RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Konvalinky a Už dost, Josefe! – světová premiéra v Sokolově. Online. Amatérská scéna 25. 5. 2025
V Sokolově působí od roku 2009 soubor Konvalinky. Vede ho Eva Konvalinová, která píše, režíruje, hraje… A právě teď finišuje zkoušení své nejnovější autorské komedie Už dost, Josefe! Světová premiéra proběhne 27. května 2025 v Městském domě kultury Sokolov. A Eva Konvalinová nám poskytla rozhovor.
Eva Konvalinová
Konvalinky – prehistorie spolku jedné autorky
EK: Vyrůstala jsem v Sokolově, kde jsem navštěvovala dramatický kroužek na Základní umělecké škole. Chtěla jsem se stát televizní hlasatelkou. Ony byly vždy krásně upravené, kultivované a noblesní. Před každým pořadem na nás z obrazovek vlídně promlouvaly a mě neskutečně fascinovaly… Ale už jako malá holka jsem si říkala: “Když nebudu hlasatelka, tak bych mohla bejt herečka.“ Ono to bylo tak střídavě. Jako když skoro každý kluk chce být popelář nebo kosmonaut nebo prezident. Také jsem ráda recitovala a zúčastňovala jsem se různých recitačních soutěží, kde jsem byla celkem úspěšná.
Zkusila jste vykročit na profesionální dráhu?
EK: Ve 14 letech jsem se přihlásila na hereckou konzervatoř, absolvovala talentové zkoušky a čekala na kladnou odpověď. Nic jiného než herectví jsem si jako svou budoucnost nedovedla představit. A pak jsem dostala ťafku jako hrom! Prostě mě nevzali. Tenkrát nebyla taková spousta soukromých konzervatoří jako dnes. Tenkrát přijali 12 lidí z celé republiky a hotovo. Dnes nechápu, jak jsem si mohla myslet, že zrovna mě vezmou!
Nicméně, když jsem se probrala z počátečního šoku i depky, rozhodla jsem se, že to zkusím další rok a šla jsem (jakože zatím) na Střední hotelovou školu do Mariánských Lázní. „Je to taková všestranná praktická škola, ta by mě mohla bavit jako záplata,“ říkala jsem si. No a rostla ve mně zahořklost, že když mě v tý Praze nechtěli, tak ať si trhnou nohou. A zároveň moje třída na hotelovce byla hrozně vtipná a trhlá jako já. Založili jsme si tam spolek, se kterým jsme občas veřejně vystupovali, a to mi tak nějak stačilo. Už jsem se dál nepokoušela o žádnou hereckou školu.
Můj bratr ano, ten vystudoval DAMU. (Herec Jaroslav Slánský, představitel stovky divadelních rolí – pozn. Rich). I když chtěl být jako malý kluk popelář, věnuje se herectví profesionálně. V rozhovorech říká, že jsem ho k tomu dovedla já, takže alespoň takhle se mi to povedlo.
Teď pracuji devátým rokem v kulturním domě, takže se moje práce krásně prolíná s mým koníčkem.
Eva Konvalinová: Tak na to nemám, jak by se slušně řeklo (2015). Foto: archiv Evy Konvalinové
To be or not to be – anglicky nebo na divadle
Jak Vás napadlo založit amatérský soubor v Sokolově?
EK: Od mala jsem si sepisovala básničky a takový všelijaký blbinky. Ale nic z toho se neuchovalo (alespoň doufám).
Když jsem byla už docela dlouho na mateřské, tak jsem jednoho dne zpanikařila, že začínám upadat do stereotypu a že musím začít něco dělat. Takže jsem začala chodit na angličtinu a založila jsem si divadelní spolek.
Přemýšlela jsem, jakým směrem by se mělo moje divadlo ubírat. Můj názor je ten, že amatéři by neměli dělat vážné věci, můžou to dílo degradovat a ta hra může naopak vyznít komicky. Navíc, ač tak nemusím na první pohled působit, jsem prostě trhlá. Mám ráda srandu a v podstatě nechci dělat smutný věci. Když vidím smutnou hru, špatně to snáším. Bulím v hledišti, mám rozmazanej make-up, zamlžený brejle, nevidím na cestu ven ze sálu… tohle pro mě fakt není.
