Libochovice, Burdová, Alena: Historie ochotnického divadla v Libochovicích (70 let ochotnické práce)

Historie ochotnického divadla v Libochovicích
(70 let ochotnické práce)
Alena Burdová

Z kroniky Josefe Čapka, libochovického učitele, se dovídáme, že již před rokem 1868 se v Libochovicích hrálo ochotnické divadlo. Zanícenou ochotnicí a výbornou herečkou byla i vnučka J.E.Purkyně - Růžena Pokorná-Purkyňová, která tu sehrála řadu významných rolí. Na přelomu století zde působili především studentští ochotníci pod vedením pozdějšího gymnáziálního profesora Dra.Kníže.
Ještě před I. světovou válkou byly v Libochovicích sehrány významné hry jako: "Směry života" F.X.Svobody, "Forman Hentschel" Gerharda Hauptmanna, Báhrův "Pavouk", ba dokonce Humperdinkova opera "Perníková chaloupka". Libochovičtí si tehdy troufli i na Blodkovu operu "V studni".
Těsně na prahu I.světové války chystala Občanská beseda představení G.B. Shawa "Pygmalion". Měl jej provést roudnický soubor v čele s režisérem prof. Milanem Svobodou, pozdějším režisérem Národního divadla. Hlavní ženskou roli tehdy převzala Andula Sedláčková, členka Nár.divadla v Praze. Mělo se hrát na den sv. Petra a Pavla. I přes výstřely v Sarajevě prosadili Libochovičtí uskutečnění tohoto představení a tak se den 29. červen 1914 stal slavným pro naše ochotníky.
Ten den se hrálo z celého rakouského mocnářství určitě jenom v Libochovicích.
O prázdninách r.1917 upozornil Jaroslav Křenek, významný libochovický spisovatel a básník, na rovinku plzeňského dramaturga V.Skocha "Naše babička". S vervou se do nastudování pustili zdejší studenti a další významné osobnosti kulturního života: Svata a Bohdan Kadlecovi, Vojta Milota, Otta Pick, Jiří Pokorný, Marie Mayerová, Olga Kubištová, Liběna Nachmilerová a další. Byl vytvořen základ pozdějšího studentského spolku "Oharka", který po skončení války sehrál mnoho úspěšných představení. Pořádaly se i pestré večery, jako byl např. večer nálad, nebo Mikulášské, Silvestrovské či pouťové programy. Veselé scénky a aktovky byly z pera Jiřího Hausmanna a Josefa Kopty, bujné ilustrace pořídil ak. malíř Josef Zázvorka. Velmi nadaným a svérázným komikem byl zdejší rodák Otto Pick, jemuž později vyšly knižně jeho židovské farmářské a kriminální anekdoty, jež uměl jedinečně uvádět a z nichž dodnes čerpá nejeden náš humorista.
Právě tato kabaretní představení přivedla do studentských řad i Vaška Cimrmana, později jednu z nejvýznamnějších osobností libochovického ochotnického divadla.
Vedle studentského spolku "Oharka" vznikl další Dělnicko-dramatický spolek, později nazvaný "Slunce". Výborná představení vznikla především po ukončené válce mezi oběma spolky, kdy byl navázán přátelský vztah a výtečná spolupráce.
Kromě uvedených dvou spolků existoval v Libochovicích, a to už od roku 1899 Vzdělávací spolek "Havlíček" strany Národně socialistické, který měl vlastní divadelní odbor, ale dovedl ochotně a nezištně sehrát představení ve prospěch místního Sokola, Sportovního klubu či Sboru dobrovolných hasičů. Vzájemný společenský vztah všech tří spolků byl neobyčejně vřelý. Vždy si členstvo vzájemně vypomáhalo pohostinským vystoupením a neuzavíralo se ani hostování u kočujících divadelních společností.
