KUBÁK, Ivo Kristián. Muž, který přestal brečet. Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Vlnolam. Online. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025
Britský dramatik, hudebník a pedagog Simon Stephens (*1971) patří k nejvýraznějším a nejúspěšnějším postavám současného evropského divadla. Jeho hry (mj. Podivný případ se psem, Volavky, Punk Rock či nejnověji Váňa – zmiňuji jen ty přeložené do češtiny) se žánrově rozpínají od drsného realismu až po poetickou fragmentárnost, jsou ryze autorské, ale i adaptace knih a jiných dramat, a pravidelně se objevují na evropských i českých jevištích profesionálních i amatérských. Zaměřují se na běžné lidi, outsidery, jejich osamělost, frustraci a hledání smyslu v chaotickém světě. Stephens také mnohdy experimentuje s formou, často používá monology, které jsou spíše proudem vědomí, a stírá hranice mezi realitou a vnitřním světem postav. Takový je i jeho Vlnolam (v originále Sea Wall) z roku 2008, v překladu Veroniky Žvákové přesněji Mořská hráz. Hra se (znovu)proslavila v průběhu pandemie, kdy se v autorově režii objevila online v interpretaci Andrewa Scotta, pro nějž byla i původně napsána.
Proč tolik lpím na původním překladu názvu? Vlnolam a hráz jsou totiž zcela odlišné stavební struktury, ta první stojí až v moři a tím, že vlny rozbíjí, chrání vodu mezi sebou a pevninou. Ta druhá stojí přímo na mořském břehu a chrání pevninu tím, že vlny odráží. Jako suchozemcům nám tyto nuance mohou možná připadat malicherné, ale Stephens jako rodák ze země, kde je nejdelší vzdálenost k mořskému břehu pouhých sedmdesát mil, velmi přesně ví, proč klíčový okamžik své hry umisťuje na nábřežní hráz.
Tíživý monolog, kterým nám svůj příběh předává londýnský fotograf Alex, má sotva dvacet stránek, necelých čtyřicet minut, a je bravurně vybroušen (i v rámci velmi plynulého českého překladu). A to včetně všech zámlk, trojteček a zdánlivě nesouvisejících odboček a detailů ve vyprávění (např. explicitně zmíněný a tím pádem tematizovaný název Chandlerovy detektivky Sbohem buď, lásko má). Od počátku je tak zřejmé, že toto sdělování má svůj důvod, že to není jen vyprávění o jedné dovolené u tchána, bývalého podplukovníka, nyní učitele matematika a fanouška potápění Arthura na francouzské Riviéře v Port Grimaud, kterou tam Alex každoročně tráví se svojí ženou Helen a dcerou Lucy. Že to není jen nezávazné tlachání o nákupech a plavání a císařském řezu a Ludolfově čísle, se začne vyjevovat záhy po začátku, když do proudu slov vstoupí vzpomínky na hovory o existenci Boha. Zhruba v polovině pak Alex zmíní obrovskou díru, prázdnotu, chybějící část, kterou má (resp. nemá) uprostřed své hrudi, a je poměrně zřejmé, k čemu bude tušená katastrofa směřovat. Pád osmileté dcery z betonové hráze, její následná smrt a repatriace jejích ostatků jsou tak sice očekávané, ale přesto nesmírně nekomfortní, nepříjemné a bolestné vyvrcholení.
Režisérka Tereza Gvoždiáková (která již v rámci stejného Divadla Navenek Kadaň před pěti lety režírovala monologické drama Všechny báječné věci Duncana Macmillana v interpretaci Pavla Volfa – viz program a Zpravodaje JH 2021) se do hry pustila společně s charismatickým, a přesto by se v dobrém slova smyslu chtělo říct obyčejně vypadajícím Jiřím Nebeským. Scénické řešení je prosté: stůl a židle, černý prospekt, civilní herec v černošedobílé flanelové košili a světlých kalhotech. Pár světelných změn, scénická hudba žádná. (Tedy až dozvuk houkající sanitky náhodně projíždějící náměstím v úplném závěru.) A přesto nebo možná právě proto po celou půlhodinu soustředěně sledujeme tohoto zarmouceného muže, jeho intenzivní ponoření se do lítosti nad ztrátou, která jej postihla a která se v Nebeského pojetí nikdy nezvrtne v plačtivou sebelítost. Přemisťování nábytku mu slouží k zobrazení či spíše načrtnutí všemožných prostředí, ale nikdy se nepouští do velkých gest nebo ilustrací. Jeho výkon je srdcervoucí a publikum visí na každém jeho slově.
