ŠVÁCHA, Jan. Jablka, babičky a nespolehlivé vzpomínky. Rozhovor s Hanou Voříškovou a Markétou Stránskou. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025
Hana Voříšková a Markéta Stránská o tom, proč spirála ze šlupky spouští lavinu emocí.
Jak vznikl nápad na inscenaci Jabka? Co byl prvotní impulz?
Hana Voříšková: Původně šlo o „domácí úkol“ pro festival Císařovy nové šaty, který vznikl na počest profesora Císaře. Lenka Huláková nás oslovila s tím, že profesor chtěl sepsat pojednání o využívání – nebo spíš nadužívání – jablek na jevišti. Tak jsem dostala zadání: jablka. A kolega Tomáš Hájek měl udělat zase Maryšu s jablky. Tak jsme si všichni začali hrát.
Inscenace vychází z rodinné tradice vykrajování jablek. Je ten příběh skutečný?
Hana Voříšková: Jsou v tom moje vzpomínky, ale určitě ne doslovně. Spíš stylizace. Hodně věcí jsem si možná vymyslela, protože když se na to dívají bratranci nebo sestřenice, tak říkají, že to tak nebylo. A možná mají pravdu.
Markéta Stránská: A právě ten odstup tomu dává kouzlo. Myslím, že je to hodně věrohodné právě díky tomu – protože takhle nějak to prostě bylo.
Zaznívají tam i silné motivy šetrnosti a života na vesnici…
Hana Voříšková: Ano, já pocházím z vesnice, kde se nic nevyhazovalo. Všechno se zužitkovalo, například zbytky pro prasata… Když jsme se přestěhovali do města a máma oloupala brambory, byla zoufalá, že musí slupky vyhodit do popelnice.
Pro koho hrajete? Pro děti, nebo dospělé?
Markéta Stránská: Řešily jsme, od kolika let je představení pro diváka vhodné. A i když to vypadá jako hra pro dospělé, děti si v tom taky něco najdou. Třeba holčičky po představení říkaly: „To je jako u babičky.“ A začnou se ptát rodičů na věci, kterým nerozumí.
Hned po představení jsem viděl, jak si několik diváků začalo vyprávět o tom, jak krájejí jablka.
Hana Voříšková: To je krásný. Jednou se stalo, že mi během krájení spirály vyběhla slečna na scénu a poprosila, jestli si tu šlupku může vzít. Prý to doma dělali stejně.
Jak jste se daly dohromady? Vím, že Hanka často vystupovala nebo vystupuje sama.
Markéta Stránská: Znaly jsme se už dlouho, Hanku jsem vídala v různých projektech. Já jsem záskok – který se postupem času stal trvalým.
Hana Voříšková: Původně jsem to zkoušela sama, ale zjistila jsem, že přinejmenším během přestavby potřebuju zachránit. Tak jsem požádala kamaráda, ale ten nemohl, a pak jsem oslovila Markétu. A teď už v tom jedeme spolu.
autor: Jan Švácha / foto: Ivo Mičkal
ŠVÁCHA, Jan. Jablka, babičky a nespolehlivé vzpomínky. Rozhovor s Hanou Voříškovou a Markétou Stránskou. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/jablka-babicky-a-nespolehlive-vzpominky [cit. 2025-08-07]
Jak vznikl nápad na inscenaci Jabka? Co byl prvotní impulz?
Hana Voříšková: Původně šlo o „domácí úkol“ pro festival Císařovy nové šaty, který vznikl na počest profesora Císaře. Lenka Huláková nás oslovila s tím, že profesor chtěl sepsat pojednání o využívání – nebo spíš nadužívání – jablek na jevišti. Tak jsem dostala zadání: jablka. A kolega Tomáš Hájek měl udělat zase Maryšu s jablky. Tak jsme si všichni začali hrát.
Inscenace vychází z rodinné tradice vykrajování jablek. Je ten příběh skutečný?
Hana Voříšková: Jsou v tom moje vzpomínky, ale určitě ne doslovně. Spíš stylizace. Hodně věcí jsem si možná vymyslela, protože když se na to dívají bratranci nebo sestřenice, tak říkají, že to tak nebylo. A možná mají pravdu.
Markéta Stránská: A právě ten odstup tomu dává kouzlo. Myslím, že je to hodně věrohodné právě díky tomu – protože takhle nějak to prostě bylo.
Zaznívají tam i silné motivy šetrnosti a života na vesnici…
Hana Voříšková: Ano, já pocházím z vesnice, kde se nic nevyhazovalo. Všechno se zužitkovalo, například zbytky pro prasata… Když jsme se přestěhovali do města a máma oloupala brambory, byla zoufalá, že musí slupky vyhodit do popelnice.
Pro koho hrajete? Pro děti, nebo dospělé?
Markéta Stránská: Řešily jsme, od kolika let je představení pro diváka vhodné. A i když to vypadá jako hra pro dospělé, děti si v tom taky něco najdou. Třeba holčičky po představení říkaly: „To je jako u babičky.“ A začnou se ptát rodičů na věci, kterým nerozumí.
Hned po představení jsem viděl, jak si několik diváků začalo vyprávět o tom, jak krájejí jablka.
Hana Voříšková: To je krásný. Jednou se stalo, že mi během krájení spirály vyběhla slečna na scénu a poprosila, jestli si tu šlupku může vzít. Prý to doma dělali stejně.
Jak jste se daly dohromady? Vím, že Hanka často vystupovala nebo vystupuje sama.
Markéta Stránská: Znaly jsme se už dlouho, Hanku jsem vídala v různých projektech. Já jsem záskok – který se postupem času stal trvalým.
Hana Voříšková: Původně jsem to zkoušela sama, ale zjistila jsem, že přinejmenším během přestavby potřebuju zachránit. Tak jsem požádala kamaráda, ale ten nemohl, a pak jsem oslovila Markétu. A teď už v tom jedeme spolu.
autor: Jan Švácha / foto: Ivo Mičkal
ŠVÁCHA, Jan. Jablka, babičky a nespolehlivé vzpomínky. Rozhovor s Hanou Voříškovou a Markétou Stránskou. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/jablka-babicky-a-nespolehlive-vzpominky [cit. 2025-08-07]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.