Souhrnná zpráva o průběhu 37. ročníku Krakonošova divadelního podzimu
Souhrnná zpráva o průběhu 37. ročníku Krakonošova divadelního podzimu, národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou
Vlastní přehlídka
Regionální přehlídky soutěže venkovských divadelních souborů proběhly podle vyhlášených propozic. SČDO jmenoval programovou rady KDP, která následně projednala výsledky těchto přehlídek. Z jednání programové rady vzešel návrh soutěžní části 37. KDP (při respektování všech nominovaných a dvou doporučených představení, včetně náhradníků). Programová rada schválila také složení poroty, nástin vzdělávacích akcí a jejich lektorů.
Vlastní NP KDP proběhla v týdnu od 14.10. do 21.10. 2006 a obsahovala 8 soutěžních inscenací, hostující inscenaci na závěr a jedno představení jako hosta s pohádkou pro nejmenší diváky (viz programová brožura). Celkem bylo odehráno 20 představení za účasti 5.175 diváků, z toho pohádku shlédlo 495 dětí i dospělých.
Doplňkový program měl v letošním roce velký úspěch v podobě besedy s profesionálními herečkami Květou Fialovou a Naďou Konvalinkovou. Besedu tradičně moderovala Iva Janálová (157 návštěvníků). Novinkou přehlídky se stalo Defilé Pohárku SĆDO, které bylo sice slabě navštívené asi 60 diváky, mělo svůj kladný účinek na přítomné členy seminářů a bylo příjemným příspěvkem k barevnosti přehlídky. Po mnoha letech oživly i vysocké loutky, marionety a pohádkou Bezhlavý rytíř dokázaly, že nejsou jen historickou relikvií (cca 35 diváků).
K doplňkovému programu počítáme i výstavy. Výstava Nositelé Zlatých odznaků J. K. Tyla byla po loňské zkušenosti umístěna opět ve velkém sále divadla. Tak měl prakticky každý návštěvník možnost se s ní seznámit. V divadle na půdičce pak byla uspořádána minivýstava o rekonstrukci divadelní budovy, doplněná malovanými sluníčky dětského výtvarného kroužku L.Richterové, která se stala symbolem letošního ročníku. Vlastivědné muzeum nabídlo své prostory ke vzpomínkové výstavě 26.let OS Vobskočák s nečekaně příznivou odezvou.
Vzdělávací akce
Nejnavštěvovanější akcí jsou dopolední rozborové semináře ke každému soutěžnímu představení pod vedením odborné poroty, která pracovala v tomto složení – předseda: prof. František Laurin, scénograf Petr Kolínský, režisér Mgr. Jiří Hraše, dramaturgyně Marie Caltová a za amatéry Saša Gregar, režisér a herec. Na hudební čísla, která se v inscenacích vyskytovala byla přizvána Ivana Housová, hudební pedagožka. Tajemníkem poroty se stal ing. Dušan Zakopal.
Semináře, kromě hrajícího souboru a několika hostů přehlídky, se účastnili také seminaristé z řad Klubu režisérů SČDO a nového diskusního semináře KDP (Vše o divadle).Na rozborových seminářích bylo vždy plno, scházelo se na něm cca 25 pravidelných účastníků, zástupci souboru a zčásti i náhodní účastnící. Účast seminaristů na rozborovém semináři vždy vedla k oboustranné podnětné diskusi. Seminář KDP, který v letošním roce měl už začít s přesnějším programem, bohužel pro onemocnění Rudy Felzmana, běžel jako v loňském roce. Pod kvalifikovaným vedením Vladimíra Zajíce (v závěru Milana Schejbala) se na půdičce scházelo nejprve 8 základních, předem přihlášených seminaristů, k nimž se přidali seminaristé z KR SČDO, a tak se učilo rozebírat představení a vše, co s tím souvisí, v průměru 10 - 15 divadelníků. (Hlavní lektor semináře p. Rudolf Felzmann ve shodě s vyhlašovatelem považuje tento počet za optimální.)
Tvůrčí seminář – dílna KR SČDO se scházel denně v místní sokolovně od 15. do 20. října včetně. Tématem zpracovávaným dílnou byl způsob inscenování Zpěvů sladké Francie. Vedoucím lektorem byl MgA. Jiří Hraše, sekundovali Petra Kohutová, Dušan Zakopal. Práce se zúčastnilo 16 osob. Svou studijní práci prezentovali frekventanti v neveřejném vystoupení za účasti asi 30 pozvaných přátel. Výsledek lze hodnotit jako příznivý, pro účastníky velmi přínosný.
I v letošním roce pokračovala vzdělávací akce určená pro děti z dramatických kroužků pod vedením Jana Hejrala ml. a Lenky Richterové.17 dětí absolvovalo přehlídkový den, začínalo účastí na rozborovém semináři a pokračovalo pak představením pohádky souboru M M Hranice u Aše. Po obědě přednášel F. Laurin nejen o herectví, ale i kořenech lidového divadla z Vysocka. Následovala návštěva muzea s divadelní expozicí a poslední akcí bylo shlédnutí Defilé Pohárku. Vyhodnocení celého dne provedou lektoři na dalších hodinách dramatických kroužků, děti byly spokojené a rády se účastní příštích ročníků.
Společenské akce
Společenské akce, které provázejí každý ročník a jsou již tradicí, nezaostaly ani v letošním roce. Vítání souborů na Městském úřadě ve Vysokém a hned nato před divadlem Krakonoš zástupci pořadatelů a vyhlašovatele doprovázené dechovkou, vystoupením mažoretek z Rokytnice a místním souborem dětí Vrabčáci se těší velké oblibě souborů za pozornosti místních občanů. Společenské večery po představení v hasičovně, které celý týden zajišťují místní hasiči (zábavu pak OS Vobskočák) patří mezi možnosti posedět a popovídat si s přáteli z celé republiky. Posledním společenským aktem, který zakončuje pobyt souboru na přehlídce, je loučení v malém sále divadla. Soubor, zástupci vyhlašovatele i pořadatelů mají poslední šanci "si vyříkat" své problémy i radosti doplněné poudačkou a písničkami. Soubory oceňují péči, která jim je věnována po všech stránkách pobytu, pohodlné ubytování, vstřícnou techniku DS Krakonoš, ochotnou obsluhu, hostesa či hostesku, domácké zázemí v divadle, hasičovně, prakticky v celém Vysokém. Nesmírnou výhodou je pořadatelství domácího DS Krakonoš ve vlastní divadelní budově. I tyto drobnosti a především pak skvělá divácká obec pomáhají spoluvytvářet neopakovatelnou atmosféru pohody, přátelství, dělnosti a divadla, která je charakteristická právě pro vysockou přehlídku, dnes už nezastupitelnou v oblasti amatérského divadla na venkově.
Pro letošní rok se podařilo zajistit i dostatečné finanční prostředky, jednak prostřednictvím grantů MK ČR a Libereckého kraje, jednak díky finančnímu příspěvku města (nesmíme zapomenout na nefinanční prostředky, které město vkládá do největší akce), přispěvatelů (nutno připomenout partnera akce METROSTAV) a také vstupného, které činí přes 40% příjmů přehlídky (viz rozpočet ve Větrníku i na příloze, který teprve do konce roku dojde naplnění).
Přehlídku na pozvání organizátorů navštívili zástupci Odborného pracoviště ARTAMA NIPOS, (ředitel dr. Zborník, ved. ARTAMA Mgr. Lázňovská) Libereckého kraje a Ministerstva kultury (řed. ORNK dr. Malcová a pí Vozková. pracovnice téhož odboru)
Organizátoři přehlídky děkují všem poskytovatelům dotací a sponzorům za finanční podporu akce.
Zprávu zpracovali: Svatava Hejralová, Dušan Zakopal, Josef Hejral a Jaroslav Vyčichlo
Z příloh:
3) Recenze soutěžních představení
5) Výsledková listina 37. ročníku KDP 2006
Příloha č. 3
Recenze soutěžních představení uveřejněné ve zpravodaji 37. KDP ve Vysokém nad Jizerou
Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice: Zvonokosy
Soubor si zvolil dramatizaci románu francouzského prozaika Gabriela Chevalliera Zvonokosy, která vznikla na počátku osmdesátých let. Scénárista Petr Markov a skladatel Jindřich Brabec dali próze muzikálovou podobu. Soubor vykonal záslužnou práci, když rozvláčný text převedl do současného, daleko lapidárnějšího jazyka. Také redukce postav neoslabila vyznění dramatických situací. Otázkou pouze zůstává, jestli není škoda, že se do škrtu dostala kratičká závěrečná scéna mladé dvojice Růženky a Standy. Jejich příběh totiž tvoří významnou dějovou linii a chybí mu tečka. Důležitá je i otázka, kterou si kladou: jestli jednou budou takoví jako jejich současníci.
