EXNAROVÁ, Alena: Průvodce po představeních FEMADu Poděbrady a Divadelní Třebíče 2005. AS 2005, č. 3, s. 8-17.
Divadlo bez zákulisí Sokolov nastudovalo Lorcovu Krvavou svatbu v razantní dramaturgické úpravě Magdaleny Frydrychové a režii Martina Vokouna. Původní básnickou tragédii o nesmiřitelném a neřešitelném střetu jedince a společnosti inscenátoři už v úpravě samotné a následně pak v inscenaci zredukovali na strohou demonstraci dějových situací. Herci, oblečení s výjimkou nevěsty v černém, představovali kromě jednotlivých postav i jakýsi chór, snad vesničany, kteří (bez hlubších kontextů) komentovali děj. Činili tak i za pomocí židlí, různě přestavovaných. Důrazem na postavu smrti (matky Nevěsty?) nahradili onen výše zmíněný střet osudem a v tomto směru se pokoušeli budovat celou konstrukci inscenace. Ale závěrečný obraz je z tohoto hlediska problematický a ve zvolených prostředcích ne zcela čitelný a je otázkou, zda vůbec divák, který Lorcovu hru nezná, rozumí vyústění příběhu. To ale není hlavní problémem sokolovské inscenace. Ten se odvíjí především od skutečnosti, že v případě jevištního ztvárnění Lorcovy hry nemůže pouhá demonstrace dějových faktů nahradit emoce a vášně, o kterých je hra především, a podlehnutí jim vede vzhledem k společenským konvencím doby a prostředí k nevyhnutelné tragédii. V sokolovské inscenaci jsme tuto tragickou nevyhnutelnost necítili. Necítili jsme ji právě proto, že místo smyslovosti a emocí nám bylo předloženo spíše pásmo poezie, byť kultivované a uspořádané.