Vzorově a názorně podstatu tohoto divadelního jazyka ukázala inscenace textu bulharského autora Christa Bojčeva Titanic orchestra, s kterou v Třebíči vystoupilo DIVADLO (bez záruky) PRAHA, v překladu a režii Davida Slížka. Hraje se na malé zrušené železniční zastávce, kde čtveřice životních ztroskotanců usiluje s vypětím všech sil, aby jim zastavil vlak, do něhož by mohli nastoupit – nestane se. Ale z jednoho vlaku vypadne bedna a v ní je Harry, iluzionista, jenž těm čtyřem zoufalcům vyčaruje všechno, co chtějí. Až jim jednoho dne zastaví i vlak, do něhož nastoupí. Jenže pak jeden po druhém – včetně Harryho – všichni zmizí; zůstává jen jeden, ten o němž se v textu říká, že pravděpodobně jeho imaginace a pevná víra, že vše, co mu stvořily, je skutečné, vykouzlily celou realitu, v níž se odehrál příběh těch ztroskotanců – včetně Harryho. O ten příběh však nejde v první řadě; jde o tu imaginaci, fantazii. Přístup, jenž se snaží z analýzy jednotlivých komponentů této inscenace a jejich reálně ukazovaných prvků složit celek označující nějakou skutečnost a postupně takto scénický tvar obdařit smyslem, musí dojít do slepé uličky. Neboť nejde o slovo, mluvu ani nonverbální prvky jako znaky, jež odkazují k jiné skutečnosti, kterou je třeba na bázi těchto znaků dešifrovat, odhalit a vyložit. Základem je celistvost scénování, jež formuje zcela fiktivní svět; vymýšlení příběhu je tu potom zvláštním případem fikce. To, co se ukazuje na jevišti, nelze hledat a nalézt v tomto našem světě. Je to alternativní svět umění, jeviště, fikční svět textu, jenž se stal jakoby „reálným“ pouze díky schopnosti divadla pracovat s originály jevů. Dá se také říci, že je to soubor možných stavů, jež jsou v literatuře nerealizované, ale jeviště je po dobu představení uskutečňuje. Inscenace tuto polohu cítí především v hereckých výkonech, jež jsou přirozené, věrohodné, pravděpodobné, ale jaksi odlehčené, jako by zpochybňovaly , že jsou skutečné.