Dramaturgická volba souboru je šťastná, protože text má dnes větší aktuálnost, než měl v osmdesátých letech. Jde zejména o malicherné předvolební zápolení, ve kterém nejde o program, ale o zviditelnění se před veřejností. Absurdnost předvolebního boje vyvolává asociace s tím, co dnes prožíváme. Městečko Zvonokosy ale nežije jen politikou. Nejde o satirickou komedii, ale o komedii se satirickými rysy. Atmosféra městečka má v sobě i mnoho šarmu, vitality a smyslnosti (nezapře se francouzský autor románu). Živočišnost je stavěna do kontrastu s pokryteckou upjatostí. A přes malichernost společenských i osobních válek jsou postavy ve své intelektuální a lidské hodnotě odlišeny.
A právě v detailnějším propracování osobitosti jednotlivých postav jsou ještě určité rezervy inscenace (např. postavy Kulíška, Adelajdy z Kratihájů, faráře Calaby). Režisérka Alena Chalupová zapojila do inscenace celý soubor (a to je chvályhodné), ale jako by se spolehla na to, co herci přinesou sami. Představení plyne vkusně, ovšem když chybí herecká invence, působí nevýrazně, až sterilně. Nejlépe působí scény, ve kterých je využita přirozená vitalita Stanislava Svobody jako Ferdy Čupra, Bořivoje Veselého jako Bohdana Macaráta a pana Korába jako Bartoloměje Pěšinky. Poněkud po česku je vyjádřena smyslnost obou soupeřících paniček v podání Lucie Káňové a Ilony Pelikánové. Přesto, že mají ve Zbyňkovi Háberovi znamenitého partnera, hrají spíše temperament než erotické okouzlení. Dlužno říct, že jim v sexuálním rozletu vůbec nepomáhá kostým. Důležitá je postava Eulálie Čubíkové, která je označována jako zakyslá stará panna, ale zloba její představitelky Ivy Hrabcové jako by nevyrůstala z až chorobné závisti osamoceného člověka. K pozitivům inscenace se řadí Vejvančického Vincek, protože neforzíruje obecně bláznovství, ale hraje konkrétní vztah k lidem.
Silou inscenace je muzikálnost souboru. Zpěvní čísla vycházejí dobře. Režisérka by se ale ještě mohla zamyslet nad závěrečným zpěvem nad mrtvým Vinckem. Nejde o obecný smutek. Nejde o zamyšlení nad vlastním životem?
Marie Caltová
Vyšlo ve Větrníku č. 2
15. 10. 2006
DS Žlutičan, Žlutice, Jaromír Břehový: Rejžák z Prahy
Ve znamení žluté, psali včera ve Větrníku, bude letošní Krakonošův podzim, resp. že žlutá je barva roku neb jak slunce nad Krkonošemi, tak příjezd Žlutických jej ozáří a bude nám dobře. A bylo. Do posledního místečka zaplněný sál tleskal, a radostně, moc pěknému představení o „Rejžákovi" z Prahy. Komedii, která velmi příhodně dala nahlédnout do zákulisí ochotnického souboru. Vždyť to známe, přátelé, mnohdy se neví, co hrát, režiséři si zoufají, že se herci scházejí na zkoušky jako švábi na pivo a místo zkoušení tráví čas ve výčepu, že jejich představení porota vždycky zdrbe a jedna chce to, druhá ono... Vpád „pražského borce", údajně režiséra s ambicí dělat moderní divadlo (po němž někteří v souboru také touží, co s Hubačem...), v jednu takovou krizovou chvíli (který soubor ji občas nemá?) nám pak během dvou hodin leccos řekne o vztazích mezi kolegy, o jejich vztahu k divadlu, o jejich možnostech a omezeních, prostě o vnitřním organismu komunity, kterou tak důvěrně známe. A vysocké divadlo se otřásalo smíchem od začátku do konce.
Text Jaromíra Břehového, tedy přímo z jeho žlutické dílny, zaujal autenticitou, výborně napsanými dialogy odpozorovanými z klišé a floskulí divadelního (a zvláště ochotnického prostředí), ale také výtečnými hereckými výkony - mimořádné byly u dámského ansámblu a představitelky Evy především! Ale ani pánové nezůstali stranou - sám Jaromír Břehový předvedl výbornou studii amatérského režiséra, vynikající byl Ivan Michalík, jen tak mimochodem trousící své bonmoty a konečně i velmi věrohodný Josef Sýkora, jemuž prý Jaromír ušil roli přímo na tělo (resp. na paměť).
Prostě se Žlutickým dařilo, byli jistí a zábavní. A tak je to správné, řečeno s jedním filmem. Komedií nebude nikdy dost a tato je vtipná, inteligentní a dokonce možná přenosná do jiných amatérských souborů.
Saša Gregar
Vyšlo ve Větrníku č. 3
16. 10. 2006
Ochotnický spolek T. J. Sokol,Pyšely: Malované na skle
Pyšelský soubor přivezl inscenaci podle Brylla - Gärtnerové - Nohavici Malované na skle. Kompozice večera vzdáleně připomíná inscenace E.F.Buriana: je tu náčrt vyprávěného příběhu (příběh zbojníka od kolébky do smrti) v řadě kapitol sdělovaný převážně lyrickým materiálem. Text inscenace je zkrácený z původně dramatické předlohy a to tak, že jsou vybrány téměř výhradně hudební partie. To je také zřetelně silná stránka ansámblu jak v pěvecké, tak v jeho instrumentální části. Soubor projevil výrazný smysl pro hudební rytmus a rytmický projev.
V hereckém projevu, kde ostatně upravená předloha dává minimálně příležitosti, se chování interpretů omezilo na obecně pohybovou škálu připomínající akce operního sboru. Těch něco málo rekvizit na jevišti neumožnilo hereckou akci výrazněji rozvinout. Skutečný dialog byl vlastně jen v závěrečném sporu mezi andělem a čertem.
Přesto se v tomto hudebně-lyrickém obrazu objevily některé výrazné postavy. Především smrt (M. Linhartová), která svojí podobou a některými výraznými akcemi vytvořila pendant lidových postav smrti. Citlivou akci předvedl Janík (T.Chmátal) a výrazně si vedl Ďábel (T. Bartáček). Z kolektivní akce na jevišti je třeba vyzvednout ještě oba vypravěče (J.Linhart a P.Pilát).
Hraje se na jevišti, jehož scénický půdorys umožňuje proměňovat pohybem scénický obraz. Jistou obtíž dělá divákovi fakt, že plynulá linie zbojnického života, jakkoli jen v náznacích, ztrácí v inscenaci průběžnost a rozpadá se na uzavřené kapitoly. Navíc jsou tyto kapitoly zřetelně stavěny na vyvrcholení do potlesku. To přibližuje představení poněkud estrádnímu projevu.
Je tu nepochybně jisté přihlášení k folklóru, ale jeho stylizace nebo formulace je velmi nezřetelná. Elán souboru a temperamentní projev celého představení na jedné straně a na druhé vítaný hudební žánr přesto zajistily inscenaci na vysockém jevišti úspěch u spokojeného publika.
Jiří Hraše
Vyšlo ve Větrníku č. 4
17. 10. 2006
Geisslers Hofkomedianten Kuks: Amor tyran
Amor Tyran byl první inscenací Geisslers Hofkomedianten Kuks (GHK). Vznikla v roce 2002 a obnovené premiéry se dočkala letos, kdy se konal už 5. Festival barokního divadla v hospitalu zřízeném na Kuksu hrabětem Sporckem, milovníkem umění a osvíceným majitelem panství. Sporck byl velmi prozíravým i z hlediska dnešního vnímání cestovního ruchu - učinil z tohoto východočeského kousku přírody nad říčkou Labem turistickou atrakci - lázně, které léčily pouhou čistou vodou, zahřívanou na "termální" efekt! Ale hlavním táhlem tu byly společenské události a působivá sochařská "scénografie" - kdo dnes, i mezi trochu jen vzdělanými, nezná Braunovy sochy Neřestí a Ctností či jeho lesní Betlém...
Dr. Stanislav Bohadlo je hudební vědec a má se Sporckem mnoho společného - vrací jeho nápady do tohoto autentického prostředí. Bohadlo učí na královéhradecké univerzitě, je blázen do barokní hudby a vůbec do uměleckých projevů této úchvatné epochy. Objevuje po evropských archivech barokní texty (např. Rademinovu Atalantu), které GHK zdařile rekonstruuje. U nás je barokní období (v současné divadelní praxi) spojeno především s lidovou hrou (adaptace J. Kopeckého) nebo s evropskou literaturou (Fielding, Gay, apod.) Texty, jimiž se zabývají GHK, jsou tak pro nás překvapením. Takové hry se předváděly v prostředí šlechtických salonů, sálů, někdy v nich sami šlechtici hráli, jindy je přijeli zahrát "berufstheatry", tedy první profesionálové toho druhu. Většinou šlo o morality dotýkající se křesťanského života. Tzv. "hauptakce" se neobešla bez všelijakých efektů, hudby, bohatých kostýmů, masek i různých překvapení, ohňostrojů apod. Amor tyran hrála putující společnost Josepha Antona Geisslera, z jehož provedení GHK čerpá. Inscenace Amora je založena na textu, který přeložil Josef Balvín.