A pak mě lákalo napsat něco svého. Měla jsem pár nápadů a chtěla jsem je zhmotnit. Samozřejmě to byl velký risk, když děláte něco, co nikdy nikdo před vámi nedělal. Nemáte předlohu, scénografii, kostýmy, hudbu, dramaturgii, nic. Ani nevíte, zda hra má potenciál být divácky úspěšná. Všechno od nuly. Samozřejmě na druhou stranu je to i velká výhoda. Máte absolutně volné pole působnosti. Vše je ve vašich rukách a nikdo nemá srovnání. Navíc je skvělé být naprosto originální, no ne?
Píšete konkrétním hercům „na tělo“, nebo jsou Vaše komedie použitelné i v jiných souborech?
EK: To je právě to, co by mě taky zajímalo, jestli je to použitelné i v jiných souborech. (úsměv) Píšu na tělo, přepisuju a upravuju i během zkoušení.
Konvalinky Sokolov, Eva Konvalinová: Spolužáci (2014). Foto: archiv Eva Konvalinové
Konvalinky a jejich komedie ze života
Dá se nějak definovat Vaše osobní téma? O čem píšete?
EK: O životě. O lidech a jejich špatných vlastnostech. O tom, jací jsme, o pokrytectví, předsudcích, pomluvách, lakotě, ale nechci poučovat. Pozoruju lidi kolem sebe. Ani sebe nešetřím! Chci, aby to vyznělo úsměvně a jen trochu k zamyšlení. Lidi tam poznávají svoje sousedy, svoje tchýně, manželky, matky, manžele. Moje komedie mají hlavně pobavit, trochu vést k zamyšlení. A pohádky se snažím tvořit také zábavnou formou a samozřejmě s koncem, kde dobro zvítězí nad zlem.
Jaký žánr preferujete v divadle jako divák a jaký jako autorka?
EK: Vždycky komedie. Ale jen z toho důvodu, který jsem uvedla již v předešlém dotazu. Jsem moc přecitlivělá.
Ale samozřejmě není komedie jako komedie. Někdy se hrozně stydím jako divák za to, co vidím na jevišti a je mi líto, že bylo vynaloženo tolik energie, času a peněz na to, co tam právě probíhá. A hrozně moc si přeji a doufám, že takhle nikdy nedopadneme.
Já sama o sobě vím, že nepíši náročná a intelektuální díla, ale tzv. lidovky. Ale nechci dělat z diváků hlupáky a snažím se nedělat úplně lacinou zábavu. Snad se mi to i daří. Ale pitvoření, rozmazávání vtípků a oplzlosti úplně nesnáším. Samozřejmě, že občas padne sprosté slovo, když to tam patří. Ale musí to tam opravdu sednout.
Konvalinky Sokolov, Eva Konvalinová: Jak loupežníci chtěli ukrást draka (2012). Foto: archiv Evy Konvalinové.
Nejdůležitější je námět
Kolik her máte prozatím na kontě?
EK: Pět komedií a pět pohádek pro děti. Hudbu mi do většiny her a pohádek složil bratr. Texty písní jsem si také psala sama. Ale do „Josefa“ jsem hudbu vybrala, to je první hra bez autorské hudby. Ani nevím, proč jsem se tak rozhodla.
Píšete snadno, je to „neodolatelné puzení“ nebo „lopota“?
EK: Většinou začnu psát ihned po premiéře poslední hry. Najednou mě napadne námět. To je to nejdůležitější. A pak už to nabíhá samo. Postavy mezi sebou mluví, situace přicházejí, vybavují se mi zápletky a momenty, které tam sázím. To je hlavní kostra. Potom to nechávám uležet. Pak třeba při jízdě autem nebo ve sprše se mi něco vybaví – nějaká hláška nebo blbost, která by mohla dobrá – a udělám si poznámku. Konečný scénář dopíšu, až když to hoří, v podstatě až jakmile se rozhodneme zkoušet. No a při zkoušení zjistím, že něco není dobré a naopak, něco jiného a lepšího mě napadne. Prostě se to nabaluje. Také se mi stalo, že po dopsání scénáře nám někdo z osobních důvodů odešel a jindy zase někdo přibyl a chtěl připsat roli… Takže jsem pozměnila trochu děj a tím pádem i dialogy. Překopávala jsem scény a někdy tam vznikaly dobrý zmatky.
