička, odehrává se to stínohrou, když začne pán, paraván se otočí a jsou využity různé prostředky. A protože se situace hraje realisticky, tak je poněkud problematické, že představitelé postav v kupé občas odbíhají pomoci s hraním pohádky, protože správně by tyto postavy měly celé vyprávění sledovat a reagovat na ně.
Soubor Vozichet Jablonec nad Nisou, konkrétně v osobě Rudolfa Hancvencla (někteří účastnící Turnovského drahokamu a následně Loutkářské Chrudimi si možná pamatují jeho za jímavé inscenace Hvězdné dálky a Carmen), který se letos nechal inspirovat klasickými pohádkami (Budulínek, Smolíček, Karkulka, Jeníček a Mařenka)a napsal inscenaci V jednom lese v jednom domku. Původní pohádky upravil pro svou výpověď o stinných stránkách rodičovství, a to pak ještě přitvrzuje v textech písní mezi pohádkami, protože u těch se předpokládá, že je vnímají rodiče, zatímco děti (určeno dětem od 8 let) vnímají spíš jen melodii a pohádky sledují s pochopením, protože jsou zábavné. Hraje se na stole většinou loutkami na drátě, někdy se „samopohyblivýma“ rukama (Ivana Hancvenclová dostala za loutky ocenění), Rudovo herectví je přesné, postavy dobře odlišuje hlasem, cítí temporytmus, umí se zastavit a nechat doznít situace. Porota mu udělila ocenění za psychologicko-sociologický přístup k pohádkovým tématům a inscenaci nominovala na Loutkářskou Chrudim.
Sobotní program uzavřela** Bažantova loutkářská družina Divadelního spolku Josefa Jiřího Kolára při Tělocvičné jednotě Sokol Poniklá**, tedy konkrétně Tomáš Hájek, který propadl kouzlu meotaru a pro svou inscenaci jej využil už počtvrté. Zatímco u těch předešlých se vždycky objevilo něco nového, co předtím nevyužil a tak docházelo k určité gradaci, letos tomu tak bohužel nebylo. V představení nazvaném Pomluvy Dr. Watsona jsme měli problém se orientovat, především začátek nám nebyl zcela jasný. A také jsme si kladli otázku, proč se inscenace jmenuje Pomluvy Dr.Watsona, protože o tom to pro nás nebylo, ale spíš to bylo vyprávění uvězněného inspektora. Také některé drobnokresby nebyly dobře čitelné. Ale protože to pro Tomáše byla v podstatě „předgenerálka“, neměl zatím scénář a trochu improvizoval, tak se třeba ještě příležitostně dočkáme dotvoření a nějakého posunu.
Nedělní program byl netradičně zahájen činoherním představením pro děti Pohádka z Lucerny, kterou na motivy A. Jiráska připravil s Turnovským divadelním studiem Petr Haken. Soutěžní program pak zahájily MISS Blechy Jaroměř autorským představením Káti Pavlistové a Majdy Horákové pod vedením Jany Dvořáčkové Šly žížaly k moři. Představení jsme viděli už v roce 2013 na regionální přehlídce v Hradci Králové (akorát dívky poněkud vyrostly) a dozvěděli jsme se, že od té doby tu inscenaci stále hrají. Loutky jsou různé – žížaly návleky na ruce a na pláži u moře se proměňují v drobné loutky na lehátku, pak se hraje manekýny a tak podobně. Příběh o putování žížal za vodou je stále trošku jen sledem nápadů a scének, ale stejně jako před třemi lety, postrádali jsme i letos výraznou závěrečnou pointu.
Také představení inscenace hry M. Frimla Tři prasátky a vlk jsme v podání souboru Blechy Jaroměř viděli už loni na regionální přehlídce v Hradci Králové a myslím, že se inscenace moc nezměnila. Na scéně je stůl a před ním na zemi leží polštářky, z nichž se postupně stávají prasátka. Nejdříve hezké zavázání rohů polštářků jako uší prasátek nastaví princip, že všechno bude vznikat před námi. Ale pak se polštářky otočí a vidíme, že to tak nebude, protože mají našité oči a jsou připravené. A také budování domečků neodpovídá základní myšlence pohádky, že čím víc práce se na stavbu domečku vynaloží, tím je bytelnější a ochrání prasátka před vlkem. Protože do domečků se prasátka ani nevejdou a jen se schovají za stolem, na němž se hraje. A také materiál, z něhož se staví, nepůsobí odlišně. Vlka hraje živě kluk a docela razantně, ale vlastně se nic nestane, protože o všem se hlavně mluví, prasátka nedostanou od vlka „na frak“ a je to všechno takové uhlazené. Takže se v podstatě nehraje o ničem.
