Suverénně nejúspěšnější se stala inscenace Holky Elky souboru Semtamfór ze Slavičína v režii Jana Julínka. Ta získala Hlavní cenu festivalu za nejlepší inscenaci s nominací na Femad Poděbrady, ale také Cenu novinářské poroty. Jana Žáčková excelovala v roli Ely 3 a její výkon ohodnotili mluvčí souborů jako nejlepší ženský herecký výkon. Navíc od Klubu mladých divadelníků obdržela uznání pro umělce do 25 let. Zkrátka nepřišly ani další dvě inscenace: nejlepším mužským hereckým výkonem zaujal Jiří Hanzlík ze souboru Opona Zlín. Diváckou porotu si nejvíce získala inscenace Květ kaktusu divadelního souboru Zmatkaři Dobronín. Právě u těchto třech oceněných inscenací se chvíli pozastavíme.
Přesvědčivý výkon Jany Žáčkové skutečně vévodí Holkám Elkám. V první půli, která má anekdotický charakter, jsou charaktery modelek představeny až v karikaturní bizarnosti: tři dívky, které si říkají shodou okolností stejně (Ele), ačkoliv každá z nich má své vlastní jméno, se sešly jako v čekárně u fotografa. Tlachají a každá z nich chce jiným způsobem ukázat svou suverenitu. Nakonec není na fotce, na které pózují stejně všechny tři, vůbec důležitá jejich podoba, protože jsou od hlavy až k patě zahaleny. Místo nich mohl pózovat kdokoliv. Jana Žáčková dokonale zvládá vnějškovou pózu, za níž skrývá modelka svou pravou identitu, s vtipem a nadhledem. Druhá půle jako mávnutím proutku ukazuje úplně jinou tvář současného modelingu, nesmlouvavý psychologický ponor do toho, jak je modelka necitlivá vůči své matce, která ji v mládí týrala a odebírala jí od úst, jak se kvůli odlidštěnému světu dostala tato dívka k drogám, jak se upnula k lesbické lásce, která jí, snad, supluje lásku mateřskou atd. Podle mého názoru na uměle vybudované a černobílé textové konstrukci Radmily Adamové nelze vytvořit mimořádnou inscenaci, nicméně přesvědčivé herecké výkony zživotněly a zživotňují charaktery v této jinak velmi diskutabilní hře, která se však bezesporu poctivě pokouší věnovat velmi aktuálnímu genderovému a feministickému (?) problému.