Rudolf Faltejsek: Třebechovice za protektorátu . Rkp. asi 2000
Rudolf Faltejsek: Třebechovice za protektorátu . Rkp. asi 2000
Jsou to neúplné vzpomínky malého kluka, proto asi mnohé bude chybět
Ty jsem poznal jako školáček. Do první třídy jsem nastoupil na obecnou školu, tedy do budovy, kde dnes sídlí základní umělecká škola. Této škole vévodil řídící učitel Vincenc Vašíček, veliký propagátor spolku Přátelé žehu. V prvních dvou třídách nás učil pan učitel Matějíček – všichni mu říkali pane řídící – byl řídícím někde na škole, která byla zrušena a on se octl v Třebechovicích.
V Třebechovicích se objevila německá vojenská posádka a zabrala měšťanskou školu a později i sokolovnu. Chodívali cvičit do lesů kolem Třebechovic. Nejčastěji zpívali Hajli, hajlo, hajla! V lesích si kopali cvičné zákopy. Dodnes jejich zbytky můžete nalézt při hledání hub.
Proto se školy musely stěhovat jinam. Pamatuju třídy v budově tzv Sociální péče, učilo se v sokolovně, jednak v malém sále, jednak v náčelně.
Školy procházely několika reformami. Jednak jsme byli známkováni podle německého vzoru známkami 1 – 6, takže se propadalo až se stupněm 6; Obecná škola se změnila na třídy 1 – 8, takže do měšťanky odešla jen malá část žáků, do gymnázia jsme odešli pouze tři. Do škol se dělaly zkoušky, velmi ceněná byla zkouška z tělocviku a z němčiny.
Město mělo přísné zatemnění; večer skutečně venku nesvítilo nic. Okna se musela zakrývat neprůsvitnými záclonami, stejně tak hospody a obchody. Pouliční osvětlení bylo vypnuté. Auta prakticky nejezdila, dopravu obstarávali povozníci s různými potahy. Jídlo a většina potřeb byla na příděl- lístkový systém měli Němci dokonale propracovaný , proto v obchodech mnoho zboží nebylo. Velmi ceněna byla existence příbuzných na venkově, kam se jezdilo pro proviant: mléko, mouka vejce , drůbež, brambory. V domácnostech se objevili králící, ti byli pěstováni všude, ale i kachny, husy, kdejaká mez, zahrádka byla osázena brambory, zelenina. S rizikem, ale stále, byly prováděny zabijačky načerno.
Tím, že jsme po čtvrté třídě odešli do gymnázia, museli jsme denně dojíždět do Hradce. Tak se z nás stala parta „dojíždějáků“, kteří se museli značnou dobu pohybovat ve vlaku.. (jiná doprava prostě nebyla). Vlaky jezdily , jak mohly; tj. jízdní řád byl značně přibližný, dvouhodinové zpoždění nebylo nic zvláštního. Znali jsme důvěrně vagony celé Evropy, jezdilo tady všechno možné. Němci měli dost propracovaný systém letecké ochrany , největší nebezpečí jsme zažili vlastně za celou válku jen dvakrát, když byly bombardovány Pardubice. Copak do školy, to jsme vlastně nespěchali, ale ono vlastně bylo horší dostat se domů. Dvakrát nám přivezli na nádraží vlak od Chlumce, který byl rozstřílen kotláři. Co bylo obtížné, to byly strašně narvané vlaky; skutečně se jezdilo na schůdcích, nastupovalo se i okny.
Jako mládež jsme museli nastoupit do Kuratoria (všechny ostatní spolky: Sokol, Orel, DTJ, skaut, to všechno bylo zrušeno.). Byli jsme úředně obesláni, dostavili jsme se na hřiště – sešlo se nás jen dvanáct studentů – a tam nás čekal pan Karel Derner, který se nám představil jako místní vedoucí Kuratoria. Sepsal si nás a potom s námi trénoval fotbal. Asi po pěti setkáních se toto „Kuratorium“ nějak vytratilo a z nás se stalo družstvo žáků SK Třebechovice. Tím chci naznačit, že v Třebechovicích sice nebyly staré spolky, ale vždycky se našel někdo, kdo se o nás trochu staral –
Vůbec se hodně sportovalo. V Třebechovicích byla pravidelně zřizována tři kluziště: Na tvrzi, za sokolovnou, za détejákem. Hrál se fotbal, odbíjená, scházeli se turisti, trochu tenis.
