Švorčík, Pavel: Konečně jsem se dočkal! - recenze představení mladého uskupení DIVADLA ZA ZRCADLEM (mladé dílny ochotnického spolku Jirásek Úpice) Já… Já Ja aneb v pokřiveném zrcadle reality světa sebe nemůžeš najít. .

Konečně jsem se dočkal!

K vytvoření divadelního představení může vést řada cest. Od té standardní, úpickými ochotníky zatím výhradně používané, založené na vybraném dramatickém textu a na cestě pod výsostným vedením režiséra, jehož názor je nejpodstatnější, dojít k jevištnímu tvaru, přes různé alternativy, jako je práce s textem s dramaturgickými úpravami, až po cestu, kterou náš soubor nepoužil ještě nikdy, a která nutně nemusí vést ke vzniku představení, totiž udělat divadlo pomocí metod dramatické výchovy a artterapie, což vede především k sebevzdělávání, k uvědomělému pozorování okolního společenského dění, k jeho analýze a k zaujetí vlastních postojů vůči některým jevům - i k uvědomění si úlohy sebe sama v tomto prostředí. Divadelní představení v tomto případě může být pouze vedlejší produkt.

Lenka Šrejberová (a celé Divadlo Za Zrcadlem) se vydala touto posledně zmíněnou cestou, ovšem s tím, že vznik představení je podstatným cílem, proč se na tuto krkolomnou cestu vydat.

No, abych ale slezl z výšin teorie a řekl to nějak normálně. Lenka, sama již v oboru poučená, se sešla s partou lidí, kteří byli divadelní tvorbou víceméně nezasaženi. Pod jejím vedením si kromě dramatických cvičení začali hrát a učit se, jak problémy, o které v životě zakopávají, sdělit ostatním, a to ne jenom slovy, ale i mimoslovně. Společně si našli generální téma, pojmenovali podtémata, vytvořili situace a texty. Museli vymyslet začátek (entrée, úvod, předehru) tak, aby divák pochopil, i styl, ve kterém bude představení vedeno. Z textů, které každý jeden napsal, sestavit hlavní zápletku (stať, hlavní téma). A museli najít rozuzlení (konec, katarzi). Je to tak trochu přiblblé poučování, ale připomínám to proto, že ač není pochyb o zásadním Lenčině vlivu, způsob kolektivní tvorby v takovémto případě vyžaduje opravdové zaujetí všech zúčastněných. Jejich chuť se s celým postupem a procesem seznámit, osvojit si ho a poprat se s ním.
Protože tohle všechno členové Divadla Za Zrcadlem“ udělali, prožili si to, popsali si to (což myslím skutečně, ne pouze verbálně), pojmenovali si to, protápali si to a nazkoušeli to, vzniklo půvabné a svěží představení „Já...Jája“. Představení, v jehož zrcadlech se poznáváme, a především jsme ochotni se poznat, protože je k nám přívětivé, byť si z nás dělá legraci.
A já si vážím toho, že je také o něčem! I když téma působení a formování dospívajícího člověka jeho okolím nebylo a není ojedinělé v žádné době, v žádné společnosti, a jistě i v budoucnosti bude v popředí zájmu studentských souborů, jsem rád, že se do toho pustili. A vzhledem k tomu, co jsem v tomto oboru během svého působení již viděl, mohu prohlásit, že i uspěli.
Nechci se vyjadřovat k jednotlivostem, ale na něco přece jenom musím reagovat, na něco, co mě dostalo. Když jsem si totiž v programu přečetl, že jediné správné náboženství je „pastafariánství“, poněkud mě to vyvedlo z míry. Začal jsem se totiž domnívat, že mám díru ve vzdělání, že mě uniklo nějaké významné světové hnutí, že jestli to ve hře hraje nějakou podstatnou roli, tak budu vedle, nebudu tomu rozumět, a celé se mi to rozpadne. A měl jsem pravdu, měl jsem díru ve vzdělání a protagonistům děkuji, že mi ji pomohli zacelit.
No, mě již nezbývá nic jiného, než Divadlu Za Zrcadlem poděkovat za příjemný večer i za to, že (ač na soubor A. Jiráska nežehrám) konečně jsem se dočkal toho, že někdo v úpickém souboru (a nebudu kecat, když prohlásím, že na Úpicku vůbec), překonal zavedená klišé, vydal se jinou cestou a trochu ji také prozkoumal. prozkoumal.

Pavel Švorčík