HORKÝ, Luděk. Claire Dowie: Dospělé dítě. DS Vojan Desná – Mladá Haluz. Online. Web Krakonošův divadelní podzim 8. 10. 2025
Mladá haluz dostála svému názvu a razantně snížila při svém představení věkový průměr přehlídky jak na jevišti, tak zejména ve vyprodaném hledišti. A nakonec i v tématu a v názvu hry. Uvedla Dospělé dítě.
Dospělé dítě je první z celé řady her, které píše od osmdesátých let dvacátého století Claire Dowie. Britská dramatička, herečka, režisérka a performerka, která je ve své tvorbě silně ovlivněna vlnou in-yer-face theatre a věnuje se především tzv. stand-up divadlu. Je to znát i na jejích textech, které jsou prošpikované monology s komediálním potenciálem a ponechávají velký prostor pro improvizaci. Mezi její výrazná díla patří např. monodramata Měním se v chlapa nebo Proč nosí John Lennon sukni?, za které získala v roce 1991 London Fringe Award. Věnuje se důsledně tématům genderové identity, sexuality a především procesu dospívání, při kterém dochází k iniciaci a složité transformaci z dětské do dospělé osobnosti. Zkoumá období, kdy mladý člověk určuje, kým je a nově si hledá své místo ve světě kolem sebe.
Dospělé dítě se někdy překládá rovněž jako Mrtvé dítě, což symbolizuje právě neodvratný konec jedné životní etapy. Světovou premiéru mělo v roce 1987. V roce 1988 byla hra oceněna Timeout Award a v roce 2010 cenou Best Drama Fringe Report. Je napsána jako monodrama a jde v ní o dospívání dítěte, kterému zásadním způsobem chybí láska rodičů a jež zde máme možnost sledovat od útlého dětství až po adolescenci. Celým životem ho doprovází imaginární kamarádka. Ta se mění z nevinné a chápající postupně až v manipulativní, cholerickou a nebezpečnou, způsobující skrz hrdinku potíže nejen okolí, ale zejména jí samé. V dramatickém textu není doslovně řečeno, zda je imaginární kamarádka výplodem dětské fantazie nebo příznakem propukávající duševní choroby na bázi schizofrenie. A vlastně to není důležité. Imaginární kamarádka stejně jako rozdvojená osobnost je zde totiž především symbolem. Znakem pro citlivý a komplikovaný rozhovor hrdinky s jejím druhým já. Tedy pro vnitřní dialog teenagerky, ve kterém se konfrontuje rozpouštějící se osobnost dítěte s rýsující se osobností mladé dospělé ženy. Nechybí motivy hledání genderové identity a volby sexuální orientace, přičemž základním tématem hry a zejména inscenace jednoznačně zůstává izolace a osamělost hrdinky uprostřed společnosti.
Režisérka hru nejen velmi přehledně dramaturgicky vyložila, jak vyplývá z předešlé věty, ale odvážně upravila původní monodrama do dialogu pro dvě velmi mladé herečky s podtitulem monodrama ve dvou. Dialogy jsou jevištně funkční zejména tam, kde měl dialogický charakter už původní monolog a kde dochází ke konfrontaci jednotlivých poloh proměňující se osobnosti adolescentky. V těchto okamžicích (a není jich ve hře málo) má dialog větší škálu jevištních výrazových prostředků, než by měl monolog, a inscenace navazuje s diváky skvěle kontakt. Pak jsou tu ovšem i okamžiky (je jich méně, ale ne zanedbatelně), kdy je původní monolog rozepsán do dialogu mechanicky, spíše ve stylu kolektivního uměleckého přednesu. Nejde pak o dialog ve smyslu dvojího dramatického jednání, ale o monolog rozdělený mezi dvě herečky. V takových situacích ztrácí text apelativnost, s jakou jeho původní verze promlouvala naléhavě z úst jediné herečky přímo k divákovi. Režisérka Petra Frydrychová si je ovšem tohoto úskalí dobře vědoma a snaží se mu maximálně předcházet tvorbou jednoduchých, ale divadelně účinných jevištních obrazů.
Herečky Anna Holcová a Lucie Víravová svou dynamickou akcí suverénně ovládly celý hrací prostor. Dobře vystihují proměny nálad, které jsou v jejich podání křehké, ale dobře čitelné. Skvěle jim pomáhá i kostým, a hlavně divadelně funkční práce s účesem proměňujícím se z copánků přes rozpuštěné vlasy k rozcuchu a podobně, vždy podle rozpoložení hrdinky a podle proměny jejího společenského statusu. K většině scénických obrazů si herečky a režisérka vystačí s jedním velkým bílým prostěradlem, jehož význam i způsob využití je proměnlivý a nápaditý. Hudební podkres s motivem metronomu symbolizujícího ubíhající životní čas je na můj vkus zbytečně sentimentální, ale tady skutečně platí – kolik lidí tolik chutí.
Shodou okolností při dopoledním představení pro školy převládali – a to frapantně – v hledišti muži ve věku od 16 do 19 let. Jakoby tam nikdo jiný ani nebyl. Sotva začalo představení, bylo zřejmé, že je téma oslovilo a jevištní tvar strhl. To mluví samo za sebe.
