Zuszka z H avířova, ZUŠ B. Martinů, Havířov: Krátké vyprávění o Albertu Kyškovi, létacím snu, s třemi instruktážními vsuvkami, s připomínkou o přímém výhybkáři na konci a s dlouhým nadpisem na začátku
O obtížích uvádění absurdních literárních textů Ivana Vyskočila jsem se zmiňoval už ve včerejší recenzi Malého Alenáše a nechci se opakovat.
Ostatně také v tomto případě (byť jinak) je naznačuje už sám titul. A mnohost jeho slov je příznačná i pro mnohost jiných prostředků této inscenace. K slovu literatury, již tak komplikovanému, se přidává ilustrace gestického doprovodu – pozitivní tehdy, když interpretuje, posouvá či dovysvětluje vyslovené, negativní pak tehdy, když jen opakuje informace textu. U Vyskočilova literárního textu má čtenář dost prostoru pro vlastní představy vyvolané slovem. Inscenace prostor pro divákovy představy zaplňuje pohybovými, především gestickými akcemi, které slovu často konkurují a téměř vždy od něj odpoutávají pozornost.
Výsledkem je pro mnohého diváka nepřehledný, nesrozumitelný chumel informací. Který ze tří uvedených snů má být prozkoumán po třiceti letech? A co se zjistí? – není k nalezení, nebo jen v redukované či zdeformované podobě…? Ztratí-li se byť i nejútlejší dějově-tematická niť, dostavuje se pocit zdlouhavosti, únavnosti, ba, navzdory až překotné mnohosti pohybových etud, i nudy.
Leccos nasvědčuje tomu, že soubor v čele s renomovanou vedoucí ví, co chce říci. K nám divákům toho však, bohužel, mnoho nedoléhá.