ZAJÍC, Vladimír: Perlení v magických mantinelech 2002 - Velké páky aneb Tři obrazy o radostech života. AS 2002, č. 1, s. 9-11.

Divadlo KÁMEN Praha - Petr Macháček (drobná přípomoc Jean Michel Ribbes): VELKÉ PÁKY aneb TŘI OBRAZY O RADOSTECH ŽIVOTA. Jako obvykle při zhlédnutí produkce divadla KÁMEN se nutně musím ptát, čím Petr Macháček & company současné amatérské divadlo přesahují, a kde mu ještě nejsou dostatečni. Přesah je stále evidentnější v textové rovině, i když číst Macháčkovy zkratky jmen postav a tezovité scénické a technické poznámky jsou někdy kamenolom. Na druhou stranu nutno uznat, že při četbě se zkratky stávají vyjadřovacím prostředkem literatury (možná od autora nechtěně), a když vklouznete pod štěrkovitý povrch, ukáže se, že patří k tématu, že vypovídají o postoji autora, který o životě píše svérázný, ale ve stylizaci a v nabídce dramatických situací výrazně realistický obraz současnosti. Jestliže lze říci, že obrazné prostředky, přes které je sdělován obsah, jsou hyperbolizované až do absurdna, hned je nutno dodat, že v žádném případě nelze hovořit o absurdním divadle sui generis. Naopak, jde o divadlo pevně rozkročené na realitě a nad realitou, a pokud je nutné nějaké zařazení do stále volnějších žánrových mantinelů, pak pro směřování divadla KÁMEN navrhuji vzkřísit pojem neorealismus. Nedůstatečnost společnosti KÁMEN se zatím projevuje v jevištní realizaci, byť je zřejmé, že soubor vespolně respektuje to, o čem chce hrát. Schází však strukturalizace vyjadřovacích prostředků, ujasněnost režijních a hereckých nástrojů směřujících ke sdělení. Nejde dokonce ani o to, zda zvolený princip vizualizace textu je optimální či ne, ale o to, že není zcela divadelně naplňován, že na divácích zůstává příliš velké břímě dotvořit si v sobě to, co od tvůrců pouze naznačeno. To se týká i principu pojmenování prostoru a vztahu k němu, abychom se orientovali kde jsme a proč. U minulé inscenace BUCHTY vadily zmiňované „chyby“ méně, neboť šlo o velký příběhový oblouk. Ale vystavět významový oblouk u aktovek je obtížnější.
Co PÁKY, LEVÁ RUKA a ULICE sdělují, nemá smyslu zde vyprávět. Jsou o nás a o současnosti. O míjení se, hledání, volání o pomoc, o strachu z bytí a nutnosti vyrovnat se se svobodou individuality vnitřní i vnější. Nejsou pesimistické, jak se může zdát, neboť jsou také o svobodné vůli, o schopnosti postavit se životu, nebát se, etc. Nejsou pesimistické, neboť text obsahuje možnost uchopit jej - přes všechny nutné a reálné konkrétnosti scénografické - v jistém typu nadsázky, kdy přes smích budeme polykat slzy. Lecos by nás tak víc zasáhlo a potrápilo, lecos víc potěšilo, a katarze by mohla být pěkně bolavá. Avšak, byli bychom více očištěni a vykoupeni.
Snad mi, vážení čtenáři, prominete, že jde o uvažování poněkud rozměrnější, než bude o ostatních inscenacích. Důvodem je v tomto případě fenomén autorského divadla se vším všudy, a také zvědavost, co bude dál. Co nového přinese další text a kam se pohnou jevištní prostředky, které nejsou neumětelské z podstaty - byť občas tak vyhlížejí, a byť občas skutečně nedůstatečné jsou. Neboť KÁMEN jako by otevíral zkušební jevištní polygon, zda pro svůj druh neorealistického textu lze najít neobvyklé - čti neočekávané - vyjadřovací prostředky a řešení situací. Aspoň mně se to tak jeví, ale možná jim příliš fandím, a přání je otcem myšlenky. Jisté v tuto chvíli (únor 2002) směrem k divadlu Kámen je, že metafora, obraz tématu, může v divácích vzniknout pouze přes důsledné zacházení s konkrétní rekvizitou, a následně pohyb divadelního znaku. Například imaginární rekvizity jejich divadelnosti v žádném případě nesvědčí. Zajisté být mohou, ale až na konci řetězce pohybu znaku, nehledě na to, že herecká vybavenost souboru je stále ve vývoji. Vývojem myslím schopnost zaujímat jasný vztah ke konkrétní rekvizitě, a následně proměnou vztahu, jednáním, z konkrétního předmětu učinit metaforické označení tématu. Ale už dost. Těšme se, co KÁMEN dovalí příště, a že jednou bude vše v rovnováze ke spokojenosti tvůrců i parcipientů.