Za této situace došla do Libochovic zpráva, že 4. listopadu 1925 dojde na scéně Národního divadla v Praze k premiéře "Revoluce", kterou právě dopsal náš rodák, tehdy již známý autor legionářských románů Josef Kopta. Nebylo tudíž velkým problémem pro Koptova bratrance a zapáleného ochotníka Vaška Cimrmana, aby narychlo zorganizoval zájezd místních zájemců na toto představení. Všichni účastníci zájezdu zuřivě drželi palce autoru hry, který se svou ženou Jiřinou, roz. Šnajberkovou z Libochovic, prožíval v autorské lóži opravdové porodní bolesti. Ještě ani nedozněl nadšený potlesk obecenstva, když se ozval radostný bas Vaška Cimrmana: "To u nás uděláme taky!". Vašek Cimrman dokázal všem nevěřícím Tomášům, co zmůže nadšení a poctivá a vytrvalá práce. Pro veliký počet rolí byli zmobilizováni nejen členové všech tří libochovických spolků, ale doslova všichni, kteří měli alespoň trochu o divadlo zájem. Nakonec museli zkušení herci hrát dvě i tři role a pro ztvárnění náročné role Aglaji byla získána známá lounská herečka Libuše Sýkorová. A začalo se pilně zkoušet, týdny, měsíce. Přesně od počátku listopadu 1925 do poloviny března 1926. Zpočátku se zkoušelo bez představitelky Aglaji, která byla příliš zaneprázdněná. Když se pak koncem ledna na nedělní zkoušce paní Sýkorová objevila, bylo i největším pochybovačům jasno, že úspěch prvé hry Josefa Kopty v jeho rodišti bude zaručen.
Premiéra byla v sobotu 13. března a repríza v neděli 14. března 1926. Obě představení se vydařila a pověst o tomto úspěchu se roznesla do blízkého i vzdálenějšího okolí, takže o zájezdy nebyla nouze. Přátelství v souboru bylo utuženo a tak se dospělo k názoru, že je třeba založit ochotnický spolek, do něhož by přešli všichni členové "Revoluce", ale i členové všech tří stávajících souborů. Na den 5, listopadu 1926 byla svolána schůze ochot, divadelníků výše jmenovaných spolků a v hotelu U tří lip byla definitivně ustavena "Scéna" s oficielním názvem Sdružení přátel umění Scéna v Libochovicích. Předsedou byl zvolen Karel Křenek, ředitel školy, místopředsedou Ing. Jirák, divadelní mistr Václav Cimrman. Byl ustaven i režisérský sbor: V. Cimrman, E. Jirák, B. Kadlec, J. Miller a L. Rulf. A to už bylo před koncem roku 1926 a bylo třeba bezodkladně zahájit činnost, na níž už vděčné a netrpělivé obecenstvo se zájmem čekalo. Jak vzpomínají pamětníci: "Scéna se rozjela jako vítr, jako bouře". Do konce roku 1927, tedy za 13 měsíců uvedla 13 premiér!
A nebyly to hry nikterak jednoduché: Lichoběžník, Pátý akt, Gejzír, Strakonický dudák, Měsíc nad řekou, Druhý břeh, Světa pán v županu, Princezna Pampeliška, Nejkrásnější boty na světě, 1795, C.k.Vojenská sláva, Poctivý obchod, 3 aktovky na. Silvestra. Po "Oharce" patřil pak Silvestr Scéně po celá desetiletí. Za prvních 10 let své existence sehrála Scéna 125 představení, tj. průměrně 12 představení z a rok. Soubor vyzkoušel své síly také v přírodě. V myslivně sehrál nákladnou hru A. Jiráska Psohlavci, v městských sadech Tylova Jana Husa. Byly pořádány četné zájezdy a na oplátku hostovaly v Libochovicích cizí soubory. Docházelo i k častému hostování významných herců Národního divadla v Praze (T. Kohout, O. Scheinpflugová), účinkovali zde Zita Kabátová, Meda Valentová, Svatopluk Beneš a další.
Činnost Scény nebyla přerušena ani za II. světové války. Po uzavření vysokých škol německými okupanty a zákazu studentských spolků se libochovičtí studenti přihlásili do Scény, kde vytvořili samostatnou jednotku s názvem Mladá Scéna. Během válečných let tato Mladá Scéna sehrála v Libochovicích několik velmi zdařilých představení (Škola základ života, Kolébka, Naši furianti, Hoši, dívky a psi, Nezbedný bakalář atd.). 17. listopadu 1940 tleskaly Libochovice Mladé Scéně za zcela ojedinělý divadelní prožitek, za moderní provedení starého dramatu "Maryša", které mladí připravovali na den I.výročí tragédie českého vysokého školství a studentstva. Za zmínku stojí libochovické Silvestry z té doby, v nichž si studenti dobírali všechny osobnosti veřejného života ve městě. Zpravidla se nikdo nejmenoval, ale všichni poznali, o koho se jedná. A kdyby některá z tehdejších "veličin" byla v pořadu opomenuta, urazila by se. Finanční výtěžky Silvestrů i divadel. představení sloužily na podporu libochovických nemajetných studentů.