Dosud to takhle fungovalo. Jsem sama zvědavá, zda po téhle premiéře budu mít ještě nějaký nápad a energii.
Konvalinky ve stavu zrodu
První hru jste uvedli v červnu 2010 a tím definitivně začala vaše činnost jako divadelního spolku. Komedie se jmenovala Tak na to nemám, jak by se slušně řeklo.
EK: Tenkrát jsme oslovili ředitele Jana Picku v Městském kulturním domě Sokolov, zda bychom mohli mít zázemí tam a on nám vyšel vstříc. V podstatě jsme začínali jako úplní ťuňťové, kteří nevěděli co a jak. Už tam bylo zabydleno jiné divadlo, které zakládal (nebo znovuoživil) před lety s panem Gondíkem můj bratr. Pan Gondík oslovil bývalé herce, se kterými kdysi ochotničil a můj bratr přivedl mladé studenty z gymnázia. Takže už mají mnohaletou tradici a fungují dodnes. (Jde o Divadlo bez zákulisí, které pořádá přehlídku Sokolovská čurda – pozn. Rich.) Pro mne bylo těžší se trochu prosadit, aby si nás diváci nepletli.
A samozřejmě bych to absolutně nezvládla bez pomoci manžela. Bylo to časově i organizačně náročné, ze začátku i finančně. Dokud jsme neměli žádné honoráře za představení, tak kulisy a rekvizity, to bylo jen na nás. A do toho malé děti. Takže ty první roky byly fakt kruté. Ale když jsme pak začali sklízet úspěch a vytvořili jsme si fanouškovskou základnu, kdy míváme během pár dnů úplně vyprodané divadlo, to je za to všechno úžasná odměna. O tom se mi ani nesnilo. Zatímco je moje angličtina stále tristní, tohle se mi snad povedlo.
Konvalinky Sokolov, Eva Konvalinová: Příběhy pro čtyři roční období (2014). Foto: archiv Evy Konvalinové.
Jak se sází Konvalinky
Váš repertoár tvoří jak hry pro dospělé, tak pohádky pro děti. Jak loupežníci chtěli ukrást draka, Pohádka o třech kouzelných kamenech, Doktor Pavouk – to jsou názvy některých dětských titulů. Také je píšete sama?
EK: Všechno píšu sama. Ale chtěla bych podotknout, že během zkoušení členové souboru občas přidávají i svoje invence a ptají se, zda je schválím. Kolikrát je to fakt skvělý nápad a k dobru věci, že to hru ještě přikrášlí. My jsme schopni se každou zkoušku smát stejným věcem a dostávat záchvaty smíchu ze svých kolegů díky jejich hereckým výkonům a improvizacím. Oni jsou fakt úžasně vtipní!
Jak se Vám ty úžasné lidi povedlo získat?
EK: Prostě se nějak „vyskytli“. Jedna kamarádka přivedla kamaráda, ten přivedl kamarádku, ta přivedla dalšího kamaráda… prostě takhle nějak se Konvalinky daly dohromady. Občas nám nějaká členka odešla odrodit a po čase se zase vrátila. V tomto seskupení jsme vydrželi dlouhé roky, v časech dobrých i špatných. Já si jich za to neskutečně vážím. Každý člen souboru je jedinečný a navzájem se skvěle doplňují. Musím říci, že jsme teď hezky usazení a zvyklí na sebe, jako manželé po třiceti letech manželství. Kéž by nám to takhle vydrželo ještě dlouho. Někdy se na zkouškách přistihnu, jak na ně zálibně koukám a říkám si, jak jsou skvělí a jak jsem pyšná, že patří ke mně. Oni mě totiž baví nejenom herecky, oni jsou i povahově skvělí a dokáží se podržet navzájem v občasných životních peripetiích.
No a ostatní funkce zastávám všechny já. Jednou jsem na zájezdovce zadala Bohoušovi úkol, ať vymění žárovku v reflektoru a on ho celý rozebral tak, že jsem ho pak chtěla zabít. Takže i tohle raději dělám sama.
Ale samozřejmě probíráme všichni společně, jak by měly vypadat kostýmy, scéna, rekvizity apod…
Konvalinky Sokolov, Eva Konvalinová: Sousedé (2018). Foto: archiv Evy Konvalinové
Už dost, Josefe! na spadnutí
Premiéra nejnovější komedie Už dost, Josefe! se má odehrát 27. května. O čemu bude?
