HRDINOVÁ, Radmila; KUBÁK, Ivo Kristián. Den tance. Radmila Hrdinová a Ivo Kristián Kubák o Dni tance. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2025

Úterý bývá na Jiráskově Hronovu tradičně věnováno tanci. Nejinak tomu bylo i letos, kdy jsme ve dvou blocích na dvou různých scénách zhlédli celkem 127 tanečníků a tanečnic (a osmičlennou kapelu) v 11 choreografiích ve všemožných stylech, žánrech a obsazeních. Vzhledem k obsáhlým anotacím ve festivalovém bulletinu a na webu nebudeme ke každé choreografii rozepisovat její obsazení ani autory, spíše se zaměříme na dojmy a způsoby, jakými se s tématy pracovalo. Ani jeden z autorů totiž nejsme na tanec odborníky ani pohybovými praktiky, přestože bedlivě sledujeme televizní taneční soutěže. Jeden z nás byl dvakrát dokonce osobně v publiku na StarDance a ta druhá z nás má za sebou mezi devátým a jedenáctým rokem svého života baletní průpravu na ZUŠ.

Ráz na ráz, máme ouraz (Dětský folklorní soubor Perníček, Pardubice)

Srozumitelná choreografie vycházející z jednoduchých vzorců komunikace dvou genderových skupin, 14 holek a 4 kluků. V náznakových krojích si téměř voicebandově a pohybově-rytmicky hrají s všeobecně známými písněmi (Skákal pes, Pec nám spadla apod.) i méně známými říkadly (Šlápl jsi mně na nožičku) i sprostonárodními popěvky. Jasný příběh, jasné charaktery, rytmicky přesné.

Schéma „kluci proti holkám“ je pro diváky zaručeně zábavné. Zvláště když v nich ti špunti bezděčně předjímají pozdější modely mužsko-ženských vztahů. A tady je to opřeno o písničky a říkadla textově upravené a přiostřené s výchovně zamlčenými slovy, která se nahlas neříkají. Mohlo by to být naučené pimprlové divadlo, ale není, protože všichni ti malí tanečníci vkládají do hry sebe a svou energii s naprostou bezelstností a opravdovostí.

To je to město (Folklorní soubor Čtyřlístek, Nové Strašecí)

Nejobsáhlejší company z nabídky (20 tanečníků a tanečnic) je ještě doplněná živou osmičlennou kapelou zahrnující též jednu zpěvačku. Na scéně užívají poněkud zbytečně nábytek (stůl, lavice a věšák), protože krojovanou tancovačku stylizují jako hospodské shledávání u muziky. Za sborového i sólového zpěvu lidovek tematicky souvisejících s havířstvím střídají stylizované párové hry, akrobatické hrátky, kolové, pochodové a řadové tance, v nichž ještě navíc pantomimicky ilustrují texty písní. Ženské choreografické pasáže jsou rytmicky i výrazově přesné, mužské a společné jsou spíše živelné.

Folklor kladenského regionu není rozhodně tak výrazný jako u některých moravských oblastí. Je proto určitě dobré, že se jím někdo zabývá. Přestože je celý obraz opřený o údajně skutečnou kladenskou hospodu, výsledek by vlastně mohl pocházet i z jiných havířských společenství rozesetých po republice. Dekorace hospody vybízí k rozehrání konkrétnějších situací, než jaké soubor nabídl. A přestože všichni dobře tancují i zpívají, vnucuje se mi otázka, proč že to vlastně dělají. Na rozdíl od ostatních vystoupení tu postrádám onu bezprostřednost a zaujetí.

„Ještě nevím přesně, jak tomu říkat…“ (ZUŠ Vítězslava Nováka, Jindřichův Hradec)

Choreografie inspirovaná dílem sochařky Evy Kmentové se užitými prostředky odráží od způsobu její práce: práce s otisky, odlitky, otlaky a reliéfy částí lidského těla. Sólo performerka na počátku vytvaruje sebe samu v umělecké dílo, sochu, piedestal a poprsí, poté ji dvanáct dalších v kostýmech barvy sochařské hlíny doplní do společných, ale i protipólných konfigurací. Pracují nejen s vlastními těly, ale i s papírem, hlinkou, a dokonce i s kašírovanými sádrovými prsty. Je to srozumitelná cesta díla od zrození jeho ideje až před kritické oči návštěvníků galerií. Performerky papír přetvářejí v drapérie, muchlají a tvarují z něj vlastní otisk a emancipují tím i toto svoje dílo.