Analyzovat proto představení mladého souboru z Kuksu není snadné - co jsme viděli byla jejich svébytná adaptace založená na prvcích divadla na divadle, na lidové hře, která nás těší spontánností, temperamentem, stylizovaným herectvím, režijními i hudebními nápady, jejichž zpracování přibližuje tuto "hauptakci" dnešnímu vnímání, dokonce s využitím současných divadelních forem a postupů, zapojováním publika, hrou ve hře (proces zkoušky), zcizovacími efekty... Soubor tvoří amatérští herci i mladí profesionálové, kteří ještě před pár lety dělali různé "alternativní" výboje, dnes pracují soustředěně, vědomě a jejich inscenace je v mnohém poučná, inspirující - a především zábavná.
Saša Gregar
Vyšlo ve Větrníku č. 5
18. 10. 2006
DS Chaos, Valašská Bystřice: Moje přítelkyně slečna Flintová
Donald Churchill patří do skupiny autorů, kteří se rozhodli na rozdíl od autorů tíhnoucích k experimentálnímu či absurdnímu divadlu především bavit publiku. Napsal desítky televizních, rozhlasových i filmových scénářů a také byl skvělým hercem. A právě tato zkušenost mu pomáhala při psaní téměř desíti komedií. Jsou to hry většinou produkčně levné, s malým obsazení, příběhem pochopitelným širokým vrstvám publika a situacemi, do kterých se v podstatě může dostat každý. Kromě vtipných dialogů jsou poučeny francouzskou fraškou.
Inscenátoři nemohou obejít, a to je i případ tohoto souboru, některé základní požadavky na realizaci tohoto žánru - malé příčiny, velké následky, vršení situací, uzlové body, kdy se zdá, že není úniku, aby se na poslední chvíli našlo řešení, které další situace zcela zhatí. Rytmus téměř úzkostného snu žánru komedie. A tady, zdá se, je určitý problém inscenace. Představitelé procházejí situacemi bez valné proměny, spíše konverzují než aby „aktivně řešili situaci hereckým jednáním" a hledali východisko. Tam, kde není dostatečně vzrušující zpětná vazba v souhře, vznikají pauzy, ve kterých herci spíše čekají na svoji repliku a v jisté vnitřní pasivitě (nepomůže tu rychlé tempo řeči) se uchylují k jisté obecné charakteristice postav.
Tenhle žánr se zdá jednoduchý. Všechno je zdánlivě tak snadně pravděpodobné. A právě v tom je úskalí. Situace a linii jednání je nutné přesně vybudovat, jinak chybí spád a gradace. A ve stejném monotónním tempu a rytmu se začíná ztrácet zájem hlediště.
Není pochyb o tom, že inscenace je dobře typově obsazena, hraje se vkusně, vzhledem k žánru až příliš decentně. Soubor prozrazuje, že má určité divadelní zkušenosti a jistě řadu úspěšných premiér. V amatérském divadle má někdy každé představení svoji trochu odlišnou tvář. Slyšel jsem, že jiné reprízy byly plastičtější a ve svém tvaru a herecké tvorbě výraznější. Tento večer však působil, jako by se jednalo o inscenaci hry ze života s detektivní zápletkou a trochou zábavy.
František Laurin
Vyšlo ve Větrníku č. 5
18. 10. 2006
Divadlo nad kinem, Horní Moštěnice: Výročí, Medvěd
O díle A. P. Čechova by se dalo hovořit hodiny, právě tak by se daly napsat stohy stran o různých názorech na to, jakým způsobem ho inscenovat. U jeho miniatur většinou psaných v mladším období tak široká paleta názorů nebývá. Několik set povídek, často dramatizovaných (např. Neil Simon - Hodný pan Čechov), i jeho půvabné aktovky mají humor, přesnou charakteristiku postav, situaci a často překvapivý zvrat a lidskost. Často charakterizovanou jako „Slzy, které svět nevidí".
Výročí začíná těsně před zahájením oslavy. Šipučin bude přijímat hold, který si částečně objednal. Chirin cítí velkou příležitost servilně napsat zprávu pro svého nadřízeného a vylepšit svou situaci. Vpád žen ničí všechno. Čas se krátí a oslava ještě než začala končí marasmem. A právě to podstatné - vývoj situace jakoby inscenace postrádala. Vše probíhá ve volném tempu, bez proměny, situace se nevrší, postavy spolu nejednají, spíše se informují. Jsou sice herecky charakterizovány, ale přesto nevytvářejí vzájemný konflikt, nenarušují přípravu situace, a tak se vrchol nedostaví. A ve chvíli, kdy i herci hrají spíše vedle sebe, ne spolu se může inscenace minout účinkem.
Medvěd stojí na velké proměně situace a vývoje vztahu dvou lidí. Herecké jednání stojí na přesné zpětné vazbě, vzájemném kontaktu, postupném sledování realizace svého cíle a šokujícím zjištění, že se situace vyvíjí způsobem, který nikdo nepředpokládal. Oba představitelé jsou jevištně výrazní s nezbytnou dávkou proměny. Představitel Smirnova nemá zcela přesnou charakteristiku člověka, který objíždí schvácen své dlužníky, oblečen je spíše do salonu, ale nicméně svou určitostí tvoří dobrý protipól své partnerce. Někdy působí tak, že hraje vnější kresbu postavy a přesných reakcí, ale s menším vnitřním propojením a vývojem. Představitelka Popovové má pro tuto postavu mimořádné předpoklady - šarm, vnitřní těkavost a proměnu, hravost, schopnost sledovat partnera a realizovat své postupné kroky.I vývoj postavy je hrán v přesném oblouku vývoje situace.
Inscenaci trochu chybí pevnější vrstvení jednotlivých mikrosituací a přesnější určení bodů, kdy se situace lomí a přechází v kvalitativně jinou. Hraje se na trochu sterilní scéně, která hercům nepomáhá. Inscenaci obou aktovek chybí pevnější režijní vedení a výklad, takže působí, že jsou herci někdy ponecháni sami sobě. Medvěd zachraňoval večer ne snad tolik svým celkem , ale především představitelkou Popovové.
Jednotlivá inscenace a její repríza nemůže být svědectvím o skutečných kvalitách souboru, který na jiných přehlídkách prokázal své kvality. Slyšel jsem o velmi úspěšných večerech moštěnického souboru. Obávám se však, že večer ve Vysokém se k nim nepřiřadí.
František Laurin
Vyšlo ve Větrníku č. 6
19. 10. 2006
Čechovových miniatur ze dne 19. října. Neil Simon nenapsal hru „Hodný pan Čechov", ale „Hodný pan doktor", přestože Čechov doktorem byl. Z recenze též vypadlo ocenění pana Slávka Odložila za výjimečnou obětavost, se kterou hrál v indispozici a umožnil tak realizaci představení. Případné čtenáře recenze prosím, aby si laskavě zde připomenuté doplnili.
František Laurin
Vyšlo ve Větrníku č. 7
20. 10. 2006
Chvaletické divadlo Jen Tak, Chvaletice: Ve mlejně
Chvaletické divadlo JEN TAK přivezlo představení originální ve dvou směrech: jednak je interpretuje velmi mladý ansámbl, jednak předloha představení je moderní pohádka pro dospělé. Nejen to: jak text, tak i inscenace má charakter naivního, nebo jak my intelektuálové říkáme insitního umění. Herci hráli viditelně s chutí. Ale nárok tu byl mimořádný, protože vyžadoval zároveň upřímnost projevu a nadsázku v něm.
Skutečně se dařila převážně hra s citlivou upřímností a i slovní gagy, jimž říkáme kameňáky, dokonce občas s erotickým zabarvením, byly interpretovány s cudnou samozřejmostí. Kvalita hereckého projevu nebyla v představení zcela vyrovnaná. Občas se hrálo s jistou hereckou úporností (např.Andulka), občas bylo trochu podehráno, nebo se neprojevila dosti velká herecká investice (např. obě horse-girls). Ale nejčastěji se prostota a otevřenost výkonů opírá prostě o civil představujících osob, které se snaží s větší či menší mírou hereckého umu pohybovat v dějových situacích. Vynikají mezi nimi dva představitelé, kteří předvádějí výrazně skutečný herecký výkon s charakteristikou i stavbou postavy a zároveň mají prostotu opravdovosti. Jsou to postavy vodníka (Martin Vencl) a zejména Billa ( Jan Bureš).
