Cantervillské strašidlo je známá povídka od Oscara Wildea, která se zaměřuje na humor a paradoxní situace okolo strašidla, které straší v starobylém anglickém zámku Canterville, a americkou rodinu, která se do něj přistěhuje. Děj je plný vtipných situací a tematických kontrastů mezi anglickou tradicí a moderním americkým stylem života.
Pokud jde o dramatizaci této povídky na divadelní scény, existuje velká řada adaptací.. Můžeme se setkat s různými stylizacemi, které se snaží zachytit humor a poselství Wildeova díla. Důležitými prvky dramatizace jsou charaktery postav, důvtipný dialog a situace, které zesilují kontrasty mezi postavami a jejich prostředím.
Některé divadelní společnosti se snaží zachovat Wildovu původní textovou strukturu a humor, často v elegantním období viktoriánské Anglie. Tyto inscenace se zaměřují na komické interakce mezi postavami a charakteristickými rysy sira Simona. Modernější adaptace zachovávají základní zápletku, ale adaptují jazyk a situace tak, aby byly blíže dnešním divákům. Například některé zkoumají tematiku rodinných hodnot nebo ekologických problémů, což může přizpůsobit dílo současným trendům. V experimentálních adaptacích mohou být hranice mezi světem živých a nadpřirozeným posunuty, například použitím různých mediálních technologií. A některé inscenace se rozhodly zpracovat "Strašidlo cantervillské" jako muzikál, čímž vnášejí do příběhu hudbu a tanec, což rozšiřuje emocionální dopad a smysl pro zábavu. Touto cestou se vydal i soubor Malé scény ZUŠ ze Zlína.
Režisér a současně i pedagog Martin Dominik Polínek připravil pro své studenty scénář, který se v zásadě drží dějových faktů povídky a staví svět tradičních až konzervativních hodnot anglického venkova, proti vpádu materialistických názorů přicházejících z Ameriky. A z obou světů si chce dělat legraci. Navíc přidal pěvecká čísla, která sice nejsou vždy nositeli děje, po vzoru muzikálů, ale slouží k obohacení emotivního zážitku z představení. K tomu dobře poslouží i scénografie, snad jen promyšlenější by mohly být kostýmy ve smyslu odlišení obyvatel zámku od rodiny Otisových. Režie pracuje s tajemnou atmosférou, do inscenace zapracovává i Hrůzyzpěváčky, skupinu dětí, která pomáhá dělat potřebná kouzla a drobné přestavby. Proti samotnému autorovi předlohy režisér a scénárista, „oživil“ postavu Lady Eleonory, což se může jevit jako dobrý nápad, je ale nutné jí vymyslet nějaký logický konec, aby se z inscenace bezdůvodně nevytratila.
Studenti hrají své postavy s radostí, temperamentem a dostatečnou zkušeností s divadlem. Snad by se mohli více sjednotit v hereckých prostředcích, abychom nezaznamenali tolik různých stylů od karikatur až po civilní projev. Dle mého názoru k humoru Oscara Wildeho se spíše hodí věcně a suše podávaný humor. Pěvecká čísla zvládli studenti dle svých individuálních schopností, oceňujeme dobře slyšitelný zpěv bez portů.
Celkově představení v publiku zaznamenalo pozitivní ohlas. Je vidět, že režisér ví, co chce. V současné době je inscenace ve fázi logicky převyprávěného děje. Co chybí, je nějaké poselství, které by oslovilo humanistickou myšlenkou samotného autora o porozumění a lásce dvou odlišných světů.
KODEŠ, Jaroslav. Malá scéna ZUŠ Zlín –Cantervillské strašidlo. Recenze pro Divadelní Koječák 2025, č. 3