Chodilo se do kina , dost velká moda byla chodit do kina až po aktualitách, aby se lidé nemuseli dívat na „úspěchy“ Wehrmachtu a tisícileté říše. Hrálo se divadlo, hodně se pěstovaly kuželky, fungovaly spolky zahrádkářů, včelaři, králikáři apod. Mnoho z nás chodilo na odehrávky (tj učili jsme se hrát na hudební nástroje) k několika učitelům hudby. Mnoho lidí ani neví, proč je po republice tolik kin, která se jmenují OKO. Původ byl velmi jednoduchý . Němci zrušili existenci Sokola a s ním vlastně mnoho biografů, které Sokol provozoval. Jak jednoduché: z nápisu SOKOL sundáme koncová písmena a Sokol je pryč a máme mnoho nových kin. Zajímavé je, že se to později docela hodilo i komunistům a kina s názvem OKO přežívají dodnes.
Ke konci války, na jaře 1945 se mnozí připravovali na osvobození. Evangelickým farářem tehdy byl pan Růžička; s jeho syny jsme kamarádili, a tak jsem se jednoho dne stavil pro kluky na faře , a tam pracovala „manufaktura“ žen : šily vlajky spojenců – tam jsem poprvé viděl americkou vlajku, ale i spoustu jiných. My jsme znali protektorátní – to byly pruhy červeno-bílo-modré a německou – Ta byla celá červená a uprostřed měla bílý kruh s černým hákenkrojcem. Tak se revoluce dělala docela lehko: z protektorátní vlajky se odpáral modrý pruh a už to byla česká vlajka červenobílá. Těch vlajek s modrým klínem bylo poskrovnu. Stejně bylo dostatek červených vlajek -–jen měly trochu znát vypáraný kruh z vlajky fašistické, ale jako revoluční sovětská se lehce použila.
Ke konci války jsme už do školy nechodili pravidelně, Chodili jsme jednou týdně do hradeckého muzea, kde nám zadávali úkoly, prakticky se neučilo. Takže v době Pražského povstání jsme byli už pořád doma.
Němečtí vojáci vyrobili ve městě řadu záseků ( byly to svisle zapuštěné klády od domu přes celý chodník a v případě potřeby bylo možno do nich vložit klády přes cestu. Tak by vznikla dokonalá barikáda) . Pokud mě paměť neklame, byla takováhle příprava udělána poblíž hostince Na roli , před mostem a snad v Boře. Posádka byla umístěna v měšťanské škole a v sokolovně. Za sokolovnou bylo spousta vozidel, nákladní auta, obrněné transportéry, motocykly; na náměstí stál tank. Most byl dost složitě zpevněn, soustava klád byla zapuštěna do Dědiny a most tak byl vyztužen, aby mohla projet těžká technika. U všech zábran, na mostě a před ubytovnami stály vojenské hlídky.
Po revoluci začal velký rozmach společenského života. S nadšením se rozběhla činnost Sokola, DTJ, Orla, skautů – bylo to obdivuhodné. Zvláště ve srovnání se situací po sametové revoluci..
Pro nás mladé byl Sokol druhým domovem . Právě ta pravidelnost byla důležitá: každé úterý a pátek jsme chodili cvičit. A bylo to přesně nadirigované: začínali žáčci, potom starší žáčci, mladší dorost, starší dorost, muži a starší muži. Tělocvična byla v provozu od 16 do 23 hodin. Dneska si uvědomuju, jaká to byla oběť od našich vedoucích. Jména bratrů Čásenský. Faltejsek, Štrasmajer, Koubek, dr.Souček, Beránek stojí alespoň za zaznamenání. – V pondělí a ve čtvrtek jsme k sokolovně chodili taky, to měly svá cvičení dívky a my jsme měli možnost své obdivované dívky potkávat.