Poněkud nešťastná byla hudba v představení, zřejmě koncipovaná s určitým záměrem, ale snímek byl buď špatně natočený nebo špatně reprodukovaný a byla zřetelně nahrána delší stopáž čísel, než kolik bylo možno bez zpomalení tempa představení použít. Lepší nebyly ani oba zpívané texty, protože vytvářely trochu cizí tón v inscenaci a pěvecky nebyly mimořádně provedené. Půvabná a důvtipná scéna se pohybovala v mezích mezi naivistickým a poetickým obrazem. Po téměř celou dobu představení jsme se v hledišti upřímně bavili.
Jiří Hraše
Vyšlo ve Větrníku č. 7
20. 10. 2006
DS J. J. Kolár při TJ Sokol Poniklá: Krvavý román
Dle knihy Josefa Váchala upravil Ladislav Horáček.
V první řadě je třeba si položit otázku, kdo je ve větší míře autorem textu Krvavého románu. Je to Váchal nebo Horáček? Josef Váchal (1884-1969) byl samorostlý a všestranný umělec - grafik, spisovatel, tiskař. V roce 1924, kdy vyšel surrealistický manifest, napsal Krvavý román, který také nese řadu surrealistických rysů. On však nikdy k žádné skupině nepatřil. V Krvavém románu se vyznává k pokleslému literárnímu braku, ale tím jak zpracovává fantasmagorii sebraných příběhů a neuvěřitelně je proplétá, odhaluje jejich půvabnou komičnost. Současně - zejména v postavě vydavatele Paseky - začleňuje vlastní, autobiografický příběh, ale zpracovává ho se stejným typem až dadaistického humoru. Díky tomu, že Paseka nemá na tiskařský papír, uzavře absurdní propletenec příběhu v jednom odstavci. Ladislav Horáček, náš současník, zpracoval Krvavý román do dramatického tvaru velice razantně. Nejedná se o autora, který by se s Váchalovým dílem setkal poprvé. Krvavý román pod jeho vedením otevřel v roce 1990 činnost nakladatelství Paseka.
Teď ke hře. V krátkém úvodu se Horáčkovi podařilo nastínit hlavní tón Váchalovy teoretické obhajoby krváku. Ve vlastním sledu příběhu postihl humor pokleslé literatury a v dopsaných písňových textech jej ještě umocnil. Jednoho půvabu ovšem dramatizaci zbavil. A tím je až dadaistické pokračování a proplétání jednotlivých příběhů, krkolomnost a nepravděpodobnost děje (hlavní roli zde hraje náhoda). Myslím, že humor Váchalova díla by více vynikl, kdyby rozehraných příběhů bylo méně a byly rozvedenější ve svých dějových liniích. Také zakončení příběhů rychlým dovyprávěním s odůvodněním, že už není na papír, je myslím vtipnější, než scéna vyvraždění děvek. (Ostatně v románu se ukáže, že to byl stejně jenom sen.)
Režisér Pavel Plichta vytvořil dynamické představení ve kterém naštěstí není moc prostoru na přemýšlení o kauzalitě a souvztažnosti příběhu. Jeho hlavním cílem bylo okouzlit diváky půvabem nesmyslu. Šel cestou maximálního zdivadelnění jednotlivých scén. Vděčné jsou písničky zpívané na známé melodie v širokém žánrovém spektru. Notoricky známé melodie mají ve spojení s dadaistickým textem zvláštní kouzlo. Do řady scén zapojuje i postavy, které nemají s dramatickou situací nic společného (čarodějnice Háta, lesní havěť) a posiluje tak absurdnost jednotlivých scén.
V práci s hercem měl šťastnou ruku tam, kde se nadsázka spojuje s hodnocením postavy a volbou konkrétních, promyšlených gest (Jarda Urík a Tomáš Hájek) působivé jsou také postavy Jiřího Řehořka, který všechny své postavy hraje se suverenitou a komediální vervou. Bohužel nevyšla na sto procent důležitá postava Vypravěče v podání Václava Hájka. Předností jeho výkonu je permanentní soustředění na jevištní dění, negativem je ne vždy přesvědčivý přednes a málo pregnantní artikulace.
Přestože u ostatních postav někdy schází výraznější kresba postavy (nebo postav), nebo se uchylují k přehrávání, jednotícím prvkem je evidentní chuť zahrát si v kolektivu zajímavé divadlo. To platí i o zpěvu. Vzhledem k tomu, že se inscenace jmenuje Krvavý román, mohlo být krve jako komediálního prvku použito daleko více (proud modré krve u podříznutého Komisaře to jenom dosvědčuje).
K pozitivům inscenace patří rozhodně výrazný komediální závěr, kdy se do obecenstva vylije kýbl divadelní krve. K plynulému průběhu představení přispěla i znamenitá variabilní výprava, k pozitivnímu estetickému vyznění výtečné kostýmy.
Máša Caltová
Vyšlo ve Větrníku č. 8
21. 10. 2006
Příloha č. 5 Na návrh odborné poroty XXXVII. národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou Krakonošova divadelního podzimu 2006 byla udělena tato čestná uznání:
Stanislavu Svobodovi - za roli Ferdy Čupra v inscenaci hry Gabriela Chevalliera a Petra Markova Zvonokosy
Bořivoji Veselému - za roli Bohdana Macaráta v inscenaci hry Gabriela Chevalliera a Petra Markova Zvonokosy
Antonínu Vejvančickému - za roli Vincka v inscenaci hry Gabriela Chevalliera a Petra Markova Zvonokosy
Janě Pagáčové - za roli Inky v inscenaci hry Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy
Ivanu Michalíkovi - za roli Ota v inscenaci hry Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy
Tomáši Bartáčkovi - za roli Ďábla v inscenaci hry Ernesta Bryla a Kateřiny Gärtnerové Malované na skle
Tomáši Chmátalovi - za roli Janíka v inscenaci hry Ernesta Bryla a Kateřiny Gärtnerové Malované na skle
Martině Linhartové - za roli Smrti v inscenaci hry Ernesta Bryla a Kateřiny Gärtnerové Malované na skle
Martinu Bohadlovi - za herecký výkon v inscenaci neznámého autora Amor tyran
Jirkovi Řehořkovi - za herecký výkon v inscenaci hry Ladislava Horáčka Krvavý román
Tomáši Hájkovi - za herecký výkon v inscenaci hry Ladislava Horáčka Krvavý román
Na návrh odborné poroty XXXVII. národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou Krakonošova divadelního podzimu 2006
byly uděleny tyto ceny:
Antonínu Korábovi - za roli Bartoloměje Pěšinky v inscenaci hry Gabriela Chevalliera a Petra Markova Zvonokosy
Ivaně Bradáčové - za roli Evy v inscenaci hry Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy
Janě Konopíkové - za roli Lídy v inscenaci hry Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy
Jaromíru Břehovému - za autorství, režii a roli Borce v inscenaci vlastní hry Rejžák z Prahy
Janu Linhartovi - za pěvecký výkon v inscenaci hry Ernesta Bryla a Kateřiny Gärtnerové Malované na skle
Jaroslavu Pařízkovi - za hudebně pěvecké nastudování inscenace hry Ernesta Bryla a Kateřiny Gärtnerové Malované na skle
Vendule Štíchové - za herecký výkon v inscenaci hry neznámého autora Amor tyran
Petru Haškovi - za režii a roli režiséra v inscenaci hry neznámého autora Amor tyran
Aleně Hošťálkové - za roli Jeleny Ivanovny Popovové v inscenaci hry Antona Pavloviče Čechova Medvěd
Martinu Venclovi - za roli vodníka v inscenaci hry Ivana Loňka Ve mlejně
Janu Burešovi - za roli Billa v inscenaci hry Ivana Loňka Ve mlejně
Ivanu Loňkovi - za autorský scénář inscenace Ve mlejně
Jardovi Uríkovi - za návrh kulis a herecký výkon v inscenaci hry Ladislava Horáčka Krvavý román
Pavlu Plichtovi - za režii inscenace hry Ladislava Horáčka Krvavý román
Divadelnímu souboru Žlutičan ze Žlutic - za inscenaci hry Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy
Souboru Geisslers Hofkomedianten - za inspirativní ztvárnění objevné dramaturgie inscenace hry neznámého autora Amor tyran
Souboru Geisslers Hofkomedianten - za inscenaci hry neznámého autora Amor tyran
Na návrh odborné poroty XXXVII. národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou Krakonošova divadelního podzimu 2006
jsou doporučena do programu Jiráskova Hronova 2007
tato představení bez udání pořadí:
Hra Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy v provedení divadelního souboru Žlutičan ze Žlutic
Hra Amor tyran
v provedení divadelního souboru Geisslers Hofkomedianten z Kuksu
Vlastní přehlídka
Regionální přehlídky soutěže venkovských divadelních souborů proběhly podle vyhlášených propozic. SČDO jmenoval programovou rady KDP, která následně projednala výsledky těchto přehlídek. Z jednání programové rady vzešel návrh soutěžní části 37. KDP (při respektování všech nominovaných a dvou doporučených představení, včetně náhradníků). Programová rada schválila také složení poroty, nástin vzdělávacích akcí a jejich lektorů.