EK: Cituji naši anotaci: „Když si Jiřinka – nejmladší sestra ze čtyř sourozenců – přivede domů snoubence, aby ho seznámila se svou rodinou, může z toho vzniknout pořádný zmatek. Hlavním viníkem je její bratr Josef, který sám sebe jmenoval hlavou rodiny a chce mít vše pod kontrolou. Avšak najednou se mu to vymkne z rukou a dostane rodinu do nepříjemných situací. Možná je už načase s tím nadobro přestat.“
Liší se něčím od těch předchozích?
EK: V podstatě se podobá všem našim předchozím hrám. My se tomu prostě nevyhneme. Stejný humor a na stejné vlně naladěný soubor, který si to na jevišti neskutečně užívá. Ale téma je samozřejmě jiné. Všechny moje hry jsou o vzájemných vztazích. Hra Už dost, Josefe! je o rodině jako takové. Babička, matka, sourozenci, do toho malé rozmazlené děti… V domě je plno lásky, ale také plno problémů. Tahle hra by měla pobavit, ale snad i pohladit po duši. I přes nějaký ten cynismus a ironii, jež tahle hra obsahuje, je tam cítit láska a starostlivost. V tom je možná jiná, řekla bych.
Kdo se na ní podílí v zákulisí?
EK: V zákulisí jsem jenom já a pouštím hudbu. Zase na mě nezbyla role! Jenom na zkouškách zaskakuju. Na premiéře nám bude svítit Pavel Čermák ze sokolovského divadla.
Kdybyste měla říct jednou větou, proč by na „Josefa“ měli diváci přijít, jaká by to byla?
EK: Přijďte si užít hoďku a půl náramného pozdvižení s Josefem a jeho rodinou!
Repríza autorské hry Evy Konvalinové Už dost, Josefe! proběhne 13. listopadu 2025 v Habartově. Další informace na webu souboru Konvalinky, divadelní soubor nebo na FB.
RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Konvalinky a Už dost, Josefe! – světová premiéra v Sokolově. Online. Amatérská scéna 25. 5. 2025 [cit. 2025-05-25]. Dostupné z: https://divadelnik.cz/konvalinky-a-uz-dost-josefe-svetova-premiera-v-sokolove/
Eva Konvalinová
Konvalinky – prehistorie spolku jedné autorky
EK: Vyrůstala jsem v Sokolově, kde jsem navštěvovala dramatický kroužek na Základní umělecké škole. Chtěla jsem se stát televizní hlasatelkou. Ony byly vždy krásně upravené, kultivované a noblesní. Před každým pořadem na nás z obrazovek vlídně promlouvaly a mě neskutečně fascinovaly… Ale už jako malá holka jsem si říkala: “Když nebudu hlasatelka, tak bych mohla bejt herečka.“ Ono to bylo tak střídavě. Jako když skoro každý kluk chce být popelář nebo kosmonaut nebo prezident. Také jsem ráda recitovala a zúčastňovala jsem se různých recitačních soutěží, kde jsem byla celkem úspěšná.
Zkusila jste vykročit na profesionální dráhu?
EK: Ve 14 letech jsem se přihlásila na hereckou konzervatoř, absolvovala talentové zkoušky a čekala na kladnou odpověď. Nic jiného než herectví jsem si jako svou budoucnost nedovedla představit. A pak jsem dostala ťafku jako hrom! Prostě mě nevzali. Tenkrát nebyla taková spousta soukromých konzervatoří jako dnes. Tenkrát přijali 12 lidí z celé republiky a hotovo. Dnes nechápu, jak jsem si mohla myslet, že zrovna mě vezmou!
Nicméně, když jsem se probrala z počátečního šoku i depky, rozhodla jsem se, že to zkusím další rok a šla jsem (jakože zatím) na Střední hotelovou školu do Mariánských Lázní. „Je to taková všestranná praktická škola, ta by mě mohla bavit jako záplata,“ říkala jsem si. No a rostla ve mně zahořklost, že když mě v tý Praze nechtěli, tak ať si trhnou nohou. A zároveň moje třída na hotelovce byla hrozně vtipná a trhlá jako já. Založili jsme si tam spolek, se kterým jsme občas veřejně vystupovali, a to mi tak nějak stačilo. Už jsem se dál nepokoušela o žádnou hereckou školu.
