ZAHÁLKA, Michal. Obyčejný život? Recenze Michala Zahálky na inscenaci Vlnolam. Online. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025
Úvodem této recenze budiž řečeno, že se v ní pokusím naklást pár otazníků. Úvodem této recenze budiž však řečeno velice důrazně, že jsou to otazníky z kategorie již poměrně pokročilých úvah – protože opravdu hodně toho je z hlediska hereckého výkonu Jiřího Nebeského pod režijním vedením Terezy Gvoždiákové k ocenění. Nebeský má nesporné charisma, dovede oslovit, zaujmout, interpretuje text s porozuměním a citem pro míru dramatičnosti. Půlhodinový monolog na holé scéně prakticky bez vnějškových opor je disciplína mimořádně náročná a Nebeský s Gvoždiákovou došli nesporně daleko. Jenomže…
Jenomže se musím přiznat, že při všem obdivu jsem se na celou věc tak docela napojit nedokázal; je to jistě hodně otázka osobního nastavení a individuálního vnímání, ale pokusím se popsat, co mi stálo v cestě. Stephensovo monodrama je strašně, strašně složité. Kreslí portrét obyčejného, vlastně docela idylického života, do kterého vstoupí katastrofa. Jako se to v životě stává velice často, katastrofa přichází nezvána a nečekána – není to následek hrdinova osudového provinění, není to nějaký mechanismus tragédie, jak mu rozumíme z hlediska výstavby dramatu či obecně příběhu. Prostě se stane strašná věc, přičemž umění se od života liší tím, že když se ve fikčním příběhu podobně nezvána, nečekána stane strašná věc takto těžkotonážní, opravdu hodně hrozí, že to bude působit jako slzopudný kalkul.
Jak tomu lze zabránit? Myslím, že možnost je jediná: celá věc musí působit opravdu ve všech směrech jako život, nikoliv jako umění. Simon Stephens text napsal pro Andrewa Scotta – a jak se lze díky filmové verzi na YouTube přesvědčit, Andrew Scott je herec, který dovede Alexovu postavu, jeho úvahy o životě a jeho postupné svěřování s prožitou tragédií prodat beze špetky vyrábění čehokoliv. Text přitom tyto nástrahy evidentně obsahuje. V recenzi na newyorskou inscenaci se o textu, jeho citovém vyděračství a do očí bijící metaforice vyjadřovala kritička serveru 4Columns Helen Shaw s dost vytříbeným sarkasmem (její sarkasmus se opravdu nehodí pro překlad, následující řádky proto prosím berte jako bonus pro anglofonní čtenářstvo):
Sea Wall is, in some ways, typical of 2000s-era monodrama. Alex talks impressionistically about his life in glowing terms […] as we wait for the heavily telegraphed tragic shoe to drop. When Stephens wrote it, the death of a child seemed like every writer’s favorite shortcut to tragedy. […] Also typical: a certain on-the-noseness in the metaphor department. Alex […] and his father-in-law have frequent conversations about God—never a good sign. And halfway through his tale, Alex and his family go scuba diving, “and swimming there, with the sun, even as bright as it is above us… Even then the darkness of the fall that the wall in the sea reveals is as terrifying as anything I’ve seen.” This is not so much foreshadowing as it is fore-engulfing.
Andrew Scott tohle překonat může, protože je prostě dokonale přirozený – a v angličtině má navíc k dispozici Stephensovu prózu, která není žádnou vysokou literaturou, ale má dar obyčejnosti výrazu. Jiří Nebeský je vynikající herec a jistě je neadekvátní po něm chtít to, co dovede jeden z největších talentů této části galaxie – v cestě k dokonalé přirozenosti mu navíc přece jen stojí český překlad, který (podle poslechu odhaduji) vůbec není špatný, ale anglickou syntax přeci jen čas od času vyzradí. (Mimochodem – nikde jsem se v materiálech k inscenaci nedozvěděl, o čí překlad se jedná.) Je neadekvátní tohle po Jiřím Nebeském chtít, jenomže by to – pro mě čistě osobně – bylo potřeba.