Pak následovalo nesoutěžní představení slovinského souboru Smoličky Slovenija, s nímž spolupracuje Jirka Polehňa a který je už pár let pravidelným hostem Turnovského drahokamu. Tentokrát jsme viděli Tři pohádky se zvířátky, z nichž jsme v minulých letech viděli vždy jenom jednu. Hrají maňásky a v půvabné češtině, a tak i když šlo o představení nesoutěžní, udělila jim porota ocenění za půvabné ztvárnění českých pohádek.
Poslední soutěžní představení s názvem A pak se to stalo uvedl soubor Čmukaři Turnov. V úvodu Dáda Weissová a Jarda Ipser žertují se způsobem pozdravu a navazují komunikaci s dětmi. Ptají se jich, kdo má v pohádce vystupovat a vzájemně se o tom baví a děti reagují výborně. Na scéně stojí praktikábl ve výši stolu překrytý látkou a na něm na tyčích opona, kterou pak otevřou a začínají hrát malými marionetami na drátě příběh o princezně, která se chce vdávat a tatínka ruší při provádění inventury natolik, že ji pošle k čertu a ona je odnesena do pekla. A pak už se objevuje Honza, a protože se hraje loutkami „co dům dal“, tak je představován loutkou vojáka, což se na jeho charakterizaci v podstatě neprojevuje a je proti ostatním postavám, především proti princezně, poněkud neurčitý a přitom by měl být jako „vysvoboditel“ princezny z pekla hlavní postavou. Oba herci ale výborně zvládají hlasově odlišení a charakteristiku jednotlivých postav i jejich vodění (a není jich rozhodně málo). Viděli jsme v každém případě zajímavé představení, během kterého děti hercům spontánně radily. Při diskusi se souborem jsme se dozvěděli, že jde vlastně o improvizaci na téma, že si řekli jen příběh (odkud a kam ho dovedou). A že tohle hrají od minulého léta a že původně hráli v rodinném divadle, ale to jim začalo být pro rozehrání situací malé. Soubor obdržel ocenění za osobité herectví v inscenaci a byl doporučen na Loutkářskou Chrudim.
Závěrečné nesoutěžní představení Copak čápy asi trápí? přivezlo Divadýlko Matýsek Nový Bor, ale to naše porota nemohla vidět, protože jsme si museli pro slavnostní zakončení přehlídky připravit její výsledky. Ale právě tahle inscenace letos zvítězila v dětském hlasování a získala letošní putovní cenu Turnovský drahokam.
Autor: Alena Exnarová
V letošním roce se Turnovský drahokam, regionální loutkářská přehlídka pro Liberecký kraj a Český ráj, konala od pátku 18. do neděle 20. března a uvedla jedenáct představení usilujících o postup na Loutkářskou Chrudim a tři představení v doprovodném programu. Konala se letos po dvacáté šesté a stále si zachovává své rituály.
Krajské postupové přehlídky | Loutkové
Už když procházíte městem, vidíte ve výlohách některých obchodů loutkářskou výzdobu, která je pozvánkou na přehlídku. Nádherné turnovské divadlo je také vyzdobeno loutkami. A před každým představením informuje Kašpárek (letos holčička v kostýmu Kašpárka) o tom, že se pořádá soutěž o nejpilnějšího dětského diváka přehlídky a že se kromě toho po každém představení losuje z dětských a rodinných vstupenek o několik drobných cen. A děti také po každém představení vhazují žetony do úst třech různých Kašpárků (líbilo, nevím, nelíbilo) a ten soubor, který získá největší procento chvály, stává se držitelem putovní ceny přehlídky Turnovský drahokam. Hlasuje se i o nesoutěžních představeních, ale mimo zůstávají inscenace pro mládež a dospělé. Přehlídka probíhala 18.–20. března s tím, že v první den tradičně hraje nesoutěžní představení domácí soubor Na židli, který celou přehlídku organizuje.