Snad by se dalo říci, že válka byla v něčem českému divadlu prospěšná. Přinesla mu určité obrození a usměrnění. Nehrálo se jen pro finanční efekt nebo pro ukájeni osobních ctižádostí. Výběru her se věnovala zvýšená pozornost, odpadlo hraní banálních her a herci se vraceli ke staré národní tradici.
Také v této době zajížděly do Libochovic nejrůznější kočovné společnosti, představení byla vždy dobře navštívená. To svědčí o tom, že i divadelní publikum má v Libochovicích svoji tradici. Dále hostovali na libochovickém jevišti profesionální umělci: Theodor Pištěk, Růžena. Šlemrová, Václav Vydra st., Jaroslav Vojta, Karel Höger, Otomar Korbelář, František Filipovský a další.
Nelze se nezmínit o jedné z největších osobnosti libochovického ochotnického divadla - učiteli Karlu Vyskočilovi. Ochotnické divadlo byla Vyskočilova velká láska. Věnoval se mu na všech školách, kde před příchodem do Libochovic působil a zaujalo ho docela v libochovickém prostředí, kde mělo dlouholetou, velmi dobrou divadelní úroveň. Vyskočil stál u zrodu Scény a byl nadšeným a vnímavým režisérem a dramaturgem a jako výkonný herec vytvořil nesčetná charakterní role. Nezapomenutelným zůstane jeho doktor Galén v Čapkově "Bílé nemoci", s nímž a v němž jako by mu bylo určeno symbolicky se rozloučit ne jen s milovaným divadlem, ale se životem vůbec.
Po osvobození naší vlasti začaly celé rodiny opouštět Libochovice, aby znovu osídlily pohraničí. Rozpadl se celý kolektiv Mladé Scény, studenti odešli do škol nebo za prací. Těžko to nesl především Václav Cimrman, který celý svůj život zasvětil Libochovicím a Scéně. Jeho odchodem v r.1946 bylo uzavřeno slavné období prvních 20 let Scény.
Nikdo však není nenahraditelný. Do Libochovic přišli noví lidé, přihlásil se nový režisérský sbor a Scéna zahájila novou, poválečnou éru, která byla ve znamení soutěží a divadelních škol. Hrály se hry jako: Soupeři (II.místo v krajském kole 1.poválečné soutěže), J. K. Tyl, Vyučování lásce, Dnes večer přijde přítel, Skřivan a smršť (I.místo v Okrskové soutěži ÚMDOČ pro Jiráskův Hronov), Léto (I.místo v soutěži při oslavě 20 let Okrsku Podřipského) atd. V roce 1950 byl slavnostně otevřen Dětský kulturní dům a loutkové divadlo. V červnu 1952 byl ustaven Závodní výbor ROH Skláren Libochovice. Začaly rekonstrukce a opravy i úpravy jeviště, technického zázemí i celé budovy.
A tak se kulturní život v Libochovicích čile rozvíjel. Kromě divadelních představení a operet se opět konaly oblíbené Silvestry, estrády a recitační večery. Stále silněji se ozývala myšlenka předsedy a dramaturga Scény Karla Vyskočila - pořádání pravidelného cyklu divadelních představení - divadelního léta. V srpnu 1957 byl vyslán ZV ROH jeden. člen režisérského sboru Jiří Urban na Jiráskův Hronov. Byl průběhem a atmosférou festivalu natolik okouzlen, že po svém návratu začal vytvářet podmínky pro uspořádání "malého Hronova" v Libochovicích. V Lotarovi Sedlákovi a Aloisu Pilařovi našel nadšené spolupracovníky a tak se akce "Libochovické divadelní léto ", o které snil - v dubnu toho roku předčasně zesnulý - Karel Vyskočil, začala připravovat. Díky nevšední obětavosti, elánu a pracovitosti všech organizátorů mohlo být 8. června 1458 ve 14.30 hod, na zámecké terase slavnostně zahájeno I.Libochovické divadelní léto. Celé Libochovice čisté, upravené a vyzdobené prožívaly velký svátek divadla. V parku vyhrávala 30 členná vojenská hudba z Litoměřic a po proslovech následovala kulturní vložka 40 členného Pěveckého sdružení "Dvořák" OB Libochovice.