Spoluprožít si Alexovu ztrátu mi v Sále Josefa Čapka nebylo dáno. Zbylo mi příjemné setkání s kultivovanou inscenací monologu, který na mě ve výsledku přeci jen zapůsobil jako kalkul. Stephensovo monodrama je strašně, strašně složité.
foto: Ivo Mičkal
ZAHÁLKA, Michal. Obyčejný život? Recenze Michala Zahálky na inscenaci Vlnolam. Online. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/obycejny-zivot [cit. 2025-08-06]
Jenomže se musím přiznat, že při všem obdivu jsem se na celou věc tak docela napojit nedokázal; je to jistě hodně otázka osobního nastavení a individuálního vnímání, ale pokusím se popsat, co mi stálo v cestě. Stephensovo monodrama je strašně, strašně složité. Kreslí portrét obyčejného, vlastně docela idylického života, do kterého vstoupí katastrofa. Jako se to v životě stává velice často, katastrofa přichází nezvána a nečekána – není to následek hrdinova osudového provinění, není to nějaký mechanismus tragédie, jak mu rozumíme z hlediska výstavby dramatu či obecně příběhu. Prostě se stane strašná věc, přičemž umění se od života liší tím, že když se ve fikčním příběhu podobně nezvána, nečekána stane strašná věc takto těžkotonážní, opravdu hodně hrozí, že to bude působit jako slzopudný kalkul.
Jak tomu lze zabránit? Myslím, že možnost je jediná: celá věc musí působit opravdu ve všech směrech jako život, nikoliv jako umění. Simon Stephens text napsal pro Andrewa Scotta – a jak se lze díky filmové verzi na YouTube přesvědčit, Andrew Scott je herec, který dovede Alexovu postavu, jeho úvahy o životě a jeho postupné svěřování s prožitou tragédií prodat beze špetky vyrábění čehokoliv. Text přitom tyto nástrahy evidentně obsahuje. V recenzi na newyorskou inscenaci se o textu, jeho citovém vyděračství a do očí bijící metaforice vyjadřovala kritička serveru 4Columns Helen Shaw s dost vytříbeným sarkasmem (její sarkasmus se opravdu nehodí pro překlad, následující řádky proto prosím berte jako bonus pro anglofonní čtenářstvo):
Sea Wall is, in some ways, typical of 2000s-era monodrama. Alex talks impressionistically about his life in glowing terms […] as we wait for the heavily telegraphed tragic shoe to drop. When Stephens wrote it, the death of a child seemed like every writer’s favorite shortcut to tragedy. […] Also typical: a certain on-the-noseness in the metaphor department. Alex […] and his father-in-law have frequent conversations about God—never a good sign. And halfway through his tale, Alex and his family go scuba diving, “and swimming there, with the sun, even as bright as it is above us… Even then the darkness of the fall that the wall in the sea reveals is as terrifying as anything I’ve seen.” This is not so much foreshadowing as it is fore-engulfing.
Andrew Scott tohle překonat může, protože je prostě dokonale přirozený – a v angličtině má navíc k dispozici Stephensovu prózu, která není žádnou vysokou literaturou, ale má dar obyčejnosti výrazu. Jiří Nebeský je vynikající herec a jistě je neadekvátní po něm chtít to, co dovede jeden z největších talentů této části galaxie – v cestě k dokonalé přirozenosti mu navíc přece jen stojí český překlad, který (podle poslechu odhaduji) vůbec není špatný, ale anglickou syntax přeci jen čas od času vyzradí. (Mimochodem – nikde jsem se v materiálech k inscenaci nedozvěděl, o čí překlad se jedná.) Je neadekvátní tohle po Jiřím Nebeském chtít, jenomže by to – pro mě čistě osobně – bylo potřeba.
Spoluprožít si Alexovu ztrátu mi v Sále Josefa Čapka nebylo dáno. Zbylo mi příjemné setkání s kultivovanou inscenací monologu, který na mě ve výsledku přeci jen zapůsobil jako kalkul. Stephensovo monodrama je strašně, strašně složité.
foto: Ivo Mičkal
ZAHÁLKA, Michal. Obyčejný život? Recenze Michala Zahálky na inscenaci Vlnolam. Online. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/obycejny-zivot [cit. 2025-08-06]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.