Během soboty a neděle jsme zhlédli celkem 11 představení soutěžících o postup na Loutkářskou Chrudim a 3 představení nesoutěžní. Nejdřív jsme viděli soubor Šíro Lázně Bělohrad s představením Balíme, vlak nečeká. Na scéně vidíme spící lidi ve spacáku a další trampské potřeby (kotlík na trojnožce, batohy, polštář, kytara…) a věci dokreslující přírodní prostředí lesa (stromy, šišky…). Jeden tramp se probouzí a postupně i ostatní a začínají trampskými a přírodními prostředky dokreslovat nejprve básničky až se dostávají k pohádce o Budulínkovi. Ale není úplně jasné, pro koho vlastně hrají, protože není zcela uvěřitelné, že by tím bavili jen sami sebe. A také jsou spíš vypravěči příběhů, zatímco pokud jde o loutky (předměty), jsou spíš ve fázi objevování. Ale odborná porota (pracovala ve složení Blanka Šefrnová, Michal Drtina, Alena Exnarová) je ocenila za kultivovanost projevu.
Členka stejného souboru Radka Grohová se představila s autorským individuálním výstupem Proč šel smeták k holiči. Hrála s reálnými předměty o lásce škaredého smetáku (ale ta škaredost nebyla vidět) ke krásné lopatě, která si ho začala všímat, až když se smeták zachoval statečně a zachránil kadeřnici před zlodějem. Kadeřnici hrála Radka živě tím, že si oblékla zástěru. To bylo jasné, ale i předtím občas mluvila za někoho mimo smeták a lopatu a občas se za ně schovávala a občas ne, takže nebylo zcela jasné, kým právě je. A jistě by sympatickému celku ještě prospělo dopracování vztahu smetáku a lopaty a větší rozfázování jejich vzájemného sbližování.
Divadlo na kliku Liberec přivezlo inscenaci* Vánoční pohlazení*. Nejvíce nás oslovila vizuální stránka inscenace (Matěj Beckerei obdržel ocenění za scénografii). Hrálo se loutkami převážně na stole s plošnými dekoracemi a nad nimi byly na šňůrách přikolíčkovány mráčky, pod nimiž se posléze objevili andílci s křidélky, a z těch andílku byly posléze vytahovány směrem k zemi zlaté šňůrky, což bylo krásné, ale ne zcela využité. Hodně se hovořilo před paravánem, kdy oba herci v čepicích hráli děti, ale s logikou příběhu jsme měli trochu problém. Ani vánoční atmosféru nám to příliš neevokovalo a také jsme měli trochu problém s tím, že to bylo na hraně sentimentu a poněkud nostalgické.
O Jirkovi Polehňovi víme, že má vztah k tradičnímu loutkovému divadlu a hrám, které se tehdy hrály. Se souborem STEMIL, ZUŠ Jesličky Hradec Králové nastudoval tradiční hru Don Šajn. Hráli marionetami na drátě, které vyrobil Jirka (porota mu za ně udělila ocenění) a také nám říkal, že chtěl, aby si tento soubor tradiční divadlo zkusil. Když jsme hovořili o tom, že jsme v představení nenašli současné téma, dozvěděli jsme se, že o tom nepřemýšleli a že spíš hledali pohled na tehdejší divadlo z hlediska jeho historie a že je zajímal netradiční sled textu. Ale vše se odehrávalo poněkud v jednom rytmu, z něhož se občas svým jednáním a stylizací vymanil Kašpar.
Překvapený štrůdl, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou vedený Romanou Hlubučkovou se představil s představením nazvaným Papír, papír, papír. Všechno bylo založeno na práci s papírem. Začíná se přednáškou o papíru a pak se z něj vytvářejí různé věci a děti v hledišti hádaly, co který výtvor znamená. Nejinspirativnější ze všeho byla část, kdy se s papírem muzicírovalo. A také pak aktéři kreslili a vše bylo završeno pohádkou o červené Karkulce zahranou s papírem. Při všech těch aktivitách se ale také odehrávaly vzájemné vztahy mezi aktéry, občas si dělali naschvály, ale nepochopili jsme, co vlastně řeší a proč. Na závěr byly dětem v hledišti rozdány papíry, ať si s nimi samy něco zkusí. Tvořivě založené děti produkce zaujala, ale netvořiví jedinci se nudili. A rozhodně této produkci ublížil přenos na klasické jeviště, protože kdyby se odehrávala v prostoru mezi dětmi, rozhodně by to působilo lépe. Při diskusi jsme se dozvěděli, že hrají především pro mateřské školy a 1. stupeň základních škol a pak pokračují tvůrčí dílnou pro děti, což je rozhodně chvályhodné. Porota soubor ocenila za rozvíjení fantazie při práci s papírem.