Vlastní NP KDP proběhla v týdnu od 14.10. do 21.10. 2006 a obsahovala 8 soutěžních inscenací, hostující inscenaci na závěr a jedno představení jako hosta s pohádkou pro nejmenší diváky (viz programová brožura). Celkem bylo odehráno 20 představení za účasti 5.175 diváků, z toho pohádku shlédlo 495 dětí i dospělých.
Doplňkový program měl v letošním roce velký úspěch v podobě besedy s profesionálními herečkami Květou Fialovou a Naďou Konvalinkovou. Besedu tradičně moderovala Iva Janálová (157 návštěvníků). Novinkou přehlídky se stalo Defilé Pohárku SĆDO, které bylo sice slabě navštívené asi 60 diváky, mělo svůj kladný účinek na přítomné členy seminářů a bylo příjemným příspěvkem k barevnosti přehlídky. Po mnoha letech oživly i vysocké loutky, marionety a pohádkou Bezhlavý rytíř dokázaly, že nejsou jen historickou relikvií (cca 35 diváků).
K doplňkovému programu počítáme i výstavy. Výstava Nositelé Zlatých odznaků J. K. Tyla byla po loňské zkušenosti umístěna opět ve velkém sále divadla. Tak měl prakticky každý návštěvník možnost se s ní seznámit. V divadle na půdičce pak byla uspořádána minivýstava o rekonstrukci divadelní budovy, doplněná malovanými sluníčky dětského výtvarného kroužku L.Richterové, která se stala symbolem letošního ročníku. Vlastivědné muzeum nabídlo své prostory ke vzpomínkové výstavě 26.let OS Vobskočák s nečekaně příznivou odezvou.
Vzdělávací akce
Nejnavštěvovanější akcí jsou dopolední rozborové semináře ke každému soutěžnímu představení pod vedením odborné poroty, která pracovala v tomto složení – předseda: prof. František Laurin, scénograf Petr Kolínský, režisér Mgr. Jiří Hraše, dramaturgyně Marie Caltová a za amatéry Saša Gregar, režisér a herec. Na hudební čísla, která se v inscenacích vyskytovala byla přizvána Ivana Housová, hudební pedagožka. Tajemníkem poroty se stal ing. Dušan Zakopal.
Semináře, kromě hrajícího souboru a několika hostů přehlídky, se účastnili také seminaristé z řad Klubu režisérů SČDO a nového diskusního semináře KDP (Vše o divadle).Na rozborových seminářích bylo vždy plno, scházelo se na něm cca 25 pravidelných účastníků, zástupci souboru a zčásti i náhodní účastnící. Účast seminaristů na rozborovém semináři vždy vedla k oboustranné podnětné diskusi. Seminář KDP, který v letošním roce měl už začít s přesnějším programem, bohužel pro onemocnění Rudy Felzmana, běžel jako v loňském roce. Pod kvalifikovaným vedením Vladimíra Zajíce (v závěru Milana Schejbala) se na půdičce scházelo nejprve 8 základních, předem přihlášených seminaristů, k nimž se přidali seminaristé z KR SČDO, a tak se učilo rozebírat představení a vše, co s tím souvisí, v průměru 10 - 15 divadelníků. (Hlavní lektor semináře p. Rudolf Felzmann ve shodě s vyhlašovatelem považuje tento počet za optimální.)
Tvůrčí seminář – dílna KR SČDO se scházel denně v místní sokolovně od 15. do 20. října včetně. Tématem zpracovávaným dílnou byl způsob inscenování Zpěvů sladké Francie. Vedoucím lektorem byl MgA. Jiří Hraše, sekundovali Petra Kohutová, Dušan Zakopal. Práce se zúčastnilo 16 osob. Svou studijní práci prezentovali frekventanti v neveřejném vystoupení za účasti asi 30 pozvaných přátel. Výsledek lze hodnotit jako příznivý, pro účastníky velmi přínosný.
I v letošním roce pokračovala vzdělávací akce určená pro děti z dramatických kroužků pod vedením Jana Hejrala ml. a Lenky Richterové.17 dětí absolvovalo přehlídkový den, začínalo účastí na rozborovém semináři a pokračovalo pak představením pohádky souboru M M Hranice u Aše. Po obědě přednášel F. Laurin nejen o herectví, ale i kořenech lidového divadla z Vysocka. Následovala návštěva muzea s divadelní expozicí a poslední akcí bylo shlédnutí Defilé Pohárku. Vyhodnocení celého dne provedou lektoři na dalších hodinách dramatických kroužků, děti byly spokojené a rády se účastní příštích ročníků.
Společenské akce
Společenské akce, které provázejí každý ročník a jsou již tradicí, nezaostaly ani v letošním roce. Vítání souborů na Městském úřadě ve Vysokém a hned nato před divadlem Krakonoš zástupci pořadatelů a vyhlašovatele doprovázené dechovkou, vystoupením mažoretek z Rokytnice a místním souborem dětí Vrabčáci se těší velké oblibě souborů za pozornosti místních občanů. Společenské večery po představení v hasičovně, které celý týden zajišťují místní hasiči (zábavu pak OS Vobskočák) patří mezi možnosti posedět a popovídat si s přáteli z celé republiky. Posledním společenským aktem, který zakončuje pobyt souboru na přehlídce, je loučení v malém sále divadla. Soubor, zástupci vyhlašovatele i pořadatelů mají poslední šanci "si vyříkat" své problémy i radosti doplněné poudačkou a písničkami. Soubory oceňují péči, která jim je věnována po všech stránkách pobytu, pohodlné ubytování, vstřícnou techniku DS Krakonoš, ochotnou obsluhu, hostesa či hostesku, domácké zázemí v divadle, hasičovně, prakticky v celém Vysokém. Nesmírnou výhodou je pořadatelství domácího DS Krakonoš ve vlastní divadelní budově. I tyto drobnosti a především pak skvělá divácká obec pomáhají spoluvytvářet neopakovatelnou atmosféru pohody, přátelství, dělnosti a divadla, která je charakteristická právě pro vysockou přehlídku, dnes už nezastupitelnou v oblasti amatérského divadla na venkově.
Pro letošní rok se podařilo zajistit i dostatečné finanční prostředky, jednak prostřednictvím grantů MK ČR a Libereckého kraje, jednak díky finančnímu příspěvku města (nesmíme zapomenout na nefinanční prostředky, které město vkládá do největší akce), přispěvatelů (nutno připomenout partnera akce METROSTAV) a také vstupného, které činí přes 40% příjmů přehlídky (viz rozpočet ve Větrníku i na příloze, který teprve do konce roku dojde naplnění).
Přehlídku na pozvání organizátorů navštívili zástupci Odborného pracoviště ARTAMA NIPOS, (ředitel dr. Zborník, ved. ARTAMA Mgr. Lázňovská) Libereckého kraje a Ministerstva kultury (řed. ORNK dr. Malcová a pí Vozková. pracovnice téhož odboru)
Organizátoři přehlídky děkují všem poskytovatelům dotací a sponzorům za finanční podporu akce.
Zprávu zpracovali: Svatava Hejralová, Dušan Zakopal, Josef Hejral a Jaroslav Vyčichlo
Z příloh:
3) Recenze soutěžních představení
5) Výsledková listina 37. ročníku KDP 2006
Příloha č. 3
Recenze soutěžních představení uveřejněné ve zpravodaji 37. KDP ve Vysokém nad Jizerou
Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice: Zvonokosy
Soubor si zvolil dramatizaci románu francouzského prozaika Gabriela Chevalliera Zvonokosy, která vznikla na počátku osmdesátých let. Scénárista Petr Markov a skladatel Jindřich Brabec dali próze muzikálovou podobu. Soubor vykonal záslužnou práci, když rozvláčný text převedl do současného, daleko lapidárnějšího jazyka. Také redukce postav neoslabila vyznění dramatických situací. Otázkou pouze zůstává, jestli není škoda, že se do škrtu dostala kratičká závěrečná scéna mladé dvojice Růženky a Standy. Jejich příběh totiž tvoří významnou dějovou linii a chybí mu tečka. Důležitá je i otázka, kterou si kladou: jestli jednou budou takoví jako jejich současníci.