Stejně intenzivně – to už neorganizovaně – jsme využívali kluziště. Bývala v provozu tři a dávala dostatečný prostor pro všechny.
Jsou to neúplné vzpomínky malého kluka, proto asi mnohé bude chybět
Ty jsem poznal jako školáček. Do první třídy jsem nastoupil na obecnou školu, tedy do budovy, kde dnes sídlí základní umělecká škola. Této škole vévodil řídící učitel Vincenc Vašíček, veliký propagátor spolku Přátelé žehu. V prvních dvou třídách nás učil pan učitel Matějíček – všichni mu říkali pane řídící – byl řídícím někde na škole, která byla zrušena a on se octl v Třebechovicích.
V Třebechovicích se objevila německá vojenská posádka a zabrala měšťanskou školu a později i sokolovnu. Chodívali cvičit do lesů kolem Třebechovic. Nejčastěji zpívali Hajli, hajlo, hajla! V lesích si kopali cvičné zákopy. Dodnes jejich zbytky můžete nalézt při hledání hub.
Proto se školy musely stěhovat jinam. Pamatuju třídy v budově tzv Sociální péče, učilo se v sokolovně, jednak v malém sále, jednak v náčelně.
Školy procházely několika reformami. Jednak jsme byli známkováni podle německého vzoru známkami 1 – 6, takže se propadalo až se stupněm 6; Obecná škola se změnila na třídy 1 – 8, takže do měšťanky odešla jen malá část žáků, do gymnázia jsme odešli pouze tři. Do škol se dělaly zkoušky, velmi ceněná byla zkouška z tělocviku a z němčiny.
Město mělo přísné zatemnění; večer skutečně venku nesvítilo nic. Okna se musela zakrývat neprůsvitnými záclonami, stejně tak hospody a obchody. Pouliční osvětlení bylo vypnuté. Auta prakticky nejezdila, dopravu obstarávali povozníci s různými potahy. Jídlo a většina potřeb byla na příděl- lístkový systém měli Němci dokonale propracovaný , proto v obchodech mnoho zboží nebylo. Velmi ceněna byla existence příbuzných na venkově, kam se jezdilo pro proviant: mléko, mouka vejce , drůbež, brambory. V domácnostech se objevili králící, ti byli pěstováni všude, ale i kachny, husy, kdejaká mez, zahrádka byla osázena brambory, zelenina. S rizikem, ale stále, byly prováděny zabijačky načerno.
Tím, že jsme po čtvrté třídě odešli do gymnázia, museli jsme denně dojíždět do Hradce. Tak se z nás stala parta „dojíždějáků“, kteří se museli značnou dobu pohybovat ve vlaku.. (jiná doprava prostě nebyla). Vlaky jezdily , jak mohly; tj. jízdní řád byl značně přibližný, dvouhodinové zpoždění nebylo nic zvláštního. Znali jsme důvěrně vagony celé Evropy, jezdilo tady všechno možné. Němci měli dost propracovaný systém letecké ochrany , největší nebezpečí jsme zažili vlastně za celou válku jen dvakrát, když byly bombardovány Pardubice. Copak do školy, to jsme vlastně nespěchali, ale ono vlastně bylo horší dostat se domů. Dvakrát nám přivezli na nádraží vlak od Chlumce, který byl rozstřílen kotláři. Co bylo obtížné, to byly strašně narvané vlaky; skutečně se jezdilo na schůdcích, nastupovalo se i okny.
Jako mládež jsme museli nastoupit do Kuratoria (všechny ostatní spolky: Sokol, Orel, DTJ, skaut, to všechno bylo zrušeno.). Byli jsme úředně obesláni, dostavili jsme se na hřiště – sešlo se nás jen dvanáct studentů – a tam nás čekal pan Karel Derner, který se nám představil jako místní vedoucí Kuratoria. Sepsal si nás a potom s námi trénoval fotbal. Asi po pěti setkáních se toto „Kuratorium“ nějak vytratilo a z nás se stalo družstvo žáků SK Třebechovice. Tím chci naznačit, že v Třebechovicích sice nebyly staré spolky, ale vždycky se našel někdo, kdo se o nás trochu staral –
Vůbec se hodně sportovalo. V Třebechovicích byla pravidelně zřizována tři kluziště: Na tvrzi, za sokolovnou, za détejákem. Hrál se fotbal, odbíjená, scházeli se turisti, trochu tenis.