Jedna z nejpropracovanějších a nejzajímavějších choreografií z celého tanečního dne. Odpíchnutá nejen od výtvarné poetiky Evy Kmentové pracující invenčně s papírem, ale proložená i jejími verši, které zanechávají „stopu v písku, ve sněhu, v čase i v srdci“. Dobře vystavěný i tanečně precizně zvládnutý výstup má začátek, vývoj a vrchol, práce s archy papíru i dívčími těly je krásná a smysluplná. Díky za zážitek.

Ticho neslyšně omývá okraj mé duše (Taneční a pohybové studio Magdaléna, Rychnov u Jablonce nad Nisou)

Abstraktní choreografie performerek v hedvábně lesklých rubínových kostýmech na hudbu Luboše Fišera. Klíčem k jejímu pochopení je anotace ve formě básně v próze. Nejprve si sólistka gestem strhne masku a pak společně se sedmi dalšími ženami svým tancem hovoří o pocitech ženy, kterou uklidňuje i děsí ticho, jež způsobila. Onu ženu mrzí, že svým ukvapeným jednáním někomu ublížila a říkala zbytečně tvrdá slova. Je to tanec omluvy a prosby o pochopení a odpuštění. Naneštěstí je jazyk choreografie silně estetizován těžko srozumitelnými pohybovými gesty, a kromě zmíněného úvodního a závěrečného obrazu, v kterém si všechny rozpustí vlasy a tím se (patrně) od nepříjemných pocitů osvobodí, je tento příběh těžko čitelný.

Některé choreografie je lépe nechat na sebe jen tak působit a nepřemýšlet o jejich významu. To je pro mě případ Ticha, co neslyšně omývá okraje duše. Maximálně estetizované pohyby na naléhavý hlas sólového violoncella skladatele Luboše Fišera je pro mě lyrickou básní na téma hranice lidské samoty, jejího přestupování a následné omluvy a prosby o pochopení. Něco, co je těžko postižitelné slovy, lépe pohybem. A nejlépe rozpuštěnými vlasy všech osmi dívek v temně červených kostýmech na setmělé scéně.

Za hranou mysli (ZUŠ Červený Kostelec)

Mikroskopické choreo deseti tanečnic s jediným tanečníkem na abstraktní skladbu pro cello a klavír Marka Kopelenta. Jde spíše o pohybově-akrobatickou fragmentární črtu o cestě do lidského podvědomí a zase ven, performerstvo ke sdělení využívá několik neotřele vypadajících prostorových konfigurací a dekompozic tanečního houfu (promiňte mi takto laicky znějící pojem). V rámci stavby kusu přichází finální obraz pohledu do propasti mysli nečekaně brzy a není dostatečně silnou tečkou za pohybově poměrně živým a čtivým kusem.

Nejkratší, ale svým způsobem nejintenzivnější choreografie tanečního dne. Výrazná práce se světlem, kdy bodové reflektory vykrajují ostrým osvícením paže, nohy, hlavy a jiné části těl deseti tanečnic a jednoho tanečníka. Abstraktní kompozice na téma hranice lidského vědomí a nevědomí. Prudké, jakoby nekontrolované pohyby hlavou vystřídají posléze rukou vedená nasměrování pohybu. Z neuvědomělého k uvědomělému, z impulzivního k řízenému, střetávání sil, které nás ovládají a které bychom rádi ovládli my sami. A k tomu naléhavost zneklidňujícího Kopelentova dialogu klavíru a cella.

V mysli, kamélie (Taneční soubor Prozatím, Choceň)

Název je jazykovým rébusem, který se mi nepodařilo uspokojivě rozluštit. Že jde o inspiraci Dumasovou Dámou s kaméliemi, je jasné nejen z programu, ale i z produkce samé. Ta hodná holka Markéta Gautierová alias Violetta Valéry (ve Verdiho opeře La traviata) to fakt neměla lehké. A i tady jí to dávají pěkně sežrat. Jen nevím, jestli je potřeba tu „hodnou holku“ tolikrát opakovat. A taky jestli zadání „řešit mravní problematiku té doby, ale také co je podobné, či dokonce stejné v té naší“ není na tak krátký výstup až příliš ambiciózní, a tím pádem i nečitelné. Ještěže je tam nakonec ta rozmazaná rudá rtěnka po tváři, aby všichni věděli, jak to s tou hodnou holkou dopadlo.

