ZAHÁLKA, Michal: Kostelec začasté autorský. Divadelní HROMADA, 2016, jaro-léto.

Kostelec začasté autorský

Nebylo všechno divadlo v Červeném Kostelci úžasné, tak to ostatně není nikdy na žádné přehlídce. Bezpochyby obdivuhodnou vlastností většiny kosteleckého programu byl ale fakt, že se východočeští divadelníci zpravidla nevydávají snadnými, osvědčenými cestami. K vidění tak byly inscenace ryze autorských textů, autorské adaptace a dramatizace či pokusy o inscenování tvarů a předloh krajně nesnadných.

V jistém smyslu (a nikoliv v hanlivém smyslu) nejobyčejnější tak byla tentokrát inscenace jindy experimentujícího Josefa Jana Kopeckého, který s herecky skvěle disponovanou čtveřicí z hradeckých Jesliček nazkoušel známou konverzační komedii Yasminy Rezy Bůh masakru. Je to inscenace zdatně postavená, velice dobře hraná, s půvabně minimialistickým výtvarným řešením s dominujícími lustry, které – zavěšené neprakticky nízko – brání v hovoru čtveřici postav sedících kolem konferenčního stolku. Výsledkem je zábavná podívaná, která výrazně staví na nesporném půvabu textu.

Inscenací, která „obyčejně“ interpretuje text, byla i Jiráskova Vojnarka v provedení hronovského souboru. Její režisér Miroslav Houštěk v programu píše o „službě autorovi“, ale pozor: to neznamená, že by se nutně držel každého autorova slova a přání (ostatně i kdyby režisér pečlivě realizoval každou autorovu scénickou poznámku, pořád ještě půjde o svébytnou interpretaci a svébytnou režii – podobu inscenace totiž do textových pokynů zapsat nelze). Důmyslně (jistě i za dramaturgické spolupráce fundované kritičky Radmily Hrdinové) jej upravuje a krátí tak, aby především zapůsobil klíčový konflikt hry – a ten, jak hronovská inscenace (i díky silným hereckým výkonům v čele s Lucií Peterkovou v titulní roli) dokázala, je stále živý. To je možná patrné i z toho, že na volyňské přehlídce se Vojnarka objevila hned ve dvou provedeních a aktuálně se zkouší ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Zkrátka, Hronovským díky za zážitek i za předvedení, že Jirásek může mít co říct i k dnešku.

Odvahu a pružnost prokázal libošovický soubor vedený Jiřím Pošepným, který na poslední chvíli zaskočil se svou inscenací Peškovy Babičky v trenýrkách. Inscenace je to barvitá, sytá, s několika skvělými hereckými typy, ale vinou nešikovné předlohy, které se (v rozporu s žánrovými předpoklady převlekové frašky) nedaří tvořit humor z logického jednání postav jednajících pod tlakem, a tak si naopak pomáhá nelogičnostmi, výstřednostmi a svádí k estrádnímu pitvoření. Je to škoda: jinak evidentně zdatný soubor si před sebe položil překážku už volbou titulu.

Jiný nesnadný úkol si vzala herečka Ludmila Honzová s režisérem Františkem Štiborem v podobě celovečerního monodramatu Mileny Štráfeldové Osamělé večery Dory N. Původně rozhlasový monolog dcery Boženy Němcové nestrhává dramatičnem, spíše chce vyprávět o životě a komplikované duši. Ludmila Honzová je pro takové vyprávění zdatnou interpretkou, charizmatickou vypravěčkou, která umí držet výraz a poradí si i s nástrahami jen zdánlivě komorního jeviště, které vzniklo v kosteleckém kině.

Ani jaroměřský soubor nepřistoupil ke své zvolené látce – totiž ke Gogolově Ženitbě – tak, jak by to bylo nejočekávatelnější a nejsnazší. K režii si přizval herce Klicperova divadla Jana Sklenáře, ten si povolal další výrazné spolupracovníky (mj. skvělého autora scénické hudby Davida Smečku) a společně vytvořili Ženitbu jako velké rozmáchlé plátno s mohutnou scénou, kabaretními vstupy padlých žen a řadou odboček a vymyšleností. Bezesporu obdivuhodný počin, jenže na jevišti působí tak nějak zvláštně vykonstruovaně – a i přes zdatné obsazení hlavních rolí se někam vytrácí jakási základní komediálnost.