Nic není opakovatelné, tedy ani první ročník festivalu, jež byl připravován s takovým elánem, který se později změnil v rutinu. Postupně se z festivalu stala přehlídka nejvyspělejších ochotnických souborů, které si měří vzájemně své síly. Úroveň přehlídek stoupal a s úrovní inscenací a také domácí soubor Scéna přispěl k dobré úrovni. V historii pořádání LDL stanul dvakrát na stupni nejvyšším, když nejprve v roce 1964 uvedl Dürrenmattovu hru "Fyzikové", podruhé v roce 1982 hru Jiřího Hubače "Dům na nebesích" . Velmi cenné je vždy hodnocení diváků. V divácké anketě si soubor mnohokráte odnesl ze soutěže poctu nejvyšší. Zasloužila se o to celá řada zapálených herců, technických pracovníků, hudebníků, ale především obětaví režiséři. Mezi nejobětavější patří František Brabec, který stál u zrodu festivalu a pouze s několika přestávkami režíruje dodnes. Stejně nezištně zastává již 27 let funkci předsedy organizačního výboru
LDL. Když se ho někdo zeptá, proč to všechno dělá, lakonicky odpoví "Každý člověk má přece mít něco, co v životě dělá rád." Co k tomu dodat? Snad jen to, že opravdová a skutečná láska si nepotrpí na velká slova. Že je třeba potřeba vyměnit slova za čin. Pro sebe, pro druhé, pro nás. A tak jen několik titulů, za je jichž uvedením se skrývá jméno režiséra - František Brabec: Zvonek, bible a svíčka, Veřejný žalobce, Naše drahé děti, Právo na hřích, Duel, Josefina, Sólo pro bicí hodiny,Amnestie, Křišťálová noc, Kytice pro panenku, Domácí víno, Poslední prázdniny, Dům na nebesích, Stará dobrá kapela, Lucerna, Strakonický dudák, Noc na Karlštejně.
Již čtyřiatřicetkrát zazněla znělka Libochovického divadelního léta a čtyřiatřicetkrát spadla opona za posledním představením. Za těch 34 let se Libochovické divadelní léto stalo pojmem. Každoročně se zde setkávají přátelé. Všichni ti, které divadlo obohacuje a kteří chtějí obohatit své diváky. Za ta léta lidé zestárli, mnozí odešli navždy, na jejich místa však přišli jiní. LDL si získalo definitivně pevné místo v kulturním životě severních Čech. V současné době však visí nad libochovickým divadlem veliký otazník. Se změnami v celé naší společnosti dochází k velkým změnám i v Libochovicích. Závodní klub ROH již neexistuje a objekt U tří lip, který poskytoval souboru po léta střechu nad hlavou a dostatečné zázemí, bude privatizován.... Divadelníci jsou však vytrvalí, nechtějí dopustit, aby ohromná snaha a práce jejich předchůdců přišla vniveč. Na členské schůzi v červnu t.r. se jednohlasně rozhodli pro zachování tradice a pro další rozvíjení divadelní činnosti. Ovšem nad 35.ročníkem Libochovického divadelního léta se vznáší mrak. Pravděpodobně nebude možno v příštím roce zprovoznit budovu natolik, aby se takováto akce zde mohla uskutečnit. Scéna však žije dál. Jako spolek se zaregistrovala a stala se tak samostatným právním subjektem se všemi právy a povinnostmi. Nebude to lehká existence, to si uvědomují všichni členové. Jsou však odhodlaní udělat vše pro to, aby se divadlo a kultura vůbec do Libochovic co nejdříve vrátila. Nemůže byt přece nikomu z nich lhostejné, jak bude žít jejich město a lidé v něm, jaký jo dnešek a jaká bude budoucnost nás všech.