KŘÍŽEK, Lukáš. Zamilovat se do textu, ale nebrat ho jako dogma. Rozhovor s lektorkou semináře REPRO Kateřinou Letákovou. Online. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025
S Kateřinou (řečenou Kášou) Letákovou, tehdy ještě Volánkovou, se známe už od našich prvních Hronovů. A tak jsme si povídali symbolicky na schodech Jiráskova divadla.
Já si vzpomínám, jak jsme ještě spávali na chodbě, mimo třídy, což se dneska prý už nesmí nebo minimálně nedoporučuje. Takže: jak dlouho a co už máš za sebou?
Já jsem špatná na data, takže nevím, jestli to byl rok 2014 nebo 2015. Snažila jsem se to zjistit podle seminářů, ale to už také nejsem schopna dát dohromady. Těch deset let to určitě bude. S přestávkama. Prošla jsem si dramaturgií (Kateřina Menclerová), imerzivním divadlem (Ivo Kristián Kubák), HASITem (Luděk Horký), Hercem a režisérem (Jan Holec), takže… spoustu toho bylo!
A taky jsi tady někdy hrála, ne? S Rádobydivadlem Klapý?
Jo, hráli jsme tady Lesní jahody od Ingmara Bergmana, které jsme měli přejmenované na Dalekou cestu. To bylo jednou jedinkrát, já jsem obecně strašně málo hrála a hodně-brzo-rychle jsem od toho utekla. (smích)
Dramatický kroužek v Lounech, Rádobydivadlo Klapý a hodně-brzo-rychle od hraní. Divadelní věda a management na MU v Brně, založení souboru Diverzanti a nakonec režie na DAMU. Po škole hned několik profesionálních scén a zakotvila jsi v Dejvickém divadle na pozici dramaturgyně. Kdy ses rozhodla, že z tebe bude režisérka, a jak do toho všeho zapadá ta dramaturgie?
Já když jsem byla na divadelce, tak ta potřeba tvořit byla velká a do toho jsem měla ještě psací tendence. Ale nikdy bych neměla odvahu, abych teda nebyla sprostá –
– Myslíš koule?
Jo, koule, no, jsem chtěla říct… Odvahu jít s tím ven. A pak se stalo, že kamarádka přišla domů piclá a našla kus textu, který se potom stal součástí textu (Ne)chtěná útěcha, který byl pro mě dost iniciační. Pro mé psaní, uvažování o textu a režírování. Ale vlastně jsem nikdy neměla ambici být jenom režisérka. Pro mě je to spojená nádoba. Tíhnu k autorské režii, protože si ten text i sama píšu, a díky tomu mu lépe rozumím. A ta dramaturgie mě na škole táhla dost, ale byla jsem přesvědčovaná od vedení, abych šla na režii. Takže se to ve mně pořád třískalo. A čím jsem starší, tím víc jsem introvert, tak mi občas vyhovuje schovat se za text. Ale jindy zase chci skotačit s hercema. Takže to neumím vnímat odděleně a zase tak velkou hranici mezi tím nevidím. Což je možná i díky vedení na DAMU – Honza Nebeský a Daria Ullrichová ty hranice mezi dramaturgií a režií dávali tak trochu pryč.
Začínala jsi u autorských textů, dokumentárně laděných, jaké divadlo tě oslovuje teď?
Tohle se mi hodně mění. Jako když se ráno probudíš a máš chuť na jinou písničku. Potřebuju, aby to pro mě pořád bylo nový. Dříve to bylo autorský divadlo a doku, tomu jsem se teď vzdálila. Pak to byl, díky mé absolventské práci na DAMU, muzikál (Žebrácká opera aneb Kauza vyližmetr – pozn. red.), pevný texty zase tak často nemám. Aktuálně dokonce jenom jeden.
A to je ten Duncan Macmillan v české premiéře?