Můj bratr ano, ten vystudoval DAMU. (Herec Jaroslav Slánský, představitel stovky divadelních rolí – pozn. Rich). I když chtěl být jako malý kluk popelář, věnuje se herectví profesionálně. V rozhovorech říká, že jsem ho k tomu dovedla já, takže alespoň takhle se mi to povedlo.
Teď pracuji devátým rokem v kulturním domě, takže se moje práce krásně prolíná s mým koníčkem.
Eva Konvalinová: Tak na to nemám, jak by se slušně řeklo (2015). Foto: archiv Evy Konvalinové
To be or not to be – anglicky nebo na divadle
Jak Vás napadlo založit amatérský soubor v Sokolově?
EK: Od mala jsem si sepisovala básničky a takový všelijaký blbinky. Ale nic z toho se neuchovalo (alespoň doufám).
Když jsem byla už docela dlouho na mateřské, tak jsem jednoho dne zpanikařila, že začínám upadat do stereotypu a že musím začít něco dělat. Takže jsem začala chodit na angličtinu a založila jsem si divadelní spolek.
Přemýšlela jsem, jakým směrem by se mělo moje divadlo ubírat. Můj názor je ten, že amatéři by neměli dělat vážné věci, můžou to dílo degradovat a ta hra může naopak vyznít komicky. Navíc, ač tak nemusím na první pohled působit, jsem prostě trhlá. Mám ráda srandu a v podstatě nechci dělat smutný věci. Když vidím smutnou hru, špatně to snáším. Bulím v hledišti, mám rozmazanej make-up, zamlžený brejle, nevidím na cestu ven ze sálu… tohle pro mě fakt není.
A pak mě lákalo napsat něco svého. Měla jsem pár nápadů a chtěla jsem je zhmotnit. Samozřejmě to byl velký risk, když děláte něco, co nikdy nikdo před vámi nedělal. Nemáte předlohu, scénografii, kostýmy, hudbu, dramaturgii, nic. Ani nevíte, zda hra má potenciál být divácky úspěšná. Všechno od nuly. Samozřejmě na druhou stranu je to i velká výhoda. Máte absolutně volné pole působnosti. Vše je ve vašich rukách a nikdo nemá srovnání. Navíc je skvělé být naprosto originální, no ne?
Píšete konkrétním hercům „na tělo“, nebo jsou Vaše komedie použitelné i v jiných souborech?
EK: To je právě to, co by mě taky zajímalo, jestli je to použitelné i v jiných souborech. (úsměv) Píšu na tělo, přepisuju a upravuju i během zkoušení.
Konvalinky Sokolov, Eva Konvalinová: Spolužáci (2014). Foto: archiv Eva Konvalinové
Konvalinky a jejich komedie ze života
Dá se nějak definovat Vaše osobní téma? O čem píšete?
EK: O životě. O lidech a jejich špatných vlastnostech. O tom, jací jsme, o pokrytectví, předsudcích, pomluvách, lakotě, ale nechci poučovat. Pozoruju lidi kolem sebe. Ani sebe nešetřím! Chci, aby to vyznělo úsměvně a jen trochu k zamyšlení. Lidi tam poznávají svoje sousedy, svoje tchýně, manželky, matky, manžele. Moje komedie mají hlavně pobavit, trochu vést k zamyšlení. A pohádky se snažím tvořit také zábavnou formou a samozřejmě s koncem, kde dobro zvítězí nad zlem.
Jaký žánr preferujete v divadle jako divák a jaký jako autorka?
EK: Vždycky komedie. Ale jen z toho důvodu, který jsem uvedla již v předešlém dotazu. Jsem moc přecitlivělá.
Ale samozřejmě není komedie jako komedie. Někdy se hrozně stydím jako divák za to, co vidím na jevišti a je mi líto, že bylo vynaloženo tolik energie, času a peněz na to, co tam právě probíhá. A hrozně moc si přeji a doufám, že takhle nikdy nedopadneme.