Dramaturgická volba souboru je šťastná, protože text má dnes větší aktuálnost, než měl v osmdesátých letech. Jde zejména o malicherné předvolební zápolení, ve kterém nejde o program, ale o zviditelnění se před veřejností. Absurdnost předvolebního boje vyvolává asociace s tím, co dnes prožíváme. Městečko Zvonokosy ale nežije jen politikou. Nejde o satirickou komedii, ale o komedii se satirickými rysy. Atmosféra městečka má v sobě i mnoho šarmu, vitality a smyslnosti (nezapře se francouzský autor románu). Živočišnost je stavěna do kontrastu s pokryteckou upjatostí. A přes malichernost společenských i osobních válek jsou postavy ve své intelektuální a lidské hodnotě odlišeny.
A právě v detailnějším propracování osobitosti jednotlivých postav jsou ještě určité rezervy inscenace (např. postavy Kulíška, Adelajdy z Kratihájů, faráře Calaby). Režisérka Alena Chalupová zapojila do inscenace celý soubor (a to je chvályhodné), ale jako by se spolehla na to, co herci přinesou sami. Představení plyne vkusně, ovšem když chybí herecká invence, působí nevýrazně, až sterilně. Nejlépe působí scény, ve kterých je využita přirozená vitalita Stanislava Svobody jako Ferdy Čupra, Bořivoje Veselého jako Bohdana Macaráta a pana Korába jako Bartoloměje Pěšinky. Poněkud po česku je vyjádřena smyslnost obou soupeřících paniček v podání Lucie Káňové a Ilony Pelikánové. Přesto, že mají ve Zbyňkovi Háberovi znamenitého partnera, hrají spíše temperament než erotické okouzlení. Dlužno říct, že jim v sexuálním rozletu vůbec nepomáhá kostým. Důležitá je postava Eulálie Čubíkové, která je označována jako zakyslá stará panna, ale zloba její představitelky Ivy Hrabcové jako by nevyrůstala z až chorobné závisti osamoceného člověka. K pozitivům inscenace se řadí Vejvančického Vincek, protože neforzíruje obecně bláznovství, ale hraje konkrétní vztah k lidem.
Silou inscenace je muzikálnost souboru. Zpěvní čísla vycházejí dobře. Režisérka by se ale ještě mohla zamyslet nad závěrečným zpěvem nad mrtvým Vinckem. Nejde o obecný smutek. Nejde o zamyšlení nad vlastním životem?
Marie Caltová
Vyšlo ve Větrníku č. 2
15. 10. 2006
DS Žlutičan, Žlutice, Jaromír Břehový: Rejžák z Prahy
Ve znamení žluté, psali včera ve Větrníku, bude letošní Krakonošův podzim, resp. že žlutá je barva roku neb jak slunce nad Krkonošemi, tak příjezd Žlutických jej ozáří a bude nám dobře. A bylo. Do posledního místečka zaplněný sál tleskal, a radostně, moc pěknému představení o „Rejžákovi" z Prahy. Komedii, která velmi příhodně dala nahlédnout do zákulisí ochotnického souboru. Vždyť to známe, přátelé, mnohdy se neví, co hrát, režiséři si zoufají, že se herci scházejí na zkoušky jako švábi na pivo a místo zkoušení tráví čas ve výčepu, že jejich představení porota vždycky zdrbe a jedna chce to, druhá ono... Vpád „pražského borce", údajně režiséra s ambicí dělat moderní divadlo (po němž někteří v souboru také touží, co s Hubačem...), v jednu takovou krizovou chvíli (který soubor ji občas nemá?) nám pak během dvou hodin leccos řekne o vztazích mezi kolegy, o jejich vztahu k divadlu, o jejich možnostech a omezeních, prostě o vnitřním organismu komunity, kterou tak důvěrně známe. A vysocké divadlo se otřásalo smíchem od začátku do konce.
Text Jaromíra Břehového, tedy přímo z jeho žlutické dílny, zaujal autenticitou, výborně napsanými dialogy odpozorovanými z klišé a floskulí divadelního (a zvláště ochotnického prostředí), ale také výtečnými hereckými výkony - mimořádné byly u dámského ansámblu a představitelky Evy především! Ale ani pánové nezůstali stranou - sám Jaromír Břehový předvedl výbornou studii amatérského režiséra, vynikající byl Ivan Michalík, jen tak mimochodem trousící své bonmoty a konečně i velmi věrohodný Josef Sýkora, jemuž prý Jaromír ušil roli přímo na tělo (resp. na paměť).
Prostě se Žlutickým dařilo, byli jistí a zábavní. A tak je to správné, řečeno s jedním filmem. Komedií nebude nikdy dost a tato je vtipná, inteligentní a dokonce možná přenosná do jiných amatérských souborů.
Saša Gregar
Vyšlo ve Větrníku č. 3
16. 10. 2006
Ochotnický spolek T. J. Sokol,Pyšely: Malované na skle
Pyšelský soubor přivezl inscenaci podle Brylla - Gärtnerové - Nohavici Malované na skle. Kompozice večera vzdáleně připomíná inscenace E.F.Buriana: je tu náčrt vyprávěného příběhu (příběh zbojníka od kolébky do smrti) v řadě kapitol sdělovaný převážně lyrickým materiálem. Text inscenace je zkrácený z původně dramatické předlohy a to tak, že jsou vybrány téměř výhradně hudební partie. To je také zřetelně silná stránka ansámblu jak v pěvecké, tak v jeho instrumentální části. Soubor projevil výrazný smysl pro hudební rytmus a rytmický projev.
V hereckém projevu, kde ostatně upravená předloha dává minimálně příležitosti, se chování interpretů omezilo na obecně pohybovou škálu připomínající akce operního sboru. Těch něco málo rekvizit na jevišti neumožnilo hereckou akci výrazněji rozvinout. Skutečný dialog byl vlastně jen v závěrečném sporu mezi andělem a čertem.
Přesto se v tomto hudebně-lyrickém obrazu objevily některé výrazné postavy. Především smrt (M. Linhartová), která svojí podobou a některými výraznými akcemi vytvořila pendant lidových postav smrti. Citlivou akci předvedl Janík (T.Chmátal) a výrazně si vedl Ďábel (T. Bartáček). Z kolektivní akce na jevišti je třeba vyzvednout ještě oba vypravěče (J.Linhart a P.Pilát).
Hraje se na jevišti, jehož scénický půdorys umožňuje proměňovat pohybem scénický obraz. Jistou obtíž dělá divákovi fakt, že plynulá linie zbojnického života, jakkoli jen v náznacích, ztrácí v inscenaci průběžnost a rozpadá se na uzavřené kapitoly. Navíc jsou tyto kapitoly zřetelně stavěny na vyvrcholení do potlesku. To přibližuje představení poněkud estrádnímu projevu.
Je tu nepochybně jisté přihlášení k folklóru, ale jeho stylizace nebo formulace je velmi nezřetelná. Elán souboru a temperamentní projev celého představení na jedné straně a na druhé vítaný hudební žánr přesto zajistily inscenaci na vysockém jevišti úspěch u spokojeného publika.
Jiří Hraše
Vyšlo ve Větrníku č. 4
17. 10. 2006
Geisslers Hofkomedianten Kuks: Amor tyran
Amor Tyran byl první inscenací Geisslers Hofkomedianten Kuks (GHK). Vznikla v roce 2002 a obnovené premiéry se dočkala letos, kdy se konal už 5. Festival barokního divadla v hospitalu zřízeném na Kuksu hrabětem Sporckem, milovníkem umění a osvíceným majitelem panství. Sporck byl velmi prozíravým i z hlediska dnešního vnímání cestovního ruchu - učinil z tohoto východočeského kousku přírody nad říčkou Labem turistickou atrakci - lázně, které léčily pouhou čistou vodou, zahřívanou na "termální" efekt! Ale hlavním táhlem tu byly společenské události a působivá sochařská "scénografie" - kdo dnes, i mezi trochu jen vzdělanými, nezná Braunovy sochy Neřestí a Ctností či jeho lesní Betlém...
Dr. Stanislav Bohadlo je hudební vědec a má se Sporckem mnoho společného - vrací jeho nápady do tohoto autentického prostředí. Bohadlo učí na královéhradecké univerzitě, je blázen do barokní hudby a vůbec do uměleckých projevů této úchvatné epochy. Objevuje po evropských archivech barokní texty (např. Rademinovu Atalantu), které GHK zdařile rekonstruuje. U nás je barokní období (v současné divadelní praxi) spojeno především s lidovou hrou (adaptace J. Kopeckého) nebo s evropskou literaturou (Fielding, Gay, apod.) Texty, jimiž se zabývají GHK, jsou tak pro nás překvapením. Takové hry se předváděly v prostředí šlechtických salonů, sálů, někdy v nich sami šlechtici hráli, jindy je přijeli zahrát "berufstheatry", tedy první profesionálové toho druhu. Většinou šlo o morality dotýkající se křesťanského života. Tzv. "hauptakce" se neobešla bez všelijakých efektů, hudby, bohatých kostýmů, masek i různých překvapení, ohňostrojů apod. Amor tyran hrála putující společnost Josepha Antona Geisslera, z jehož provedení GHK čerpá. Inscenace Amora je založena na textu, který přeložil Josef Balvín.