Soubor Za dveřmi, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou vedený rovněž Romanou Hlubučkovou zahrál Nevhodnou pohádku na motivy Sakiho, s níž se již v loňském roce zúčastnil regionální přehlídky v Hradci Králové. Jde v podstatě o vztahy dvou různých dospělých k dětem, a jak si s nimi poradí (což se nehraje snadno, když všechny postavy hrají děti). Cestují vlakem: uprostřed stojí paraván, který představuje okno ve vlaku a po každé straně jsou tři židle, tedy kupé, v němž cestuje babička s dětmi, (s nimiž si trochu neví rady, protože je její pohádky nudí) a cizí pán (který je dokáže „nevhodnou pohádkou“ zaujmout). Pokud vypráví babička, odehrává se to stínohrou, když začne pán, paraván se otočí a jsou využity různé prostředky. A protože se situace hraje realisticky, tak je poněkud problematické, že představitelé postav v kupé občas odbíhají pomoci s hraním pohádky, protože správně by tyto postavy měly celé vyprávění sledovat a reagovat na ně.
Soubor Vozichet Jablonec nad Nisou, konkrétně v osobě Rudolfa Hancvencla (někteří účastnící Turnovského drahokamu a následně Loutkářské Chrudimi si možná pamatují jeho za jímavé inscenace Hvězdné dálky a Carmen), který se letos nechal inspirovat klasickými pohádkami (Budulínek, Smolíček, Karkulka, Jeníček a Mařenka)a napsal inscenaci V jednom lese v jednom domku. Původní pohádky upravil pro svou výpověď o stinných stránkách rodičovství, a to pak ještě přitvrzuje v textech písní mezi pohádkami, protože u těch se předpokládá, že je vnímají rodiče, zatímco děti (určeno dětem od 8 let) vnímají spíš jen melodii a pohádky sledují s pochopením, protože jsou zábavné. Hraje se na stole většinou loutkami na drátě, někdy se „samopohyblivýma“ rukama (Ivana Hancvenclová dostala za loutky ocenění), Rudovo herectví je přesné, postavy dobře odlišuje hlasem, cítí temporytmus, umí se zastavit a nechat doznít situace. Porota mu udělila ocenění za psychologicko-sociologický přístup k pohádkovým tématům a inscenaci nominovala na Loutkářskou Chrudim.
Sobotní program uzavřela** Bažantova loutkářská družina Divadelního spolku Josefa Jiřího Kolára při Tělocvičné jednotě Sokol Poniklá**, tedy konkrétně Tomáš Hájek, který propadl kouzlu meotaru a pro svou inscenaci jej využil už počtvrté. Zatímco u těch předešlých se vždycky objevilo něco nového, co předtím nevyužil a tak docházelo k určité gradaci, letos tomu tak bohužel nebylo. V představení nazvaném Pomluvy Dr. Watsona jsme měli problém se orientovat, především začátek nám nebyl zcela jasný. A také jsme si kladli otázku, proč se inscenace jmenuje Pomluvy Dr.Watsona, protože o tom to pro nás nebylo, ale spíš to bylo vyprávění uvězněného inspektora. Také některé drobnokresby nebyly dobře čitelné. Ale protože to pro Tomáše byla v podstatě „předgenerálka“, neměl zatím scénář a trochu improvizoval, tak se třeba ještě příležitostně dočkáme dotvoření a nějakého posunu.
