Josef Brůček a Městské kulturní středisko v Bechyni se postupně stává skutečným centrem dění amatérů (ochotníků, neprofesionálů) všech možných uměleckých aktivit. Přehlídky, setkání, dílny... naposledy přitulil i regionální loutkářskou přehlídku.
Na apríla vypuklo jihočeské miniklání. Úraz a další okolnosti zapříčinily, že diváci měli možnost shlédnout pouze 3 představení od 2 souborů, nepočítáme-li jako nesoutěžního předskokana - Naivní divadlo Liberec s Líným Larsem a žabkou kouzelnící. Po pravdě napsáno, jejich postup by nebyl nijak jistý. Představení samotné se vyznačuje profesionalitou - všechno řeknou, udělají, odvodí, zaskví se mohutná, ne příliš funkční scéna... chybí však to co dělá inscenaci inscenací - vnitřní zaujetí.
Studentský soubor Tatrmani při SPŠK uvedl Noční stráž dle předlohy Boženy Němcové.
Co jsme viděli - zajímavé loutky, jednoduchou scénu v perspektivním provedení, snad desítku mladých tu více tu spíše méně zkušených loutkářů v černém a "odchozené perspektivní" divadlo. Inscenace se skládá z krátkých či kratších dialogů, kdy se dozvíme, že u učitelů nemají nic k jídlu a je tedy potřebné požádat u bohatého o mouku a mezitím se odehrává putování pro a s moukou ve třech plánech t.j. třech velikostech loutek, které vodič vede. Nic proti tomu, vše je však ve stejném temporytmu, stejném napětí - nenapětí včetně "konfliktních scén s farářem a pekelníky. Vzhledem k úpravám, které inscenátoři provedli, není dostatečně zřejmá motivace jednotlivých postav včetně pekelníků a proto se v průběhu představení logicky nastoluje otázka proč - proč chtějí pekelníci odnést bohatého, proč se bohatý bojí pekelníků, proč se provinil učitel, když hlídá mrtvého boháče...atd. Nezkušenost se projevuje i v mluvním projevu, který je často nevýrazný. Snad jen ve chvílích, kdy vodiči byli zakrytí, pozbyli strach a obavu z toho, že jsou i vidět, si dodali odvahu a klid a tím jsme byli svědky větší plastičnosti a věrohodnosti jejich projevu. Snaha party mladých lidí dělat něco jiného, hrát divadlo a k tomu ještě loutkové je více než sympatická a je příslibem do budoucna - v tomto případě to není fráze.
Krajánek Ledenice přivezl do Bechyně pohádku Aleny Kopáčkové - O statečné Johance. Je to v podstatě upravených 7 krkavců
zahalených do příběhu maminky, která se zlobí se 7mi kluky, kteří ruší usínání jejich malé sestřičky Johanky v povijanu, které maminka již od tak útlého dětsví čte pohádky, tentokrát o 7 krkavcích, sama usíná a sen se proměňuje ve skutečnost, ona vstupuje do snu... V inscenaci, kde se inscenátoři snaží o stylizaci, poetiku, se v jejím průběhu objevují nečistoty v použití inscenačních prostředků (chór dívek - zpěv za paravanem, hudební nástroje - zvuk moře, loutky manekýni - maňásci - křoví z lidských těl, rukou, atd.), způsobu vodění loutek (stává se, že loutkoherec nese loutku a hraje místo ní, atd.) i motivaci jednotlivých postav (sestra krále, konec pohádkového příběhu a vstupu do reálu...). Důvodem je zřejmě nezkušenost, technická nevybavenost dětských interpretů, dramaturgická neujasněnost, premiérová tréma. I přes tyto nedostatky, které lze odstranit se jedná o sympatický pokus inscenátorů t.j. především Aleny Kopáčkové jít vlastní cestou autorského divadla, připravit pro děti v souboru předlohu, která by pro ně byla zajímavá a hledat inscenační prostředky, které děti mohou zvládnout.
Závěr přehlídky tvořila inscenace - pokus Josefa Brůčka a jeho pomocníků t.j. syna Ing. Petra Brůčka a Jana Provazníka "o nový výklad známé básničky F.Hrubína - Kuřátko v obilí". Inscenace Zachraňte vojína Kuřátko se zatím vyznačuje (jak je při premiérách i některých dalších reprízách pro Josefa Brůčka příznačné) dostatečným zmatkem, při kterém nejen interpret samotný ale i divák potřebuje minimálně 6 mozků a Brůček navíc 36 rukou ke zvládnutí předpokládaného, předsevzatého. Některé sekvence si nelze zatím představit a nefungují (poslední večeře Páně jako sezení generálního štábu), u mnohých po technickém zvládnutí a odstranění balastu, vyjasnění funkcí a významů v příběhu (plyšové hračky, bomba, loutka kuřátka v závěru včetně samotného zrcadla atd.) lze předpokládat, že inscenátoři mohou odstranit mnohé a mnohé naopak zpřesnit, doplnit. V inscenaci, kde je nyní příznačná katastrofičnost nejen v tématu ale i autenticky na jevišti (jenom demolice konstrukce, která měla spadnout, zákonitě dost dobře držela) se vykřeše to co bylo zřejmě i záměrem Josefa Brůčka - člověk v tomhle světě.
Odborná porota Luděk Richter a Jiří Pokorný téměř do půlnoci diskutovala s těmi co přišli o představeních a loutkovém divadle vůbec. Vše se obešlo bez emocí, diskuse nebyla jednostraná a vyhlášení výsledků, návrh do širšího výběru všichni přijali bez infarktů a léčení se skotskou. Jenom Josef Brůček nechtěl uvěřit, že byl se svým Kuřátkem spolu s ledenickým Krajánkem navržen do výběru na letošní Chrudim. I takové divy se někdy stávají, protože víra v soubory a jejich tvůrčí potenciál je u některých porotců bezmezná.
Jiří Pokorný