Já sama o sobě vím, že nepíši náročná a intelektuální díla, ale tzv. lidovky. Ale nechci dělat z diváků hlupáky a snažím se nedělat úplně lacinou zábavu. Snad se mi to i daří. Ale pitvoření, rozmazávání vtípků a oplzlosti úplně nesnáším. Samozřejmě, že občas padne sprosté slovo, když to tam patří. Ale musí to tam opravdu sednout.
Konvalinky Sokolov, Eva Konvalinová: Jak loupežníci chtěli ukrást draka (2012). Foto: archiv Evy Konvalinové.
Nejdůležitější je námět
Kolik her máte prozatím na kontě?
EK: Pět komedií a pět pohádek pro děti. Hudbu mi do většiny her a pohádek složil bratr. Texty písní jsem si také psala sama. Ale do „Josefa“ jsem hudbu vybrala, to je první hra bez autorské hudby. Ani nevím, proč jsem se tak rozhodla.
Píšete snadno, je to „neodolatelné puzení“ nebo „lopota“?
EK: Většinou začnu psát ihned po premiéře poslední hry. Najednou mě napadne námět. To je to nejdůležitější. A pak už to nabíhá samo. Postavy mezi sebou mluví, situace přicházejí, vybavují se mi zápletky a momenty, které tam sázím. To je hlavní kostra. Potom to nechávám uležet. Pak třeba při jízdě autem nebo ve sprše se mi něco vybaví – nějaká hláška nebo blbost, která by mohla dobrá – a udělám si poznámku. Konečný scénář dopíšu, až když to hoří, v podstatě až jakmile se rozhodneme zkoušet. No a při zkoušení zjistím, že něco není dobré a naopak, něco jiného a lepšího mě napadne. Prostě se to nabaluje. Také se mi stalo, že po dopsání scénáře nám někdo z osobních důvodů odešel a jindy zase někdo přibyl a chtěl připsat roli… Takže jsem pozměnila trochu děj a tím pádem i dialogy. Překopávala jsem scény a někdy tam vznikaly dobrý zmatky.
Dosud to takhle fungovalo. Jsem sama zvědavá, zda po téhle premiéře budu mít ještě nějaký nápad a energii.
Konvalinky ve stavu zrodu
První hru jste uvedli v červnu 2010 a tím definitivně začala vaše činnost jako divadelního spolku. Komedie se jmenovala Tak na to nemám, jak by se slušně řeklo.
EK: Tenkrát jsme oslovili ředitele Jana Picku v Městském kulturním domě Sokolov, zda bychom mohli mít zázemí tam a on nám vyšel vstříc. V podstatě jsme začínali jako úplní ťuňťové, kteří nevěděli co a jak. Už tam bylo zabydleno jiné divadlo, které zakládal (nebo znovuoživil) před lety s panem Gondíkem můj bratr. Pan Gondík oslovil bývalé herce, se kterými kdysi ochotničil a můj bratr přivedl mladé studenty z gymnázia. Takže už mají mnohaletou tradici a fungují dodnes. (Jde o Divadlo bez zákulisí, které pořádá přehlídku Sokolovská čurda – pozn. Rich.) Pro mne bylo těžší se trochu prosadit, aby si nás diváci nepletli.
A samozřejmě bych to absolutně nezvládla bez pomoci manžela. Bylo to časově i organizačně náročné, ze začátku i finančně. Dokud jsme neměli žádné honoráře za představení, tak kulisy a rekvizity, to bylo jen na nás. A do toho malé děti. Takže ty první roky byly fakt kruté. Ale když jsme pak začali sklízet úspěch a vytvořili jsme si fanouškovskou základnu, kdy míváme během pár dnů úplně vyprodané divadlo, to je za to všechno úžasná odměna. O tom se mi ani nesnilo. Zatímco je moje angličtina stále tristní, tohle se mi snad povedlo.
Konvalinky Sokolov, Eva Konvalinová: Příběhy pro čtyři roční období (2014). Foto: archiv Evy Konvalinové.
Jak se sází Konvalinky
Váš repertoár tvoří jak hry pro dospělé, tak pohádky pro děti. Jak loupežníci chtěli ukrást draka, Pohádka o třech kouzelných kamenech, Doktor Pavouk – to jsou názvy některých dětských titulů. Také je píšete sama?
