UHDE Milan: Iks znamenalo neznámou. ex Co na sebe vím II. Divadelní noviny 2010, č.4, s. 16
Iks znamenalo neznámou
Dalším divadlem, které spíš se sympatiemi než s výhradami pohlíželo na brechtování Mahenky, bylo amatérské divadlo poezie X. O výhradách nejspíš vypovídala má parodie, kterou ikska uvedla pouze jedinkrát v rámci jakéhosi „večera na přidanou“: parodie se jmenovala Poslední pěší, název byl odvozen od legendární První jízdní Vsevoloda Višněvského, za režiséra byl označen Miloš Zhyňž, a snažila se zesměšnit principy politického divadla i efektu zcizení. Ale zakladatel iksky Zdeněk Čecháček, absolvent přírodovědecké fakulty, měl k brechtovskému programu blízko a na inscenaci Kavkazského křídového kruhu se dokonce podílel jako asistent Sokolovského. V názvu iksky – vymyslil jej spolu s Radimem Vašinkou – byl použit nápad, který uplatnil E. F. Burian při pojmenování svého Déčka: k písmenu D připojoval poslední dvě číslice letopočtu, a to vždy o rok vyšší než rok přítomný, aby vyjádřil soustředění souboru a jeho vedoucího na budoucnost. Iks v názvu brněnském znamenalo neznámou, slibovalo hledačství a experiment. Se Zdeňkem mě seznámil jeho strýc a můj vysokoškolský učitel František Tenčík. Zdeněk mu říkal „strýčku“, ačkoli se mi zdá, že pokrevně příbuzní nebyli. Hned první den po mém návratu z vojny mě pozval na reprízu své montáže z díla Bertolta Brechta pod názvem My, bujaré pokolení.
Amatérští recitátoři na jevišti X 61 v tehdejším Domě pionýrů a mládeže v Lužánkách přednášeli a zpívali na velmi dobré úrovni, ale hlavně mě překvapilo, že představení překypovalo humorem a vtipem. Brechtovu politickou angažovanost překrýval režisérův smysl pro legraci, parodii a pro zvláštní pojetí verše na scéně: Zdeněk se zjevně poučil na burianovském voicebandu a neusiloval, aby verš působil jako realistická promluva. Nekopíroval všednodenní intonace, nýbrž vytvářel nové, umělé, ale k mému údivu jevištně neobyčejně účinné. Neskrýval jsem nadšení a Zdeněk mi okamžitě nabídl spolupráci: měl jsem dělat něco jako dramaturga. Přijal jsem tím ochotněji, že se mi mezi účinkujícími na první pohled nesmírně zalíbila osmnáctiletá studentka chemie a matematiky na brněnské přírodovědecké fakultě a rozhodl jsem se vetřít do její přízně. Dodneška jsem přesvědčen, že za setkání s touto svou celoživotní láskou, která mi přinesla největší dar, jaký jsem kdy dostal, vděčím divadlu. Po tříleté známosti jsme se vzali a má spolupráce se souborem X trvala zhruba do svatby v roce 1963, tentokrát v tom však žádná souvislost nebyla, ani skutečná, ani pověrečná.
Dalším divadlem, které spíš se sympatiemi než s výhradami pohlíželo na brechtování Mahenky, bylo amatérské divadlo poezie X. O výhradách nejspíš vypovídala má parodie, kterou ikska uvedla pouze jedinkrát v rámci jakéhosi „večera na přidanou“: parodie se jmenovala Poslední pěší, název byl odvozen od legendární První jízdní Vsevoloda Višněvského, za režiséra byl označen Miloš Zhyňž, a snažila se zesměšnit principy politického divadla i efektu zcizení. Ale zakladatel iksky Zdeněk Čecháček, absolvent přírodovědecké fakulty, měl k brechtovskému programu blízko a na inscenaci Kavkazského křídového kruhu se dokonce podílel jako asistent Sokolovského. V názvu iksky – vymyslil jej spolu s Radimem Vašinkou – byl použit nápad, který uplatnil E. F. Burian při pojmenování svého Déčka: k písmenu D připojoval poslední dvě číslice letopočtu, a to vždy o rok vyšší než rok přítomný, aby vyjádřil soustředění souboru a jeho vedoucího na budoucnost. Iks v názvu brněnském znamenalo neznámou, slibovalo hledačství a experiment. Se Zdeňkem mě seznámil jeho strýc a můj vysokoškolský učitel František Tenčík. Zdeněk mu říkal „strýčku“, ačkoli se mi zdá, že pokrevně příbuzní nebyli. Hned první den po mém návratu z vojny mě pozval na reprízu své montáže z díla Bertolta Brechta pod názvem My, bujaré pokolení.
Amatérští recitátoři na jevišti X 61 v tehdejším Domě pionýrů a mládeže v Lužánkách přednášeli a zpívali na velmi dobré úrovni, ale hlavně mě překvapilo, že představení překypovalo humorem a vtipem. Brechtovu politickou angažovanost překrýval režisérův smysl pro legraci, parodii a pro zvláštní pojetí verše na scéně: Zdeněk se zjevně poučil na burianovském voicebandu a neusiloval, aby verš působil jako realistická promluva. Nekopíroval všednodenní intonace, nýbrž vytvářel nové, umělé, ale k mému údivu jevištně neobyčejně účinné. Neskrýval jsem nadšení a Zdeněk mi okamžitě nabídl spolupráci: měl jsem dělat něco jako dramaturga. Přijal jsem tím ochotněji, že se mi mezi účinkujícími na první pohled nesmírně zalíbila osmnáctiletá studentka chemie a matematiky na brněnské přírodovědecké fakultě a rozhodl jsem se vetřít do její přízně. Dodneška jsem přesvědčen, že za setkání s touto svou celoživotní láskou, která mi přinesla největší dar, jaký jsem kdy dostal, vděčím divadlu. Po tříleté známosti jsme se vzali a má spolupráce se souborem X trvala zhruba do svatby v roce 1963, tentokrát v tom však žádná souvislost nebyla, ani skutečná, ani pověrečná.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.