Jo, jenom to Monstrum (Jihočeské divadlo – pozn. red.) a to byl pro mě úplně objev. A to mě vlastně dost baví, hrát si s pevnými texty. A teď mám období klasik. Baví mě dramaturgicky i režijně transponovat klasiky a řešit, jak se s nima vyrovnat v současný době.
A na to konto děláte na semináři Romea a Julii.
Jojo, přesně tak. (smích) Já teď v profi divadle nemám žádnou klasiku, takže je to taková moje touha se tomu věnovat.
Co je pro tebe jako tvůrce nejdůležitější?
Vnímám to jako dvě fáze. První je ta příprava, kdy je pro mě klíčové, abych se do toho materiálu zamilovala. Asi úplně neumím pracovat na zakázku…
A nebojíš se, že to pak příliš ovlivňuje tvůj úsudek?
Jo, samozřejmě. Tohle byla strašně důležitá věc, kterou jsem se musela na DAMU naučit. Mít první čtení čistě analytické a nevkládat do toho nic svého. Protože pak uděláš strašně jednoduchou chybu a cpeš tam témata nebo aktualizace, který tam nejsou. Takže tohle jsem se musela dlouho učit. Ale pak si myslím, že je potřeba se zamilovat do toho syrového materiálu a začít si s ním hrát. A pak je ta druhá fáze, v rámci zkoušení a práce s hercem. Nerada pracuju direktivně. Potřebuju, aby herci nabízeli. Takže já dávám jenom ohrádku a to, jak se herci pasou, je už trochu na nich nebo na našem vzájemném dialogu.
REPRO je tvůj první seminář?
Na Šrámkově Sobotce jsem vedla psací seminář a na FEMADu také režijní, ale ten fungoval trochu jinak – tam jsme rozebírali, co jsme viděli, a na základě toho si popisovali režijní prostředky. V Dejvicích teď máme roční dílnu, autorsky zaměřenou. Takže to poprvé není, ale formát se mění a tento je přímo pro Hronov.
Anotace k semináři končí zmínkou, že se těšíš na společné skotačení.
Já jsem jim na začátku říkala, že se jim budu pokoušet dávat takové injekce inspirace, jak k materiálu přistupovat. Ale samozřejmě režie je tak individuální, že tu cestu, kterou to povedeš, si musí zvolit každý sám. My se každý den snažíme ohledávat nějaký režijní prostředek. Například dnes jsme si příběh Romea a Julie odvyprávěli skrze vnitřní dutinu ústní. Viděli jsme zuby Romea a jazyk, který se těší na první polibek Julie. Takže se snažím, aby na ten příběh koukali jinýma očima a aby nevěřili vždycky textu. Čeká nás toho ještě hodně: budeme se věnovat místu, času, co dělá v režii hudba a tak. Zkrátka nebrat text jako dogma a prohlubovat příběh tím, co je za textem. Aby se jen neodříkávala slova a aby herci nebyli jen mluvící hlavy.
Miluješ příběhy. Jak tě znám, tak máš jeden v rukávu, protože jsi, no, prostě ty.
Mám teď z Náchoda, kde bydlíme. Byla jsem se ubytovat a byla tam úplně skvělá paní. To kdybych mohla, tak ji obsadím nebo o ní napíšu hru. Taková starší, poměrně rázná vychovatelka. A byla jako naštvaná, že jsem další osoba, která tu má bydlet, a ona ji nemá napsanou. Během chvilky pak přecvakla a začala se k nám chovat jako k dětem. Když mě brala do výtahu, aby mi ukázala, kde bydlím, tak mi začala ukazovat, že tady, kdybych chtěla stěhovat, tak musím ten výtah šprajcnout, protože nefunguje fotobuňka. A já jakože asi nebudu nic stěhovat, že mám jen ten svůj batůžek. „No, to ale nikdy nevíte a radši si to vyslechněte,“ a začala mi vysvětlovat, jakou šprušli tam dát, a to mi přišlo vlastně úplně skvělý.
autor: Lukáš Křížek / foto: Jan Švácha
KŘÍŽEK, Lukáš. Zamilovat se do textu, ale nebrat ho jako dogma. Rozhovor s lektorkou semináře REPRO Kateřinou Letákovou. Online. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/zamilovat-se-do-textu-ale-nebrat-ho-jako-dogma [cit. 2025-08-06]
Já si vzpomínám, jak jsme ještě spávali na chodbě, mimo třídy, což se dneska prý už nesmí nebo minimálně nedoporučuje. Takže: jak dlouho a co už máš za sebou?