HORKÝ, Luděk. Claire Dowie: Dospělé dítě. DS Vojan Desná – Mladá Haluz. Online. Web Krakonošův divadelní podzim 8. 10. 2025 [cit. 2025-10-09]. Dostupné z: https://www.kdpvysoke.cz/2025/claire-dowie-dospele-dite/. Také Vysoké nad Jizerou, Krakonošův divadelní podzim, Větrník, 2025. č. 6, s. 2-3
Dospělé dítě je první z celé řady her, které píše od osmdesátých let dvacátého století Claire Dowie. Britská dramatička, herečka, režisérka a performerka, která je ve své tvorbě silně ovlivněna vlnou in-yer-face theatre a věnuje se především tzv. stand-up divadlu. Je to znát i na jejích textech, které jsou prošpikované monology s komediálním potenciálem a ponechávají velký prostor pro improvizaci. Mezi její výrazná díla patří např. monodramata Měním se v chlapa nebo Proč nosí John Lennon sukni?, za které získala v roce 1991 London Fringe Award. Věnuje se důsledně tématům genderové identity, sexuality a především procesu dospívání, při kterém dochází k iniciaci a složité transformaci z dětské do dospělé osobnosti. Zkoumá období, kdy mladý člověk určuje, kým je a nově si hledá své místo ve světě kolem sebe.
Dospělé dítě se někdy překládá rovněž jako Mrtvé dítě, což symbolizuje právě neodvratný konec jedné životní etapy. Světovou premiéru mělo v roce 1987. V roce 1988 byla hra oceněna Timeout Award a v roce 2010 cenou Best Drama Fringe Report. Je napsána jako monodrama a jde v ní o dospívání dítěte, kterému zásadním způsobem chybí láska rodičů a jež zde máme možnost sledovat od útlého dětství až po adolescenci. Celým životem ho doprovází imaginární kamarádka. Ta se mění z nevinné a chápající postupně až v manipulativní, cholerickou a nebezpečnou, způsobující skrz hrdinku potíže nejen okolí, ale zejména jí samé. V dramatickém textu není doslovně řečeno, zda je imaginární kamarádka výplodem dětské fantazie nebo příznakem propukávající duševní choroby na bázi schizofrenie. A vlastně to není důležité. Imaginární kamarádka stejně jako rozdvojená osobnost je zde totiž především symbolem. Znakem pro citlivý a komplikovaný rozhovor hrdinky s jejím druhým já. Tedy pro vnitřní dialog teenagerky, ve kterém se konfrontuje rozpouštějící se osobnost dítěte s rýsující se osobností mladé dospělé ženy. Nechybí motivy hledání genderové identity a volby sexuální orientace, přičemž základním tématem hry a zejména inscenace jednoznačně zůstává izolace a osamělost hrdinky uprostřed společnosti.
Režisérka hru nejen velmi přehledně dramaturgicky vyložila, jak vyplývá z předešlé věty, ale odvážně upravila původní monodrama do dialogu pro dvě velmi mladé herečky s podtitulem monodrama ve dvou. Dialogy jsou jevištně funkční zejména tam, kde měl dialogický charakter už původní monolog a kde dochází ke konfrontaci jednotlivých poloh proměňující se osobnosti adolescentky. V těchto okamžicích (a není jich ve hře málo) má dialog větší škálu jevištních výrazových prostředků, než by měl monolog, a inscenace navazuje s diváky skvěle kontakt. Pak jsou tu ovšem i okamžiky (je jich méně, ale ne zanedbatelně), kdy je původní monolog rozepsán do dialogu mechanicky, spíše ve stylu kolektivního uměleckého přednesu. Nejde pak o dialog ve smyslu dvojího dramatického jednání, ale o monolog rozdělený mezi dvě herečky. V takových situacích ztrácí text apelativnost, s jakou jeho původní verze promlouvala naléhavě z úst jediné herečky přímo k divákovi. Režisérka Petra Frydrychová si je ovšem tohoto úskalí dobře vědoma a snaží se mu maximálně předcházet tvorbou jednoduchých, ale divadelně účinných jevištních obrazů.
Herečky Anna Holcová a Lucie Víravová svou dynamickou akcí suverénně ovládly celý hrací prostor. Dobře vystihují proměny nálad, které jsou v jejich podání křehké, ale dobře čitelné. Skvěle jim pomáhá i kostým, a hlavně divadelně funkční práce s účesem proměňujícím se z copánků přes rozpuštěné vlasy k rozcuchu a podobně, vždy podle rozpoložení hrdinky a podle proměny jejího společenského statusu. K většině scénických obrazů si herečky a režisérka vystačí s jedním velkým bílým prostěradlem, jehož význam i způsob využití je proměnlivý a nápaditý. Hudební podkres s motivem metronomu symbolizujícího ubíhající životní čas je na můj vkus zbytečně sentimentální, ale tady skutečně platí – kolik lidí tolik chutí.
Shodou okolností při dopoledním představení pro školy převládali – a to frapantně – v hledišti muži ve věku od 16 do 19 let. Jakoby tam nikdo jiný ani nebyl. Sotva začalo představení, bylo zřejmé, že je téma oslovilo a jevištní tvar strhl. To mluví samo za sebe.
HORKÝ, Luděk. Claire Dowie: Dospělé dítě. DS Vojan Desná – Mladá Haluz. Online. Web Krakonošův divadelní podzim 8. 10. 2025 [cit. 2025-10-09]. Dostupné z: https://www.kdpvysoke.cz/2025/claire-dowie-dospele-dite/. Také Vysoké nad Jizerou, Krakonošův divadelní podzim, Větrník, 2025. č. 6, s. 2-3
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.