Kombinace neojazzové hudby Jana Garbareka s britskými Portishead jako východisko choreografie sólistky a pěti tanečnic v poměrně civilních neuniformních kostýmech. Navzdory ojedinělému užití živě interpretovaného slova (resp. několika opakovaných výkřiků) a dramatického svícení působí celý kus poněkud nečitelně. Neurčité mizanscény navozující obrazy typu jedinec proti společnosti, jeho přijímání a opětovné odvrhování zůstaly v rovině bezvýznamové obecnosti.

Ve světle (TS Puls, Opava)

Zajímavé východisko k tvorbě choreografie, v které devět tanečnic jako desátý element doplní světlo, resp. divadelní svícení v mnoha podobách. Východisko, že ve světle jsme slyšet i beze slov, variují performerky gesty, průběhy a zastaveními ve světelných průvanech, sprchách, plochách i šikmých fokusech reflektorů, každá z nich svůj okamžik na výsluní dostane a taneční „vyslyšení“ je jí dopřáno. Je s podivem, že pro tuto choreografii pracující s blackboxem (v případě JD s celojevištními černými výkryty) si zvolily černé kostýmy. Závěrečné odhalení se (svléknutí černých trik, pod kterými mají světlá) by v opačném případě patrně nepřineslo kýžený efekt, jehož smysl se mi však nepodařilo rozkódovat.

Kakofonie lidských hlasů, rapování a hudba Anny Caragnano a Donata Dozzyho připomínající místy až balkánský rituální folklor. Hudba silně rytmizuje celý výstup provázený i tleskáním. Druhým výrazovým prostředkem je světlo přicházející z nejrůznějších zdrojů a směrů. Taneční kreace od sólových výstupů k dvojicím, čtveřicím, mikrosituace a mikrovztahy, odlehčující humor. To vše je choreografie Ve světle. Zřetelné je tu téma kontaktu, vzájemného propojení a sledování se navzájem. A vnímám tu i téma výše zmíněného rituálu vytvářejícího společenství.

Budovatelé (V Suchu Company, Teplice)

V anotaci choreografie Budovatelé v bulletinu Jiráskova Hronova se píše, že jde o spojení funkcionalistické architektury stavící na účelnosti a strohosti s kolektivním úsilím, které vyjadřují ideály budovatelské morálky období komunismu. To je spojení dvou naprosto protichůdných tendencí, které se navíc míjejí i časově. Propojit strohou účelnost funkcionalismu let dvacátých s nabubřelým budovatelským nadšením socialistického realismu let padesátých je úkol, který by nezvládl ani Jiří Kylián. A nedařilo se to ani teplickým Budovatelům. Práce s gumovými napínanými obdélníky, pravoúhle vztyčované paže a mechanické mašírování po scéně připomínalo spíš některé spartakiádní choreografie.

Dvanáctičlenné performerstvo ve futuristicko-uniformních kostýmech vybavené tenkými gumovými páskami technicistně vytváří geometrické obrazce a kompozice na elektronickou hudbu německého autora jménem Noto. Gumy jim slouží nejen jako doplněk, který jejich těla uzavírá do vzpínaných trojúhelníků, obdélníků a kosočtverců, ale jejich vzájemným propojením se všechna těla spojují do stavebních, konstrukčních či výpočetních strojů, elektrických stožárů a strážních věží. Esteticky působivé, ale rytmicky a pohybově velmi nepřesné, což nezakryje ani jediné zapojení hazeru ze všech zhlédnutých choreografií. Je však opodstatněn, neboť druhou užitou rekvizitou jsou malé diodové svítilny, které svými světelnými kužely efektně protínají kouřový opar. Když na závěr performeři-budovatelé odcházejí, nechávají je svítit směrem na nás, snad jako memento své činnosti.