Já jsem špatná na data, takže nevím, jestli to byl rok 2014 nebo 2015. Snažila jsem se to zjistit podle seminářů, ale to už také nejsem schopna dát dohromady. Těch deset let to určitě bude. S přestávkama. Prošla jsem si dramaturgií (Kateřina Menclerová), imerzivním divadlem (Ivo Kristián Kubák), HASITem (Luděk Horký), Hercem a režisérem (Jan Holec), takže… spoustu toho bylo!
A taky jsi tady někdy hrála, ne? S Rádobydivadlem Klapý?
Jo, hráli jsme tady Lesní jahody od Ingmara Bergmana, které jsme měli přejmenované na Dalekou cestu. To bylo jednou jedinkrát, já jsem obecně strašně málo hrála a hodně-brzo-rychle jsem od toho utekla. (smích)
Dramatický kroužek v Lounech, Rádobydivadlo Klapý a hodně-brzo-rychle od hraní. Divadelní věda a management na MU v Brně, založení souboru Diverzanti a nakonec režie na DAMU. Po škole hned několik profesionálních scén a zakotvila jsi v Dejvickém divadle na pozici dramaturgyně. Kdy ses rozhodla, že z tebe bude režisérka, a jak do toho všeho zapadá ta dramaturgie?
Já když jsem byla na divadelce, tak ta potřeba tvořit byla velká a do toho jsem měla ještě psací tendence. Ale nikdy bych neměla odvahu, abych teda nebyla sprostá –
– Myslíš koule?
Jo, koule, no, jsem chtěla říct… Odvahu jít s tím ven. A pak se stalo, že kamarádka přišla domů piclá a našla kus textu, který se potom stal součástí textu (Ne)chtěná útěcha, který byl pro mě dost iniciační. Pro mé psaní, uvažování o textu a režírování. Ale vlastně jsem nikdy neměla ambici být jenom režisérka. Pro mě je to spojená nádoba. Tíhnu k autorské režii, protože si ten text i sama píšu, a díky tomu mu lépe rozumím. A ta dramaturgie mě na škole táhla dost, ale byla jsem přesvědčovaná od vedení, abych šla na režii. Takže se to ve mně pořád třískalo. A čím jsem starší, tím víc jsem introvert, tak mi občas vyhovuje schovat se za text. Ale jindy zase chci skotačit s hercema. Takže to neumím vnímat odděleně a zase tak velkou hranici mezi tím nevidím. Což je možná i díky vedení na DAMU – Honza Nebeský a Daria Ullrichová ty hranice mezi dramaturgií a režií dávali tak trochu pryč.
Začínala jsi u autorských textů, dokumentárně laděných, jaké divadlo tě oslovuje teď?
Tohle se mi hodně mění. Jako když se ráno probudíš a máš chuť na jinou písničku. Potřebuju, aby to pro mě pořád bylo nový. Dříve to bylo autorský divadlo a doku, tomu jsem se teď vzdálila. Pak to byl, díky mé absolventské práci na DAMU, muzikál (Žebrácká opera aneb Kauza vyližmetr – pozn. red.), pevný texty zase tak často nemám. Aktuálně dokonce jenom jeden.
A to je ten Duncan Macmillan v české premiéře?
Jo, jenom to Monstrum (Jihočeské divadlo – pozn. red.) a to byl pro mě úplně objev. A to mě vlastně dost baví, hrát si s pevnými texty. A teď mám období klasik. Baví mě dramaturgicky i režijně transponovat klasiky a řešit, jak se s nima vyrovnat v současný době.
A na to konto děláte na semináři Romea a Julii.
