Hořičky: heslo in Valenta, Jiří (ed.): Malované opony divadel českých zemí. Praha, NIPOS 2010, s. 294-295
HOŘIČKY, okres Náchod
Antonín Gabrle z Chvalkovic: Veduta obce Hořičky, asi 1870, přemalována ve dvacátých letech 20. století
Všichni diváci z Hořiček tu krajinu dobře znají. Kostel sv. Ducha s farou, cestu ke Lhotě i tu ke Skalici. Tam za oponou končí svět každodenních starostí. Jen za ní je najednou z děvečky princezna, pacholek se nebojí sedláka a sedlák špatného počasí.
Kateřina Novotná, Hořičky – Mečov
V Hořičkách, vesnici na kopci v Podkrkonošské pahorkatině poblíž České Skalice, a tedy i Ratibořic a Žernova, vznikl spolek divadelních ochotníků až v roce 1870. Nechce se ale ani věřit, že by se tu divadlo nehrálo už dříve, protože Hořičky byly, jak snad žádná jiná obec severovýchodních Čech, nejen známy kdekomu v našich zemích, ale i leckde v Evropě. Od počátku 18. století tu totiž žila selská rodina ranhojičů Pichových, kteří dovedli s úspěchem léčit zlomeniny. Nade všemi vynikl ale Antonín Pich (1795-1865), zvaný Pechanec nebo Plechanec, lidový chirurg bez vysokoškolského vzdělání, který v roce 1812 získal povolení k léčení zlomenin a ran a v roce 1827 dostal „za vyučenou“ od ranhojičského kolegia v Hradci Králové. Od počátku své praxe až do roku 1864 vyhojil – podle vlastních záznamů – více než dvacet tisíc zlomenin. Přijížděli za ním i pacienti z rakouských měst, z Pruska, Saska, Slezska, dokonce též z Francie. Ne náhodou má Karel Čapek ve Velké doktorské pohádce zázračného doktora z Hořiček, který léčí vílu, rusovlásku, divoženku. Je to jedno z nejskvělejších básnických míst Devatera pohádek. Velká léčitelská tradice Hořiček se udržela téměř do současnosti. Julius Zeyer, který v Hořičkách pobýval zamlada v roce 1869, tuto oponu ale ještě vidět nemohl. Zato zcela jistě se těšil z kouzelného rozhledu do všech stran, i na Krkonoše, i na Orlické hory. Ubytoval se v hostinci U Vitoušků. Na náměstíčku, kde se zastavil čas, kde na chvíli cítíš, jak snad nikde jinde, vůni národního
obrození.
František Černý
Jezdím kolem Hořiček a Hořičkami řadu let a vždycky se přede mnou vyhoupne ten kopeček. A najednou je tu jako znak obce a jejího divadla. Místopis českého amatérského divadla praví, že ochotnický soubor byl v Hořičkách založen roku 1870. Takže byla-li tato veduta namalována téhož roku, jako by se tu naplňovalo sebevědomí jistého společenství, jež stojí na své půdě a chce pro ni ledacos vykonat. Veduty vskutku nebyly vzácností na oponách ochotnických spolků, jež jako by takto chtěly říci: zde jsme, zde pracujeme a lidem této obce sloužíme.
Jan Císař
> Místopis českého amatérského divadla N – Ž. Praha, IPOS-ARTAMA 2002, s. 15
÷ Muzeum českého amatérského divadla Miletín, vstupní expozice, 2006
÷ Putovní výstava fotografií Malované opony, realizovaná Muzeem českého amatérského divadla 2007–2010
Antonín Gabrle z Chvalkovic: Veduta obce Hořičky, asi 1870, přemalována ve dvacátých letech 20. století
Všichni diváci z Hořiček tu krajinu dobře znají. Kostel sv. Ducha s farou, cestu ke Lhotě i tu ke Skalici. Tam za oponou končí svět každodenních starostí. Jen za ní je najednou z děvečky princezna, pacholek se nebojí sedláka a sedlák špatného počasí.
Kateřina Novotná, Hořičky – Mečov
V Hořičkách, vesnici na kopci v Podkrkonošské pahorkatině poblíž České Skalice, a tedy i Ratibořic a Žernova, vznikl spolek divadelních ochotníků až v roce 1870. Nechce se ale ani věřit, že by se tu divadlo nehrálo už dříve, protože Hořičky byly, jak snad žádná jiná obec severovýchodních Čech, nejen známy kdekomu v našich zemích, ale i leckde v Evropě. Od počátku 18. století tu totiž žila selská rodina ranhojičů Pichových, kteří dovedli s úspěchem léčit zlomeniny. Nade všemi vynikl ale Antonín Pich (1795-1865), zvaný Pechanec nebo Plechanec, lidový chirurg bez vysokoškolského vzdělání, který v roce 1812 získal povolení k léčení zlomenin a ran a v roce 1827 dostal „za vyučenou“ od ranhojičského kolegia v Hradci Králové. Od počátku své praxe až do roku 1864 vyhojil – podle vlastních záznamů – více než dvacet tisíc zlomenin. Přijížděli za ním i pacienti z rakouských měst, z Pruska, Saska, Slezska, dokonce též z Francie. Ne náhodou má Karel Čapek ve Velké doktorské pohádce zázračného doktora z Hořiček, který léčí vílu, rusovlásku, divoženku. Je to jedno z nejskvělejších básnických míst Devatera pohádek. Velká léčitelská tradice Hořiček se udržela téměř do současnosti. Julius Zeyer, který v Hořičkách pobýval zamlada v roce 1869, tuto oponu ale ještě vidět nemohl. Zato zcela jistě se těšil z kouzelného rozhledu do všech stran, i na Krkonoše, i na Orlické hory. Ubytoval se v hostinci U Vitoušků. Na náměstíčku, kde se zastavil čas, kde na chvíli cítíš, jak snad nikde jinde, vůni národního
obrození.
František Černý
Jezdím kolem Hořiček a Hořičkami řadu let a vždycky se přede mnou vyhoupne ten kopeček. A najednou je tu jako znak obce a jejího divadla. Místopis českého amatérského divadla praví, že ochotnický soubor byl v Hořičkách založen roku 1870. Takže byla-li tato veduta namalována téhož roku, jako by se tu naplňovalo sebevědomí jistého společenství, jež stojí na své půdě a chce pro ni ledacos vykonat. Veduty vskutku nebyly vzácností na oponách ochotnických spolků, jež jako by takto chtěly říci: zde jsme, zde pracujeme a lidem této obce sloužíme.
Jan Císař
> Místopis českého amatérského divadla N – Ž. Praha, IPOS-ARTAMA 2002, s. 15
÷ Muzeum českého amatérského divadla Miletín, vstupní expozice, 2006
÷ Putovní výstava fotografií Malované opony, realizovaná Muzeem českého amatérského divadla 2007–2010
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.