Chodilo se do kina , dost velká moda byla chodit do kina až po aktualitách, aby se lidé nemuseli dívat na „úspěchy“ Wehrmachtu a tisícileté říše. Hrálo se divadlo, hodně se pěstovaly kuželky, fungovaly spolky zahrádkářů, včelaři, králikáři apod. Mnoho z nás chodilo na odehrávky (tj učili jsme se hrát na hudební nástroje) k několika učitelům hudby. Mnoho lidí ani neví, proč je po republice tolik kin, která se jmenují OKO. Původ byl velmi jednoduchý . Němci zrušili existenci Sokola a s ním vlastně mnoho biografů, které Sokol provozoval. Jak jednoduché: z nápisu SOKOL sundáme koncová písmena a Sokol je pryč a máme mnoho nových kin. Zajímavé je, že se to později docela hodilo i komunistům a kina s názvem OKO přežívají dodnes.
Ke konci války, na jaře 1945 se mnozí připravovali na osvobození. Evangelickým farářem tehdy byl pan Růžička; s jeho syny jsme kamarádili, a tak jsem se jednoho dne stavil pro kluky na faře , a tam pracovala „manufaktura“ žen : šily vlajky spojenců – tam jsem poprvé viděl americkou vlajku, ale i spoustu jiných. My jsme znali protektorátní – to byly pruhy červeno-bílo-modré a německou – Ta byla celá červená a uprostřed měla bílý kruh s černým hákenkrojcem. Tak se revoluce dělala docela lehko: z protektorátní vlajky se odpáral modrý pruh a už to byla česká vlajka červenobílá. Těch vlajek s modrým klínem bylo poskrovnu. Stejně bylo dostatek červených vlajek -–jen měly trochu znát vypáraný kruh z vlajky fašistické, ale jako revoluční sovětská se lehce použila.
Ke konci války jsme už do školy nechodili pravidelně, Chodili jsme jednou týdně do hradeckého muzea, kde nám zadávali úkoly, prakticky se neučilo. Takže v době Pražského povstání jsme byli už pořád doma.
Němečtí vojáci vyrobili ve městě řadu záseků ( byly to svisle zapuštěné klády od domu přes celý chodník a v případě potřeby bylo možno do nich vložit klády přes cestu. Tak by vznikla dokonalá barikáda) . Pokud mě paměť neklame, byla takováhle příprava udělána poblíž hostince Na roli , před mostem a snad v Boře. Posádka byla umístěna v měšťanské škole a v sokolovně. Za sokolovnou bylo spousta vozidel, nákladní auta, obrněné transportéry, motocykly; na náměstí stál tank. Most byl dost složitě zpevněn, soustava klád byla zapuštěna do Dědiny a most tak byl vyztužen, aby mohla projet těžká technika. U všech zábran, na mostě a před ubytovnami stály vojenské hlídky.
Po revoluci začal velký rozmach společenského života. S nadšením se rozběhla činnost Sokola, DTJ, Orla, skautů – bylo to obdivuhodné. Zvláště ve srovnání se situací po sametové revoluci..
Pro nás mladé byl Sokol druhým domovem . Právě ta pravidelnost byla důležitá: každé úterý a pátek jsme chodili cvičit. A bylo to přesně nadirigované: začínali žáčci, potom starší žáčci, mladší dorost, starší dorost, muži a starší muži. Tělocvična byla v provozu od 16 do 23 hodin. Dneska si uvědomuju, jaká to byla oběť od našich vedoucích. Jména bratrů Čásenský. Faltejsek, Štrasmajer, Koubek, dr.Souček, Beránek stojí alespoň za zaznamenání. – V pondělí a ve čtvrtek jsme k sokolovně chodili taky, to měly svá cvičení dívky a my jsme měli možnost své obdivované dívky potkávat.
Stejně intenzivně – to už neorganizovaně – jsme využívali kluziště. Bývala v provozu tři a dávala dostatečný prostor pro všechny.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.