BRŮČEK, Josef: Dačické kejklování. AS 2007, č. 2, s. 18-19.

Dačické kejklování
Josef Brůček
Málokterá amatérská divadelní přehlídka se může chlubit takovou péčí jako Dačické kejklování. Soubor DS Tyl, zaměstnanci Městského kulturního střediska, ale především představitelé města v čele s panem starostou opět předvedli, jak si amatérského divadla cení, že si uvědomují jeho nezastupitelnost v kultuře nejen města Dačice, ale i celé ČR. Samotná představení Dačického kejklování byla vesměs velmi kvalitní. A tady by to mohlo skončit. Přesto budu pokračovat a dokonce se v informacích o jednotlivých představeních budu více dotýkat míst, která ve mně vyvolávala pochyby a otázky, než míst, ve kterých jsem jako divák souzněl.
Divadelní soubor Tábor o.s. – F.F. Šamberk: Blázinec v prvním poschodí, režie Karel Nezveda. Pod vedením nového režiséra se Táborští pustili do frašky, která poskytuje prostor k divadelnímu „bláznění“ (z programu). Ono do frašky patřící „divadelní bláznění“ nejlépe naplnil Jiří Suchý (z Tábora) v roli Artura. Již jeho razantní příchody na jeviště, po kterých následovalo krátké štronzo, byly působivé. Na jevišti byl Jiřímu Suchému rovnocenným partnerem jen Josef Konrád v roli sluhy Josefa. Inscenaci nejvíce chyběla dramaticko-režijní koncepce. Jednotlivé situace nebyly vystavěny a navzájem významově propojeny. A tak i závěr kuchařky Katy, která hraním si s vodou nabíranou z hrnce velice dobře ukazuje jak se postupně stává bláznivou, jako by byl z jiné hry, možná i z jiného žánru.
Ne(z)řízené divadlo České Budějovice – Václav Hruška: Roztančení, režie Marek Menšík. „…o lásce k tanci, vnitřní hudbě a živých obrazech“. Autor Václav Hruška se přihlásil k inspiraci literaturou Bohumila Hrabala. Vlastnímu představení sympatických mladých lidí, kteří se o divadlo pokoušeli poprvé, by možná prospěl režisér, který by nehrál a kamarád, který by občas přišel na zkoušku a sdělil, co se mu líbí, co nelíbí, čemu nerozumí (dramaturg). Pak by asi nemohlo dojít k tak častým situacím, kdy přes reprodukovanou hudbu nebylo rozumět sice zajímavému, ale ne vždy dobře vyslovovanému textu, který navíc z jeviště zněl sám, bez divadelní akce. Asi i proto jsem mezi občas zaslechnutými vnitřními monology přemýšlel, dívám-li se na mozaiku, koláž, či snad dokonce na pokus o vyprávěné divadlo.
Šumavský ochotnický spolek ŠOS Prachatice – Carlo Goldoni: Poprask na laguně, režie Jaromír Hruška. „Zcela nová interpretace textu Goldoniho hry zasazená na východní Balkán … ve stylu filmů Emira Kosturici…“ (z programu), byla nejdivadelnějším představením Dačického kejklování. Množství groteskních gagů z nichž některé opakováním v ději narůstaly, bylo jednou z největších předností představení. adost byla například sledovat postavu Vojtěcha Vošahlíka, který se v roli komisaře nejvíce přiblížil ke commedii dell´ arte – komedii typů. Daleko za ním nezůstaly výkony Jany Levé v roli Patrony Vicenza, Kamila Štěpána v roli Titta-Nane a dalších. V Poprasku na laguně mívám téměř vždy největší problémy s ženskými rolemi dvou soupeřících stran. Jejich od počátku na nejvyšší stupeň vygradované ječení snižuje srozumitelnost textu, znemožňuje hercům práci s postavou a tím i vystavení divadelních situací. Bohužel ani v této inscenaci tomu nebylo jinak. Pak mi, možná že neprávem, začala vadit i představení doprovázející scénická hudba navazující na odkaz balkánských dechovek. Spádu a srozumitelnosti představení jen lehce vadily některé dále se nerozvíjející odkazy, např. „Přijel revizor!“, „Na Bělehrad!“. V závěru inscenace na velice příjemný sled groteskních situací, vycházejících z děje, soubor navázal jakoby z jiného soudku dramatickou scénou zneškodňování nevybuchlé miny a následujícím, sice v závěru shozeným, ale přesto ponurým pohřbem. Domnívám se však, že neduhy, které představení zatím neslouží jsou souborem snadno překonatelné.