Jojo, přesně tak. (smích) Já teď v profi divadle nemám žádnou klasiku, takže je to taková moje touha se tomu věnovat.
Co je pro tebe jako tvůrce nejdůležitější?
Vnímám to jako dvě fáze. První je ta příprava, kdy je pro mě klíčové, abych se do toho materiálu zamilovala. Asi úplně neumím pracovat na zakázku…
A nebojíš se, že to pak příliš ovlivňuje tvůj úsudek?
Jo, samozřejmě. Tohle byla strašně důležitá věc, kterou jsem se musela na DAMU naučit. Mít první čtení čistě analytické a nevkládat do toho nic svého. Protože pak uděláš strašně jednoduchou chybu a cpeš tam témata nebo aktualizace, který tam nejsou. Takže tohle jsem se musela dlouho učit. Ale pak si myslím, že je potřeba se zamilovat do toho syrového materiálu a začít si s ním hrát. A pak je ta druhá fáze, v rámci zkoušení a práce s hercem. Nerada pracuju direktivně. Potřebuju, aby herci nabízeli. Takže já dávám jenom ohrádku a to, jak se herci pasou, je už trochu na nich nebo na našem vzájemném dialogu.
REPRO je tvůj první seminář?
Na Šrámkově Sobotce jsem vedla psací seminář a na FEMADu také režijní, ale ten fungoval trochu jinak – tam jsme rozebírali, co jsme viděli, a na základě toho si popisovali režijní prostředky. V Dejvicích teď máme roční dílnu, autorsky zaměřenou. Takže to poprvé není, ale formát se mění a tento je přímo pro Hronov.
Anotace k semináři končí zmínkou, že se těšíš na společné skotačení.
Já jsem jim na začátku říkala, že se jim budu pokoušet dávat takové injekce inspirace, jak k materiálu přistupovat. Ale samozřejmě režie je tak individuální, že tu cestu, kterou to povedeš, si musí zvolit každý sám. My se každý den snažíme ohledávat nějaký režijní prostředek. Například dnes jsme si příběh Romea a Julie odvyprávěli skrze vnitřní dutinu ústní. Viděli jsme zuby Romea a jazyk, který se těší na první polibek Julie. Takže se snažím, aby na ten příběh koukali jinýma očima a aby nevěřili vždycky textu. Čeká nás toho ještě hodně: budeme se věnovat místu, času, co dělá v režii hudba a tak. Zkrátka nebrat text jako dogma a prohlubovat příběh tím, co je za textem. Aby se jen neodříkávala slova a aby herci nebyli jen mluvící hlavy.
Miluješ příběhy. Jak tě znám, tak máš jeden v rukávu, protože jsi, no, prostě ty.
Mám teď z Náchoda, kde bydlíme. Byla jsem se ubytovat a byla tam úplně skvělá paní. To kdybych mohla, tak ji obsadím nebo o ní napíšu hru. Taková starší, poměrně rázná vychovatelka. A byla jako naštvaná, že jsem další osoba, která tu má bydlet, a ona ji nemá napsanou. Během chvilky pak přecvakla a začala se k nám chovat jako k dětem. Když mě brala do výtahu, aby mi ukázala, kde bydlím, tak mi začala ukazovat, že tady, kdybych chtěla stěhovat, tak musím ten výtah šprajcnout, protože nefunguje fotobuňka. A já jakože asi nebudu nic stěhovat, že mám jen ten svůj batůžek. „No, to ale nikdy nevíte a radši si to vyslechněte,“ a začala mi vysvětlovat, jakou šprušli tam dát, a to mi přišlo vlastně úplně skvělý.
autor: Lukáš Křížek / foto: Jan Švácha
KŘÍŽEK, Lukáš. Zamilovat se do textu, ale nebrat ho jako dogma. Rozhovor s lektorkou semináře REPRO Kateřinou Letákovou. Online. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/zamilovat-se-do-textu-ale-nebrat-ho-jako-dogma [cit. 2025-08-06]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.