PRÁŠILOVÁ, Kateřina. Smrt rodiny autora. Recenze Kateřiny Prášilové na inscenaci Počítám součky na podlaze žalářní. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2025

Životní příběh Jana Zahradníčka byl opravdu mimořádně tragický. Toho si je evidentně velice dobře vědoma Luisa Marie Marešová, autorka textové koláže Počítám součky na podlaze žalářní, která sleduje zejména básníkův rodinný život. Vím, že s pojmem divadlo poezie je to takové ošemetné, ale v inscenaci ASIstentů Dismanova rozhlasového dětského souboru bylo poezie samotné po čertech málo. A je pro to příznačný jeden z úvodních momentů – když se čtoucí pustí do slovníkového výkladu o básníkově díle, přeruší je (patrně) Zahradníčkovo zatroubení a od té chvíle se inscenace věnuje výhradně životu. Inscenátoři se tímto gestem odmítají věnovat básním Jana Zahradníčka a naznačují, že je víc zajímá právě to osobní. Což o to, zakazovat to nikomu nemůžeme, tedy alespoň pokud zrovna nejsme francouzský poststrukturalista Roland Barthes, který ve svém naprosto klíčovém eseji Smrt autora (1968) vyloučil postavu autora z interpretace literárního díla a umetl tak místečko pro čtenáře. Není to žádné snobské teoretizování, je to prostě tak. Interpretaci rozhodně ovlivní spíše to, co jste měli před četbou k snídani vy, než autor, když text tvořil. Jasně, toto je inscenace o Janu Zahradníčkovi, ale stejně jsem přesvědčená, že jeho verše by přinesly mnohem podstatnější sdělení a také hlubší estetický zážitek.

Ten se nedostavuje ani kvůli prostředkům, které tvůrci používají a které jsou buď velmi konvenční – způsob práce s očtenými papíry a hudební vložku, zejména mezihry na příčnou flétnu, považuji za klišé podobných pásem –, nebo nedávají příliš smysl. To druhé platí zejména pro nedůslednou scénografii – náznakem je vytvořený domov Zahradníčkových, ale žádné jiné prostředí ne. Květináče, které v závěru svítí, jsou možná znamení naděje v temných časech, možná posmrtná spása související s hlubokou Zahradníčkovou vírou, ale působí jen jako pěkný efekt na konec. Spíš než katarzi jsem prožívala zmatek, proč jsou ty květináře čtyři… Podobně nahodilé jsou i záclonové prvky na kostýmech dvou z účinkujících, které na kostýmech ostatních chybí, jako by je snad tvůrci nestihli došít.

Vnímání představení mi kromě výše zmíněných klišé komplikoval také monotónní způsob, kterým představitel Jana Zahradníčka četl těch pár v koláži obsažených básní. Z úhrnu všeho výše zmíněného na mě sedla tzv. lyrická mlha. A lyrická mlha bez lyriky samotné, to se mě bohužel prostě nijak dotknout nemůže.

PRÁŠILOVÁ, Kateřina. Smrt rodiny autora. Recenze Kateřiny Prášilové na inscenaci Počítám součky na podlaze žalářní. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/smrt-rodiny-autora [cit. 2025-08-08]