Lamentum (NoTa, Plzeň)

Působivost tanečních výstupů bývá do značné míry podmíněna dobře zvolenou hudbou. A to je i případ plzeňské choreografie Lamentum. Lamentace proroka Jeremiáše ze skladatelské dílny Tomáše Hanzlíka je nesmírně silná a krásná skladba, navíc nádherně nahraná perfektními hudebníky a zpěváky Ensemble Damian. Soubor NoTa ve složení dva tanečníci a sedm tanečnic na ni vytváří citlivou pohybovou variaci na téma překonávání úzkosti, bolesti a strachu. „Popatřiž na mne, Hosopodine, neboť mi úzko; vnitřnosti mé zkormouceny jsou, srdce mé svadne ve mně a není žádného, kdo by mě potěšil.“ Krásné.

Mohlo by se zdát, že choreografie na biblický námět vyžaduje jistý typ předporozumění a schopnost exegetického divadelního čtení. V podání zralého performerstva však soustředěné scénické obrazy a situace vystupují v jasných a čitelných konturách: ať už hovořím o sebezraňujících gestech, obrazech jezdce na (zlatém) voze, zraňování a vzepětí se zpět na vlastní nohy. Nemohu tvrdit, že interpretace viděného je ta správná (a úvodní genderové situační polcení týmu je jako vstupní klíč spíše matoucí), ale plzeňská taneční devítka stvoří za deset minut plnokrevnou taneční inscenaci.

Nekonformní konformita (Taneční a pohybové studio Magdaléna, Rychnov u Jablonce nad Nisou)

Konformita je přizpůsobení se názorům, postojům, chování a dalším normám té které společnosti. Nekonformní konformita je tedy oxymoron neboli protimluv stejně jako máchovské „mrtvé milenky cit“. Podle anotace v bulletinu Jiráskova Hronova jde v takto nazvané choreografii právě o tlak a pocit, že se musíme neustále přizpůsobovat společnosti. Upřímně řečeno to z výsledku příliš nečtu, pohybový slovník mi napovídá spíš cosi o překonávání vlastních nedostatečností a slabostí. Ale jak známo, v umění je každé čtení individuální, takže co respondent, to jiný dojem. A po pohybové stránce byly dívky z Magdalény opravdu dobré.

Šestice performerek v krémově tělových kostýmech sedících zády k publiku, jejich těly škubou impulsy, které dívky tlačí a nutí se otočit čelem k nám a sdělovat nám pocity, že se nechtějí nechat do ničeho tlačit a nutit. Na hudbu současného českého skladatele Ivana Kurze se tanečně rozpadají do dvojic a trojic, vzájemně si pomáhají doteky i gesty. Význam však i se znalostí anotace zůstává v rovině teoretického konstruktu, a přestože je chorografie poměrně svižná a zajímavě provedená, její základní kvalitou je nejasná sdělnost.

V rovnováze (Flash Dance Company, Jaroměř)

Zpomalený kotoul vzad s propnutýma nohama i špičkami. A za ním další a další. Tak se na scénu postupně dostává patnáct dívek Flash Dance Company z Jaroměře. Není to tak snadné, jak se z jejich projevu zdá. Pak se sunou po zádech a nakonec těkají po jevišti jako molekuly Brownovým pohybem. Trochu to celé připomíná spartakiádu, ale „hledání rovnováhy, která není stavem, ale neustálým pohybem“, stejně jako ztracené harmonie z toho vychází jako docela čitelné.

Proti sobě proudící skupiny tanečnic v květovaných šatech, vstupy pomalé i rychlé, po nohou, po zádech, dívky v různých chvílích vstupující z obou portálů, vyvolají vzpomínku na rané práce Piny Bausch a jejich efektnost se ukazuje i V rovnováze. Pomáhá tomu i zpočátku nesnadno odhadnutelné množství performerek, které se přidávají a odbíhají organicky do zákulisí. Teprve zhruba v polovině této šestiminutovky se zjeví společně všech patnáct, z kterých se někdy odloupne jedna či dvě a za pomoci rytmizujícího sólového saxofonu se skrze fázované ticho pohybují v harmonických obrazech. Přestože je již z principu tato choreografie vystavěna abstraktně, její délka je ideální a nenudí. Ideální fresh finále více než 100 minut letošního Dne tance.

‌foto: Ivo Mičkal

HRDINOVÁ, Radmila; KUBÁK, Ivo Kristián. Den tance. Radmila Hrdinová a Ivo Kristián Kubák o Dni tance. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/den-tance-1 [cit. 2025-08-07]