Nedělní program byl netradičně zahájen činoherním představením pro děti Pohádka z Lucerny, kterou na motivy A. Jiráska připravil s Turnovským divadelním studiem Petr Haken. Soutěžní program pak zahájily MISS Blechy Jaroměř autorským představením Káti Pavlistové a Majdy Horákové pod vedením Jany Dvořáčkové Šly žížaly k moři. Představení jsme viděli už v roce 2013 na regionální přehlídce v Hradci Králové (akorát dívky poněkud vyrostly) a dozvěděli jsme se, že od té doby tu inscenaci stále hrají. Loutky jsou různé – žížaly návleky na ruce a na pláži u moře se proměňují v drobné loutky na lehátku, pak se hraje manekýny a tak podobně. Příběh o putování žížal za vodou je stále trošku jen sledem nápadů a scének, ale stejně jako před třemi lety, postrádali jsme i letos výraznou závěrečnou pointu.
Také představení inscenace hry M. Frimla Tři prasátky a vlk jsme v podání souboru Blechy Jaroměř viděli už loni na regionální přehlídce v Hradci Králové a myslím, že se inscenace moc nezměnila. Na scéně je stůl a před ním na zemi leží polštářky, z nichž se postupně stávají prasátka. Nejdříve hezké zavázání rohů polštářků jako uší prasátek nastaví princip, že všechno bude vznikat před námi. Ale pak se polštářky otočí a vidíme, že to tak nebude, protože mají našité oči a jsou připravené. A také budování domečků neodpovídá základní myšlence pohádky, že čím víc práce se na stavbu domečku vynaloží, tím je bytelnější a ochrání prasátka před vlkem. Protože do domečků se prasátka ani nevejdou a jen se schovají za stolem, na němž se hraje. A také materiál, z něhož se staví, nepůsobí odlišně. Vlka hraje živě kluk a docela razantně, ale vlastně se nic nestane, protože o všem se hlavně mluví, prasátka nedostanou od vlka „na frak“ a je to všechno takové uhlazené. Takže se v podstatě nehraje o ničem.
Pak následovalo nesoutěžní představení slovinského souboru Smoličky Slovenija, s nímž spolupracuje Jirka Polehňa a který je už pár let pravidelným hostem Turnovského drahokamu. Tentokrát jsme viděli Tři pohádky se zvířátky, z nichž jsme v minulých letech viděli vždy jenom jednu. Hrají maňásky a v půvabné češtině, a tak i když šlo o představení nesoutěžní, udělila jim porota ocenění za půvabné ztvárnění českých pohádek.
Poslední soutěžní představení s názvem A pak se to stalo uvedl soubor Čmukaři Turnov. V úvodu Dáda Weissová a Jarda Ipser žertují se způsobem pozdravu a navazují komunikaci s dětmi. Ptají se jich, kdo má v pohádce vystupovat a vzájemně se o tom baví a děti reagují výborně. Na scéně stojí praktikábl ve výši stolu překrytý látkou a na něm na tyčích opona, kterou pak otevřou a začínají hrát malými marionetami na drátě příběh o princezně, která se chce vdávat a tatínka ruší při provádění inventury natolik, že ji pošle k čertu a ona je odnesena do pekla. A pak už se objevuje Honza, a protože se hraje loutkami „co dům dal“, tak je představován loutkou vojáka, což se na jeho charakterizaci v podstatě neprojevuje a je proti ostatním postavám, především proti princezně, poněkud neurčitý a přitom by měl být jako „vysvoboditel“ princezny z pekla hlavní postavou. Oba herci ale výborně zvládají hlasově odlišení a charakteristiku jednotlivých postav i jejich vodění (a není jich rozhodně málo). Viděli jsme v každém případě zajímavé představení, během kterého děti hercům spontánně radily. Při diskusi se souborem jsme se dozvěděli, že jde vlastně o improvizaci na téma, že si řekli jen příběh (odkud a kam ho dovedou). A že tohle hrají od minulého léta a že původně hráli v rodinném divadle, ale to jim začalo být pro rozehrání situací malé. Soubor obdržel ocenění za osobité herectví v inscenaci a byl doporučen na Loutkářskou Chrudim.
Závěrečné nesoutěžní představení Copak čápy asi trápí? přivezlo Divadýlko Matýsek Nový Bor, ale to naše porota nemohla vidět, protože jsme si museli pro slavnostní zakončení přehlídky připravit její výsledky. Ale právě tahle inscenace letos zvítězila v dětském hlasování a získala letošní putovní cenu Turnovský drahokam.
Autor: Alena Exnarová
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.