Jenže je to celé jak s tím výše diskutabilním názvem. Přestože se inscenátoři snaží rozbitou strukturu vyprávění zpřehlednit, zklidnit, spíše se od publika odráží: není to totiž vůbec dramatické, ale spíše trochu sentimentálně kýčovité a vlastně se tahle šílená tragédie jen prostě někomu cizímu přihodí. Nejspíš jej politujeme, ale domů rozhodně dojdeme suší.
foto: Ivo Mičkal
KUBÁK, Ivo Kristián. Muž, který přestal brečet. Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Vlnolam. Online. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/muz-ktery-prestal-brecet [cit. 2025-08-06]
Proč tolik lpím na původním překladu názvu? Vlnolam a hráz jsou totiž zcela odlišné stavební struktury, ta první stojí až v moři a tím, že vlny rozbíjí, chrání vodu mezi sebou a pevninou. Ta druhá stojí přímo na mořském břehu a chrání pevninu tím, že vlny odráží. Jako suchozemcům nám tyto nuance mohou možná připadat malicherné, ale Stephens jako rodák ze země, kde je nejdelší vzdálenost k mořskému břehu pouhých sedmdesát mil, velmi přesně ví, proč klíčový okamžik své hry umisťuje na nábřežní hráz.
Tíživý monolog, kterým nám svůj příběh předává londýnský fotograf Alex, má sotva dvacet stránek, necelých čtyřicet minut, a je bravurně vybroušen (i v rámci velmi plynulého českého překladu). A to včetně všech zámlk, trojteček a zdánlivě nesouvisejících odboček a detailů ve vyprávění (např. explicitně zmíněný a tím pádem tematizovaný název Chandlerovy detektivky Sbohem buď, lásko má). Od počátku je tak zřejmé, že toto sdělování má svůj důvod, že to není jen vyprávění o jedné dovolené u tchána, bývalého podplukovníka, nyní učitele matematika a fanouška potápění Arthura na francouzské Riviéře v Port Grimaud, kterou tam Alex každoročně tráví se svojí ženou Helen a dcerou Lucy. Že to není jen nezávazné tlachání o nákupech a plavání a císařském řezu a Ludolfově čísle, se začne vyjevovat záhy po začátku, když do proudu slov vstoupí vzpomínky na hovory o existenci Boha. Zhruba v polovině pak Alex zmíní obrovskou díru, prázdnotu, chybějící část, kterou má (resp. nemá) uprostřed své hrudi, a je poměrně zřejmé, k čemu bude tušená katastrofa směřovat. Pád osmileté dcery z betonové hráze, její následná smrt a repatriace jejích ostatků jsou tak sice očekávané, ale přesto nesmírně nekomfortní, nepříjemné a bolestné vyvrcholení.
Režisérka Tereza Gvoždiáková (která již v rámci stejného Divadla Navenek Kadaň před pěti lety režírovala monologické drama Všechny báječné věci Duncana Macmillana v interpretaci Pavla Volfa – viz program a Zpravodaje JH 2021) se do hry pustila společně s charismatickým, a přesto by se v dobrém slova smyslu chtělo říct obyčejně vypadajícím Jiřím Nebeským. Scénické řešení je prosté: stůl a židle, černý prospekt, civilní herec v černošedobílé flanelové košili a světlých kalhotech. Pár světelných změn, scénická hudba žádná. (Tedy až dozvuk houkající sanitky náhodně projíždějící náměstím v úplném závěru.) A přesto nebo možná právě proto po celou půlhodinu soustředěně sledujeme tohoto zarmouceného muže, jeho intenzivní ponoření se do lítosti nad ztrátou, která jej postihla a která se v Nebeského pojetí nikdy nezvrtne v plačtivou sebelítost. Přemisťování nábytku mu slouží k zobrazení či spíše načrtnutí všemožných prostředí, ale nikdy se nepouští do velkých gest nebo ilustrací. Jeho výkon je srdcervoucí a publikum visí na každém jeho slově.
Jenže je to celé jak s tím výše diskutabilním názvem. Přestože se inscenátoři snaží rozbitou strukturu vyprávění zpřehlednit, zklidnit, spíše se od publika odráží: není to totiž vůbec dramatické, ale spíše trochu sentimentálně kýčovité a vlastně se tahle šílená tragédie jen prostě někomu cizímu přihodí. Nejspíš jej politujeme, ale domů rozhodně dojdeme suší.
foto: Ivo Mičkal
KUBÁK, Ivo Kristián. Muž, který přestal brečet. Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Vlnolam. Online. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/muz-ktery-prestal-brecet [cit. 2025-08-06]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.