HRDINOVÁ, Radmila: Recenze hry Don Juan. Zpravodaj JH 2005.

Done Juane, prosím
vypněte to rádio!
Šumavský ochotnický spolek z Prachatic
zahrál včera na jevišti Jiráskova divadla
Moliérova Dona Juana a já si marně lámu
hlavu, proč a o čem se u vlastně přes dvě
hodiny hrálo, natolik pro mě bylo téma
prachatické inscenace nečitelné. Jistě Don
Juan jako „zhýralec a rutinér lásky, který
ovlivňuje životy a osudy žen, které mu
podlehly“, dočítám se v programu. Ale jak
mohl tento Don Juan někoho ovlivnit, když
tu téměř nikdo s nikým nehrál, herci mluvili
své repliky sošně do publika a zpočátku se
dokonce zdálo, že základním požadavkem
mizanscény je být k partnerovi pokud možno
otočený zády.
Přišel, odzpíval svou árii a odešel - tak
jako ve špatné opeře se postavy střídaly
a míjely na scéně a nezasaženy tím, co se
na ní událo, ji zase opouštěly. A do toho neustále
zněla hudba v podivuhodně namíchané
a po pár taktech necitlivě stříhané směsici
- barokní árii střídal úryvek z Bizetovy
Carmen, menuet, mazurka, tango, varhany,
alespoň jako pokus o parodii se prolnul
hudební podkres filmu Tenkrát na Západě,
aby byl vzápětí vystřídán dalším motivem.
Všudypřítomná a naplno znějící hudba těžce
devalvovala hodnotu Moliérova textu, s nímž
se rvala o uši a pozornost diváků, a chudák
Moliére to postupně prohrával, zvláště když
někteří z herců mluvili vskutku ledabyle.
Ve chvíli, kdy už jsem téměř slovu nerozuměla,
byla jsem stižena velkou touhou zvolat:
Done Juane, prosím, vypněte to rádio!
Režisér ve své koncepci obklopil Juana
ženami v daleko hojnější míře, než jaké
se mu v této hře obvykle dopřává. Místo
Elvířiných bratrů jsou tu sestry převlečené
za bratry, Elvířiny služky jsou hned tři
sudičky jak z pohádky, rovněž sluha
Sganarel je přestrojená žena, milující věrně
Dona Juana. Budiž, je těžké mít soubor plný
žen, ale pak se tento nápad musí důsledně
prolnout do celé inscenace a nevystavovat
diváky zmatenému uvažování, proč nejen
Don Juan, ale i pan Neděla oslovují sluhu
ženskou formou jména „Sganarela“, přičemž
se ale na druhé straně k němu chovají jako
k muži a divákům se předkládá usilovně
k uvěření chlapácká klaunská intonace
kumpána a spolupachatele Juanových
milostných eskapád. Teprve na konci -
jaké překvapení! - se ze Sganarela vyklube
Sganarela a v poněkud překvapivé citaci
objetí z Piety splyne s umírajícím Donem
Juanem v dlouhém polibku.
Občas projde také jevištěm Smrtka s kosou
jak z lidových her a za zvuků realistického
chrochtání a vrčení se výhružně zadívá
do publika, aby se v závěru chopila potrestání
Dona Juana - a učinila tak z Komtura
bezvýraznou figurku, odsunutou na vedlejší
kolej.
Postavy jsou - snad pouze s výjimkou
Elvíry - výrazným líčením odsouzeny do polohy
zjevných karikatur, což se týká bohužel
i Dona Juana, jemuž v kostýmu s krátkými
sametovými kalhotkami a s namalovanými
tragickými stíny ve „vyžilém“ obličeji schází
uvěřitelný šarm a charisma dobyvatele dívčích
srdcí a těl. A možná, že jím ani neměl
být, možná měl být jenom rutinérem, jehož
ženy nudí. A možná ještě někým jiným. Ale
kým tento Don Juan vlastně byl, jsem se z inscenace
prachatického ŠOSu nedozvěděla.
Možná bych nesoudila tak přísně, kdyby
režisér Jaromír Hruška nebyl, jak jsem se
dočetla v programové brožuře, absolventem
režie na DAMU. Pak si ale kladu otázku, co
se na této škole vlastně naučil a čím může
obohatit amatérské herce, z nichž třeba
představitelka Sganarela Jana Levá prokázala
pozoruhodný komediální talent.
P.S. Z programů k inscenaci se
pozoruhodně často vytrácejí jména
překladatelů. Postrádala jsem překladatele
Moliérova Dona Juana stejně jako hry
Elfriede Jelinekové.
Radmila Hrdinová