Divadlo Vysokozdvižného Soumara z Opavy se uprostřed toho sobotního dlouhého divadelního maratonu představilo autorským divadlem nazvaným Hra. Jeho jádro tvoří hra – podivuhodná, záhadná, s pravidly, která zůstanou divákům neznámá. Ta hra se provádí nejrůznějšími prostředky: od karet přes šachové titulky, pinpongové a badmintonové pálky (i míček) až k papírkům s napsanými příkazy, co mají tři hráči – plejeři – vykonat. Ta hra je ovšem také rituál. Začíná v přesný čas, jejž je třeba bezpodmínečně dodržet, a jakmile vypukne, pak se rituál promění ve svět fikce, do něhož vstupuje jakási mytologická postava Strážce Hry, jenž dbá na to, aby absurdní a sofistikovaná pravidla fiktivního světa hry byla důsledně dodržena. Sami tvůrci tohoto díla píší o „transcendentální variantě Malého bílého psíka“, což je zřejmě název kolektivu, jenž text Jiřího Karena přivedl na jeviště. Jak praví programová brožura ŠP: režii měl Malý bílý psík. Všechno, co je o souboru a tomto představení v brožuře napsáno, lze brát tak trochu jako mystifikaci. Ale: závěr Hry je smrtelně vážný, nemilosrdný. Všichni tři její aktéři zásahem Strážce Hry umírají; fiktivní vymyšlený svět se stal vládcem světa skutečného a jeho absurdnost si podrobila životy hráčů. Tento scénický tvar, v němž se fikce stane realitou, dovoluje na jevišti všechno. Představení to využívá, vzniká rozmanitá všehochuť, která bohatí, ale je scénicky nezvládnutá. Prolnutí fikce a skutečnosti, absurdnost situace, jež se pohybuje mezi směšností a krvavou vážností, mezi výstupy jen improvizačně nahozenými a herci nanášenými křiklavou barvou a jakousi děsivou osudovou otázkou o silách, jež člověk pro své potěšení vyvolá v život a které jej zničí, je ale nesporně příležitostí překonat běžné konvence divadla.