Ještě autorštěji zacházel se svou předlohou soubor z Nového Bydžova, který v režii Saši Gregara připravil adaptaci slavné Mam’zelle Nitouche pod názvem Alleluja, svatá Nituš! V programu se inscenace tituluje skromně jako „úsporná verze výpravné operety“, ale zrovna úsporně nepůsobí – jen na jevišti vidíme dobrou čtyřicítku účinkujících, a výpravných kostýmů (včetně vzorných uniforem) je tu dokonce ještě víc. Ty by samy o sobě ale nebyly nic platné, kdyby se k nim nepřidal důvtipný přepis (využívající i úpravu Oldřicha Nového a adaptaci Honzy Dvořáka), řada ohromně divadelních nápadů kouzlících s náznakovou scénou a především několik vynikajících herecko-pěveckých výkonů. Výsledkem je skvostná pocta operetě a zároveň jeden z nejpříjemnějších zážitků přehlídky.

Principálka pardubického Exilu Kateřina Prouzová sáhla po Dürrenmattově proslulém Play Strindberg, ovšem dost významně do něj autorsky zasáhla. (Jen tak na okraj si dovolím podotknout, že z hlediska autorskoprávní praxe by měl v ideálním případě jakékoliv úpravy jdoucí nad obvyklou míru dramaturgických škrtů schválit autor či jeho agentura – koupě licence sama o sobě neopravňuje dělat s textem úplně cokoliv.) Do hry postavené na ne zcela realistických úsečných dialozích, umísťující psychologický souboj manželského páru do boxerského ringu, připsala režisérka zcizující rámec založený (pokud jsem to správně pochopil) na tezi, že celý život je hra, kterou hrajeme mnohdy zcela bezohledně s cílem vyhrát. Patrná je tu sympatická potřeba vyjádřit se k problémům života v moderním světě (včetně byznysu, internetu, globalizace atp.), ovšem mně osobně onen rámec přestal záhy říkat něco zřetelně nového – a místo toho ubíral plochu a sílu oné základní rovině. Vzhledem ke zkušeným hráčům Janě Tiché a Aleši Dvořákovi v rolích Alice a Edgara mi to přišlo skoro líto, byl bych si s obyčejným Dürrenmattem v jejich podání vystačil. Přesto se mi pardubický Play Strindberg jeví přinejmenším jako obrovsky cenný pokus.

S třebechovickým Symposionem připravila Jiřina Krtičková vlastní dramatizaci známých Švandrlíkových hororových povídek pod názvem Hodina duchů. Některé povídky se podařilo zdivadelnit slušně, některé tak nějak proplují bez skutečného napětí a pointy – a celek je příjemný, leč jaksi nevzrušivý. Konec konců, s hrůzou – ba i s hrůzou komediální – bývá v divadle potíž přinejmenším od masového rozšíření filmu. Nic to ale nemění na tom, že energie a jevištní přítomnost Třebechovických je nesmírně přitažlivá.

Přesuneme-li se od dramatizací k ryze autorskému divadlu: Jindřich Bartoš coby autor a zároveň (ve spolupráci s Veronikou Půlpánovou) i jako režisér připravil s týnišťskou Unií ftipných osobností další svěží kousek generačního komediálního divadla nazvaný Den blbec. Oproti loňskému kabaretu na vztahová témata se tu potkáváme s pokusem vybudovat celistvější tvar – vypráví příběh jednoho dne, během kterého hlavní hrdina dojíždí na momentální indispozici svého anděla strážného. Text by si zasloužil pečlivější, provázanější kompozici, ale rozhodně mu nelze upřít vtip a schopnost postřehnout paradoxy života.

Vrchlabští s autorem a režisérem Ivem Farským sáhli po lokálním námětu a vracejí se ke skutečnému příběhu o tragické smrti Hanče a Vrbaty – vracejí se k němu s humorem, notnou dávkou mystifikace a sympatickou, jaksi nespoutanou energií. Kdyby se člověk na výsledek nazvaný Synové velké metálice chtěl dívat přísně, asi by našel nemálo much, ale možná je lepší se na něj přísně nedívat.

Ještě lokálnější téma si vzal autor Štěpán Hak s miletínskou Pivovarskou zahrádkou: samotného K. J. Erbena. Vznik inscenace byl sice podle všeho veden snahou vzdát slavnému rodákovi poctu, osobně jsem si ale nebyl tak docela jistý, co se vlastně chce touhle historkou o literátově zakázaném vztahu se ženou nejlepšího přítele a jeho neslavné roli v katastrofálním požáru města říct. Inscenace, která citlivě slouží textu, by si zasloužila dynamizovat, ovšem jako svébytný literárně-divadelní pokus si bezesporu zaslouží uznání. Mimo jiné i proto, že rozhodně nepostupuje nejsnazší možnou cestou.

Michal Zahálka