EK: Všechno píšu sama. Ale chtěla bych podotknout, že během zkoušení členové souboru občas přidávají i svoje invence a ptají se, zda je schválím. Kolikrát je to fakt skvělý nápad a k dobru věci, že to hru ještě přikrášlí. My jsme schopni se každou zkoušku smát stejným věcem a dostávat záchvaty smíchu ze svých kolegů díky jejich hereckým výkonům a improvizacím. Oni jsou fakt úžasně vtipní!
Jak se Vám ty úžasné lidi povedlo získat?
EK: Prostě se nějak „vyskytli“. Jedna kamarádka přivedla kamaráda, ten přivedl kamarádku, ta přivedla dalšího kamaráda… prostě takhle nějak se Konvalinky daly dohromady. Občas nám nějaká členka odešla odrodit a po čase se zase vrátila. V tomto seskupení jsme vydrželi dlouhé roky, v časech dobrých i špatných. Já si jich za to neskutečně vážím. Každý člen souboru je jedinečný a navzájem se skvěle doplňují. Musím říci, že jsme teď hezky usazení a zvyklí na sebe, jako manželé po třiceti letech manželství. Kéž by nám to takhle vydrželo ještě dlouho. Někdy se na zkouškách přistihnu, jak na ně zálibně koukám a říkám si, jak jsou skvělí a jak jsem pyšná, že patří ke mně. Oni mě totiž baví nejenom herecky, oni jsou i povahově skvělí a dokáží se podržet navzájem v občasných životních peripetiích.
No a ostatní funkce zastávám všechny já. Jednou jsem na zájezdovce zadala Bohoušovi úkol, ať vymění žárovku v reflektoru a on ho celý rozebral tak, že jsem ho pak chtěla zabít. Takže i tohle raději dělám sama.
Ale samozřejmě probíráme všichni společně, jak by měly vypadat kostýmy, scéna, rekvizity apod…
Konvalinky Sokolov, Eva Konvalinová: Sousedé (2018). Foto: archiv Evy Konvalinové
Už dost, Josefe! na spadnutí
Premiéra nejnovější komedie Už dost, Josefe! se má odehrát 27. května. O čemu bude?
EK: Cituji naši anotaci: „Když si Jiřinka – nejmladší sestra ze čtyř sourozenců – přivede domů snoubence, aby ho seznámila se svou rodinou, může z toho vzniknout pořádný zmatek. Hlavním viníkem je její bratr Josef, který sám sebe jmenoval hlavou rodiny a chce mít vše pod kontrolou. Avšak najednou se mu to vymkne z rukou a dostane rodinu do nepříjemných situací. Možná je už načase s tím nadobro přestat.“
Liší se něčím od těch předchozích?
EK: V podstatě se podobá všem našim předchozím hrám. My se tomu prostě nevyhneme. Stejný humor a na stejné vlně naladěný soubor, který si to na jevišti neskutečně užívá. Ale téma je samozřejmě jiné. Všechny moje hry jsou o vzájemných vztazích. Hra Už dost, Josefe! je o rodině jako takové. Babička, matka, sourozenci, do toho malé rozmazlené děti… V domě je plno lásky, ale také plno problémů. Tahle hra by měla pobavit, ale snad i pohladit po duši. I přes nějaký ten cynismus a ironii, jež tahle hra obsahuje, je tam cítit láska a starostlivost. V tom je možná jiná, řekla bych.
Kdo se na ní podílí v zákulisí?
EK: V zákulisí jsem jenom já a pouštím hudbu. Zase na mě nezbyla role! Jenom na zkouškách zaskakuju. Na premiéře nám bude svítit Pavel Čermák ze sokolovského divadla.
Kdybyste měla říct jednou větou, proč by na „Josefa“ měli diváci přijít, jaká by to byla?
EK: Přijďte si užít hoďku a půl náramného pozdvižení s Josefem a jeho rodinou!
Repríza autorské hry Evy Konvalinové Už dost, Josefe! proběhne 13. listopadu 2025 v Habartově. Další informace na webu souboru Konvalinky, divadelní soubor nebo na FB.
RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Konvalinky a Už dost, Josefe! – světová premiéra v Sokolově. Online. Amatérská scéna 25. 5. 2025 [cit. 2025-05-25]. Dostupné z: https://divadelnik.cz/konvalinky-a-uz-dost-josefe-svetova-premiera-v-sokolove/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.