EVALDOVÁ, Dagmar

Je rodačkou z Košic, kde byl její otec, právník z Prahy, přednostou krajského soudu a vzdělavatelem sokolské župy J. Kollára.

Její první láskou byl Kašpárek v divadélku košické sokolovny. Poté přesídlila do Prahy a později do Tábora. Během studia na gymnáziu začala s otcem hrát loutkové divadlo. Za okupace byl otec, čelný sokolský činovník, zatčen a popraven.
Zdraví Dagmar Evaldové poznamenaly drsné válečné zážitky tak silně, že po osvobození už nemohla pomýšlet na studia ani na cvičení. Přesto se věnovala práci pro Sokol.
Provdala se a s manželem se usadili v Táboře. Zde společně s tchyní obnovila loutkové divadlo, časem posílila místní spolek ochotníků a absolvovala řadu školení.
Režírovala dětské herce, její inscenace vícekrát reprezentovaly Jihočeský kraj na Šrámkově Písku, dokonce i vítězně (Podivuhodné příhody pana Pimpipána). Pořádala se i letní soustředění. Osud si vybral daň v rozpadu manželství.
Vrátila se k rodnému příjmení a přesídlila do Prahy. Nový smysl života nalezla na školách pro zrakově postiženou mládež, pro něž absolvovala doplňkové studium defektologie na PF UK.
Po listopadu 1989 napřela své síly ke snaze o vzkříšení Sokola. Pracovala jako vzdělavatelka, má i hlavní zásluhu na realizaci nových krojů pro celou ČOS.
V domovské jednotě prosadila nové pojetí práce pro děti a spolu s V. Lebrem a B. Bradnovou se zasloužila o vybudování originálního Kašpárkova divadýlka. Sama upravuje texty, navrhuje scény a zhotovuje loutky. Zúčastňuje se sokolských i republikových přehlídek a působí jako vzorová inspirátorka sokolského divadelního nadšení.

2010 D. Evaldové udělen Zlatý odznak J. K. Tyla - navržena Českou obcí sokolskou za celoživotní obětavou práci pro Sokol, loutkové i ochotnické divadlo a činnost buditelskou a vzdělavatelskou.