Analyzovat proto představení mladého souboru z Kuksu není snadné - co jsme viděli byla jejich svébytná adaptace založená na prvcích divadla na divadle, na lidové hře, která nás těší spontánností, temperamentem, stylizovaným herectvím, režijními i hudebními nápady, jejichž zpracování přibližuje tuto "hauptakci" dnešnímu vnímání, dokonce s využitím současných divadelních forem a postupů, zapojováním publika, hrou ve hře (proces zkoušky), zcizovacími efekty... Soubor tvoří amatérští herci i mladí profesionálové, kteří ještě před pár lety dělali různé "alternativní" výboje, dnes pracují soustředěně, vědomě a jejich inscenace je v mnohém poučná, inspirující - a především zábavná.
Saša Gregar
Vyšlo ve Větrníku č. 5
18. 10. 2006
DS Chaos, Valašská Bystřice: Moje přítelkyně slečna Flintová
Donald Churchill patří do skupiny autorů, kteří se rozhodli na rozdíl od autorů tíhnoucích k experimentálnímu či absurdnímu divadlu především bavit publiku. Napsal desítky televizních, rozhlasových i filmových scénářů a také byl skvělým hercem. A právě tato zkušenost mu pomáhala při psaní téměř desíti komedií. Jsou to hry většinou produkčně levné, s malým obsazení, příběhem pochopitelným širokým vrstvám publika a situacemi, do kterých se v podstatě může dostat každý. Kromě vtipných dialogů jsou poučeny francouzskou fraškou.
Inscenátoři nemohou obejít, a to je i případ tohoto souboru, některé základní požadavky na realizaci tohoto žánru - malé příčiny, velké následky, vršení situací, uzlové body, kdy se zdá, že není úniku, aby se na poslední chvíli našlo řešení, které další situace zcela zhatí. Rytmus téměř úzkostného snu žánru komedie. A tady, zdá se, je určitý problém inscenace. Představitelé procházejí situacemi bez valné proměny, spíše konverzují než aby „aktivně řešili situaci hereckým jednáním" a hledali východisko. Tam, kde není dostatečně vzrušující zpětná vazba v souhře, vznikají pauzy, ve kterých herci spíše čekají na svoji repliku a v jisté vnitřní pasivitě (nepomůže tu rychlé tempo řeči) se uchylují k jisté obecné charakteristice postav.
Tenhle žánr se zdá jednoduchý. Všechno je zdánlivě tak snadně pravděpodobné. A právě v tom je úskalí. Situace a linii jednání je nutné přesně vybudovat, jinak chybí spád a gradace. A ve stejném monotónním tempu a rytmu se začíná ztrácet zájem hlediště.
Není pochyb o tom, že inscenace je dobře typově obsazena, hraje se vkusně, vzhledem k žánru až příliš decentně. Soubor prozrazuje, že má určité divadelní zkušenosti a jistě řadu úspěšných premiér. V amatérském divadle má někdy každé představení svoji trochu odlišnou tvář. Slyšel jsem, že jiné reprízy byly plastičtější a ve svém tvaru a herecké tvorbě výraznější. Tento večer však působil, jako by se jednalo o inscenaci hry ze života s detektivní zápletkou a trochou zábavy.
František Laurin
Vyšlo ve Větrníku č. 5
18. 10. 2006
Divadlo nad kinem, Horní Moštěnice: Výročí, Medvěd
O díle A. P. Čechova by se dalo hovořit hodiny, právě tak by se daly napsat stohy stran o různých názorech na to, jakým způsobem ho inscenovat. U jeho miniatur většinou psaných v mladším období tak široká paleta názorů nebývá. Několik set povídek, často dramatizovaných (např. Neil Simon - Hodný pan Čechov), i jeho půvabné aktovky mají humor, přesnou charakteristiku postav, situaci a často překvapivý zvrat a lidskost. Často charakterizovanou jako „Slzy, které svět nevidí".
Výročí začíná těsně před zahájením oslavy. Šipučin bude přijímat hold, který si částečně objednal. Chirin cítí velkou příležitost servilně napsat zprávu pro svého nadřízeného a vylepšit svou situaci. Vpád žen ničí všechno. Čas se krátí a oslava ještě než začala končí marasmem. A právě to podstatné - vývoj situace jakoby inscenace postrádala. Vše probíhá ve volném tempu, bez proměny, situace se nevrší, postavy spolu nejednají, spíše se informují. Jsou sice herecky charakterizovány, ale přesto nevytvářejí vzájemný konflikt, nenarušují přípravu situace, a tak se vrchol nedostaví. A ve chvíli, kdy i herci hrají spíše vedle sebe, ne spolu se může inscenace minout účinkem.
Medvěd stojí na velké proměně situace a vývoje vztahu dvou lidí. Herecké jednání stojí na přesné zpětné vazbě, vzájemném kontaktu, postupném sledování realizace svého cíle a šokujícím zjištění, že se situace vyvíjí způsobem, který nikdo nepředpokládal. Oba představitelé jsou jevištně výrazní s nezbytnou dávkou proměny. Představitel Smirnova nemá zcela přesnou charakteristiku člověka, který objíždí schvácen své dlužníky, oblečen je spíše do salonu, ale nicméně svou určitostí tvoří dobrý protipól své partnerce. Někdy působí tak, že hraje vnější kresbu postavy a přesných reakcí, ale s menším vnitřním propojením a vývojem. Představitelka Popovové má pro tuto postavu mimořádné předpoklady - šarm, vnitřní těkavost a proměnu, hravost, schopnost sledovat partnera a realizovat své postupné kroky.I vývoj postavy je hrán v přesném oblouku vývoje situace.
Inscenaci trochu chybí pevnější vrstvení jednotlivých mikrosituací a přesnější určení bodů, kdy se situace lomí a přechází v kvalitativně jinou. Hraje se na trochu sterilní scéně, která hercům nepomáhá. Inscenaci obou aktovek chybí pevnější režijní vedení a výklad, takže působí, že jsou herci někdy ponecháni sami sobě. Medvěd zachraňoval večer ne snad tolik svým celkem , ale především představitelkou Popovové.
Jednotlivá inscenace a její repríza nemůže být svědectvím o skutečných kvalitách souboru, který na jiných přehlídkách prokázal své kvality. Slyšel jsem o velmi úspěšných večerech moštěnického souboru. Obávám se však, že večer ve Vysokém se k nim nepřiřadí.
František Laurin
Vyšlo ve Větrníku č. 6
19. 10. 2006
Čechovových miniatur ze dne 19. října. Neil Simon nenapsal hru „Hodný pan Čechov", ale „Hodný pan doktor", přestože Čechov doktorem byl. Z recenze též vypadlo ocenění pana Slávka Odložila za výjimečnou obětavost, se kterou hrál v indispozici a umožnil tak realizaci představení. Případné čtenáře recenze prosím, aby si laskavě zde připomenuté doplnili.
František Laurin
Vyšlo ve Větrníku č. 7
20. 10. 2006
Chvaletické divadlo Jen Tak, Chvaletice: Ve mlejně
Chvaletické divadlo JEN TAK přivezlo představení originální ve dvou směrech: jednak je interpretuje velmi mladý ansámbl, jednak předloha představení je moderní pohádka pro dospělé. Nejen to: jak text, tak i inscenace má charakter naivního, nebo jak my intelektuálové říkáme insitního umění. Herci hráli viditelně s chutí. Ale nárok tu byl mimořádný, protože vyžadoval zároveň upřímnost projevu a nadsázku v něm.
Skutečně se dařila převážně hra s citlivou upřímností a i slovní gagy, jimž říkáme kameňáky, dokonce občas s erotickým zabarvením, byly interpretovány s cudnou samozřejmostí. Kvalita hereckého projevu nebyla v představení zcela vyrovnaná. Občas se hrálo s jistou hereckou úporností (např.Andulka), občas bylo trochu podehráno, nebo se neprojevila dosti velká herecká investice (např. obě horse-girls). Ale nejčastěji se prostota a otevřenost výkonů opírá prostě o civil představujících osob, které se snaží s větší či menší mírou hereckého umu pohybovat v dějových situacích. Vynikají mezi nimi dva představitelé, kteří předvádějí výrazně skutečný herecký výkon s charakteristikou i stavbou postavy a zároveň mají prostotu opravdovosti. Jsou to postavy vodníka (Martin Vencl) a zejména Billa ( Jan Bureš).