DK Českokrumlovská scéna – František Zborník: Dvojí pravda o Vilémovi z Rožumberka, režie František Zborník a Jaroslav Kubeš. Představení je určené pro hraní v plenéru. Českokrumlovští využili svou múzičnost k mnohým zpěvům doprovázených živou hudbou. V dobrém se projevil i jejich smysl pro humor. Ten však mohl být častější a razantnější. Samo představení bylo rozděleno na očerňování Viléma z Rožmberka (peklem v prvé půli) a jeho opěvování (nebem v druhé půli). Možná že by záměru i představení posloužilo promíchání obou polovin a vytvoření dramatické diskuze či hádky. Takto se mi zdály být některé dialogy snad až příliš dlouhé a nedramatické. Představení Českokrumlovských v uzavřeném sále nevyznělo tak, jak jsou zvyklí. Po sedmnácti představeních v plenéru hráli poprvé uvnitř. Jednou z možností nevyznění v Dačicích je i ta, že se soubor, který venku hraje naplno, až příliš mírnil, čímž ztratil rytmus, tempo… představení se poněkud rozpadlo.
DDS-Ty-já-tr CO Praha – Karel Hynek Mácha: Máchův máj, režie Radka Tesárková. Čtyři děvčata, dva chlapci a na tahu připevněná padákovina splývající přes jeviště až k divákům, která je využívána ke stínohře, k vytváření „krajin“, apod. Jako obyčejný, normální, poezií nepoznamenaný divák jsem byl vděčen za každou pomoc, kterou mi soubor poskytl k orientaci jak v básni, tak ve slovech, která sděloval. Tak jsem se radoval ze zpívaných pasáží (veden klavírem sbor nasazoval stejně a já mu rozuměl ), z půlnočního intermezza duchů, ve kterém jsem poznal rozezpívanou knajpu těsně před zavřením, nebo z výtvarného požitku měsíce ve vodě. Bylo však i mnoho míst, kde jsem se ztrácel. Soubor například poezii divákovi předkládal více po verších než po smyslu a významu, a i když mnohdy „tlačil na pilu“ (upadla hlava – skok i – ještě jeden skok), nedokázal jsem se se souborem ve výkladu, v náladě ztotožnit. Možná to bylo i tím, že soubor mnoho míst básně pouze zvnějšku jakoby ilustroval.
Studio Šteier 1915, klub nejen jihočeských divadelníků v Českém Krumlově, Zdeněk Pošíval: Případ klaunova omšelého kabátu, režie René Vápeník.
V divadle jednoho herce (Jaroslav Kubeš) se postava herce mění v postavu starého klauna vstupem, či vystoupením z prostoru ohraničovaným na jevišti jednoduchou konstrukcí velké krychle. Na začátku představení i v jeho průběhu zaznívá vyjmenovávání desítek jmen lidí, kteří proslavili naši vlast. Celá tato triáda v následujícím textu pak ostře kontrastuje s popíráním všeho, v čem nyní žijeme. Celé monodrama odehrávající se o silvestrovské noci je vlastně afektovaným pokusem o komunální a politickou satiru, která se nesměje, ale pouze kysele odsuzuje. (Např. při komentování hořící popelnice na ulici: „plamen zlosti parazitů“ nebo jindy „intelektuální teror snobů“). I když scéna představení byla velice pěkná, i když sympatické herectví Jaroslava Kubeše mám rád, z představení jsem odcházel smutný a kumštem nenaplněný. Domnívám se, že chce-li být někdo či něco mnohonásobně a mnohoznačně hluboké a všezasahující, mine se s výsledkem.
DS Ty-já-tr Praha _ Wiliam Shakespeare: Zkrocení zlé ženy. Prázdná scéna, horizont uprostřed rozevřen do jakéhosi gotického červeného vchodu a je na hercích, aby scénu zabydlili a oživili. Jsou chvíle, kdy se jim to, především v komediálních scénách, daří, např. štronzo všech herců na jevišti, zmíní-li se kdokoliv o zemřelém. Inscenaci bohužel chybí režijně-dramatický výklad, tedy i koncepce. To vysvětluje mnohé vleklé dialogy hrané v nejzazších koutech jeviště, nejasnost či neuvědomělost jednání některých postav, na sebe nenavazující jednotlivé scény. E.A. Saudek v jedné předmluvě ke svému překladu říká, že Zkrocení zlé ženy je po nejedné stránce mnohem spíš fraškou než pravou komedií. Z tohoto výkladu vychází Josef Hervert v roli Peruccia (se souborem spolupracující profesionální herec), který většinu groteskních gagů vytváří a rozvíjí.
Od neděle 4. 3. do úterý 13. 3., kdy informaci o Dačickém kejklování dopisuji, jsem se pokusil asi desetkrát pustit televizi. Vždy jsem, po letmých proběhnutí čtyř programů, přístroj vypnul a s povděkem vzpomínal na kvalitu a osobní nasazení všech, které jsem v Dačicích na jevišti viděl. Tímto se jim omlouvám za své výhrady. Odborná porota 7. ročníku Dačického kejklování nenominovala na celostátní přehlídku Divadelní Třebíč a Divadelní Děčín žádnou inscenaci. Ovšem na 1. místě doporučila inscenaci Poprask na laguně aneb Živí a zdraví Šumavského ochotnického spolku ŠOS Prachatice. Předseda poroty Vladimír Zajíc, dramaturg a dramatik z Hradce Králové, v porotě dále Marie Kotisová, režisérka z Karlových Varů, a Josef Brůček, divadelník (Tatrman) ze Sudoměřice u Bechyně.