Poněkud nešťastná byla hudba v představení, zřejmě koncipovaná s určitým záměrem, ale snímek byl buď špatně natočený nebo špatně reprodukovaný a byla zřetelně nahrána delší stopáž čísel, než kolik bylo možno bez zpomalení tempa představení použít. Lepší nebyly ani oba zpívané texty, protože vytvářely trochu cizí tón v inscenaci a pěvecky nebyly mimořádně provedené. Půvabná a důvtipná scéna se pohybovala v mezích mezi naivistickým a poetickým obrazem. Po téměř celou dobu představení jsme se v hledišti upřímně bavili.
Jiří Hraše
Vyšlo ve Větrníku č. 7
20. 10. 2006
DS J. J. Kolár při TJ Sokol Poniklá: Krvavý román
Dle knihy Josefa Váchala upravil Ladislav Horáček.
V první řadě je třeba si položit otázku, kdo je ve větší míře autorem textu Krvavého románu. Je to Váchal nebo Horáček? Josef Váchal (1884-1969) byl samorostlý a všestranný umělec - grafik, spisovatel, tiskař. V roce 1924, kdy vyšel surrealistický manifest, napsal Krvavý román, který také nese řadu surrealistických rysů. On však nikdy k žádné skupině nepatřil. V Krvavém románu se vyznává k pokleslému literárnímu braku, ale tím jak zpracovává fantasmagorii sebraných příběhů a neuvěřitelně je proplétá, odhaluje jejich půvabnou komičnost. Současně - zejména v postavě vydavatele Paseky - začleňuje vlastní, autobiografický příběh, ale zpracovává ho se stejným typem až dadaistického humoru. Díky tomu, že Paseka nemá na tiskařský papír, uzavře absurdní propletenec příběhu v jednom odstavci. Ladislav Horáček, náš současník, zpracoval Krvavý román do dramatického tvaru velice razantně. Nejedná se o autora, který by se s Váchalovým dílem setkal poprvé. Krvavý román pod jeho vedením otevřel v roce 1990 činnost nakladatelství Paseka.
Teď ke hře. V krátkém úvodu se Horáčkovi podařilo nastínit hlavní tón Váchalovy teoretické obhajoby krváku. Ve vlastním sledu příběhu postihl humor pokleslé literatury a v dopsaných písňových textech jej ještě umocnil. Jednoho půvabu ovšem dramatizaci zbavil. A tím je až dadaistické pokračování a proplétání jednotlivých příběhů, krkolomnost a nepravděpodobnost děje (hlavní roli zde hraje náhoda). Myslím, že humor Váchalova díla by více vynikl, kdyby rozehraných příběhů bylo méně a byly rozvedenější ve svých dějových liniích. Také zakončení příběhů rychlým dovyprávěním s odůvodněním, že už není na papír, je myslím vtipnější, než scéna vyvraždění děvek. (Ostatně v románu se ukáže, že to byl stejně jenom sen.)
Režisér Pavel Plichta vytvořil dynamické představení ve kterém naštěstí není moc prostoru na přemýšlení o kauzalitě a souvztažnosti příběhu. Jeho hlavním cílem bylo okouzlit diváky půvabem nesmyslu. Šel cestou maximálního zdivadelnění jednotlivých scén. Vděčné jsou písničky zpívané na známé melodie v širokém žánrovém spektru. Notoricky známé melodie mají ve spojení s dadaistickým textem zvláštní kouzlo. Do řady scén zapojuje i postavy, které nemají s dramatickou situací nic společného (čarodějnice Háta, lesní havěť) a posiluje tak absurdnost jednotlivých scén.
V práci s hercem měl šťastnou ruku tam, kde se nadsázka spojuje s hodnocením postavy a volbou konkrétních, promyšlených gest (Jarda Urík a Tomáš Hájek) působivé jsou také postavy Jiřího Řehořka, který všechny své postavy hraje se suverenitou a komediální vervou. Bohužel nevyšla na sto procent důležitá postava Vypravěče v podání Václava Hájka. Předností jeho výkonu je permanentní soustředění na jevištní dění, negativem je ne vždy přesvědčivý přednes a málo pregnantní artikulace.
Přestože u ostatních postav někdy schází výraznější kresba postavy (nebo postav), nebo se uchylují k přehrávání, jednotícím prvkem je evidentní chuť zahrát si v kolektivu zajímavé divadlo. To platí i o zpěvu. Vzhledem k tomu, že se inscenace jmenuje Krvavý román, mohlo být krve jako komediálního prvku použito daleko více (proud modré krve u podříznutého Komisaře to jenom dosvědčuje).
K pozitivům inscenace patří rozhodně výrazný komediální závěr, kdy se do obecenstva vylije kýbl divadelní krve. K plynulému průběhu představení přispěla i znamenitá variabilní výprava, k pozitivnímu estetickému vyznění výtečné kostýmy.
Máša Caltová
Vyšlo ve Větrníku č. 8
21. 10. 2006
Příloha č. 5 Na návrh odborné poroty XXXVII. národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou Krakonošova divadelního podzimu 2006 byla udělena tato čestná uznání:
Stanislavu Svobodovi - za roli Ferdy Čupra v inscenaci hry Gabriela Chevalliera a Petra Markova Zvonokosy
Bořivoji Veselému - za roli Bohdana Macaráta v inscenaci hry Gabriela Chevalliera a Petra Markova Zvonokosy
Antonínu Vejvančickému - za roli Vincka v inscenaci hry Gabriela Chevalliera a Petra Markova Zvonokosy
Janě Pagáčové - za roli Inky v inscenaci hry Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy
Ivanu Michalíkovi - za roli Ota v inscenaci hry Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy
Tomáši Bartáčkovi - za roli Ďábla v inscenaci hry Ernesta Bryla a Kateřiny Gärtnerové Malované na skle
Tomáši Chmátalovi - za roli Janíka v inscenaci hry Ernesta Bryla a Kateřiny Gärtnerové Malované na skle
Martině Linhartové - za roli Smrti v inscenaci hry Ernesta Bryla a Kateřiny Gärtnerové Malované na skle
Martinu Bohadlovi - za herecký výkon v inscenaci neznámého autora Amor tyran
Jirkovi Řehořkovi - za herecký výkon v inscenaci hry Ladislava Horáčka Krvavý román
Tomáši Hájkovi - za herecký výkon v inscenaci hry Ladislava Horáčka Krvavý román
Na návrh odborné poroty XXXVII. národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou Krakonošova divadelního podzimu 2006
byly uděleny tyto ceny:
Antonínu Korábovi - za roli Bartoloměje Pěšinky v inscenaci hry Gabriela Chevalliera a Petra Markova Zvonokosy
Ivaně Bradáčové - za roli Evy v inscenaci hry Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy
Janě Konopíkové - za roli Lídy v inscenaci hry Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy
Jaromíru Břehovému - za autorství, režii a roli Borce v inscenaci vlastní hry Rejžák z Prahy
Janu Linhartovi - za pěvecký výkon v inscenaci hry Ernesta Bryla a Kateřiny Gärtnerové Malované na skle
Jaroslavu Pařízkovi - za hudebně pěvecké nastudování inscenace hry Ernesta Bryla a Kateřiny Gärtnerové Malované na skle
Vendule Štíchové - za herecký výkon v inscenaci hry neznámého autora Amor tyran
Petru Haškovi - za režii a roli režiséra v inscenaci hry neznámého autora Amor tyran
Aleně Hošťálkové - za roli Jeleny Ivanovny Popovové v inscenaci hry Antona Pavloviče Čechova Medvěd
Martinu Venclovi - za roli vodníka v inscenaci hry Ivana Loňka Ve mlejně
Janu Burešovi - za roli Billa v inscenaci hry Ivana Loňka Ve mlejně
Ivanu Loňkovi - za autorský scénář inscenace Ve mlejně
Jardovi Uríkovi - za návrh kulis a herecký výkon v inscenaci hry Ladislava Horáčka Krvavý román
Pavlu Plichtovi - za režii inscenace hry Ladislava Horáčka Krvavý román
Divadelnímu souboru Žlutičan ze Žlutic - za inscenaci hry Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy
Souboru Geisslers Hofkomedianten - za inspirativní ztvárnění objevné dramaturgie inscenace hry neznámého autora Amor tyran
Souboru Geisslers Hofkomedianten - za inscenaci hry neznámého autora Amor tyran
Na návrh odborné poroty XXXVII. národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou Krakonošova divadelního podzimu 2006
jsou doporučena do programu Jiráskova Hronova 2007
tato představení bez udání pořadí:
Hra Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy v provedení divadelního souboru Žlutičan ze Žlutic
Hra Amor tyran
v provedení divadelního souboru Geisslers Hofkomedianten z Kuksu
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.