Texty: Ostrov, Festival Soukání v Ostrově nad Ohří, 2003

Festival Soukání v Ostrově nad Ohří
2. mezinárodní festival dětského a mladého divadla
Ostrov 1. - 4. května 2003

Přijedete-li do Ostrova, můžete získat pocit, že jste se ocitli v nějakém jiném čase. Pohybujete se Ostrovem s jeho strohou a naddimenzovanou architekturou, protkávanou zelení, přesouváte se z jednoho velkého prostoru do druhého, kolem vás se pohybují samí mladí lidé, sledujete představení za představením a mnohé z nich vás vtáhnou do svého světa, takže si třetí den připadáte jako kosmonaut - rychlé přesuny po různých světech a malá přitažlivost zemská.
Jedním z největších divadelních zážitků letošního Soukání pro mě bylo představení italského souboru ROT-TPZ z Brixenu (režie Thomas Troi) Franz Moor, unschuldig. Příběh vycházel ze Schillerových Loupežníků, a ačkoliv jsem měla v ději nejasnosti vinou své slabé znalosti němčiny, hra mě zcela zaujala a strhla pravdivostí a přesvědčivostí takřka profesionálního herectví, které protagonistky předváděly ve svých postavách. Silný příběh je orámován a glosován výpovědí samotného Franze Moora, který o sobě tvrdí, že je nevinen. Na počátku to tak opravdu vypadá a zdá se, že jeho výtky vůči Schillerově hře, která Franze předvádí jako strůjce intrik a zla vůči bratrovi a otci, jsou oprávněné. Sám Franz Moor, který se hájí, se postupně do svých výpovědí zaplétá a ukazuje se nejednoznačnost jeho jednání a rozpory mezi tím, co hlavní hrdina říká, a dějem na scéně. Vzniká napětí a nejistota je zřetelná i navzdory jazykové bariéře - posouzení viny zůstává na divácích.
Soubor osmi dívek podal výkon, na kterém bylo znát soustředění, dlouhodobá příprava a spolupráce. V příběhu se vyskytuje pouze jedna ženská role. To však dívkám nebránilo přesvědčivosti v rolích mužských. Dívky si díky „štronzům“ a výměnám rolí ponechávaly nadhled nad postavami a jejich charaktery. Do role Franze vstupovaly dívky střídavě v jednotném kostýmu, což ze začátku mátlo některé německy nerozumějící diváky. Sledovat děj bylo sice náročné, protože napětí se příliš neměnilo a bylo třeba se hodně soustředit, ale představení svým silným tématem, pravdivostí a přesvědčivostí bylo velmi inspirující.
Představení Who Am I? souboru Central Youth Theatre Wolverhampton (ved. Jane Wardová) se potýkalo s technickými problémy, které možná ubraly na působivosti některým scénám. Příběh hraběnky Anastasie však pro mě zůstal svým výrazně stylizovaným pojetím dalším velmi výrazným kusem z ostrovské přehlídky. Postavy carské rodiny byly spíše naznačeny a probudily v divákovi touhu dozvědět se o nich víc. Probudily zvědavost, zda tento příběh je pravdivý, zda dívka, kterou zavřeli do blázince, byla opravdu hraběnkou, nebo se za ni pouze vydávala, zda ji carští příbuzní nepoznali či spíše nechtěli poznat kvůli komplikacím a uloženým miliónům. Příběh se svými místy až snovými obrazy z dětství Anastasie, její „dvojí“ postava, shluk radících se lékařů, výjevy ze šlechtické společnosti a opakující se scéna popravy carské rodiny se zarývaly do paměti diváka, a nutily ho, aby hledal odpovědi na otázky, kde je pravda a kdo ji může odhalit, co je přetvářka a co šílenství…
Připomínkou toho, co je naším snem nebo co jím bylo, co je naším cílem, co je smyslem, co má smysl - tím bylo představení Studia divadla Dagmar z Karlových Varů (ved. Hana Franková). Stará perská legenda Ptačí sněm (pradávný text Mántikút-tair, Řeč ptáků Fariduddina Muhammada Attára v úpravě Jeana Clauda Carriera) ožila svou závažností ve tvářích, tělech a slovech mladých lidí stylizovaných do ptačích bytostí v království ptáků. Pro někoho nepochopitelně těžké, až zatěžkané téma, pro někoho velmi živé, sdělné a sdělené velké téma. Čím jiným se zabývají mladí lidé? Představení se vyznačovalo přesvědčivostí ve stylizaci a čistotou projevu. Prostor staré ostrovské radnice nahrával inscenaci svou prostotou až na nejasný závěr, který se stal technickým oříškem pro režisérku Hanku Frankovou.
Příběh s názvem ...z denního tisku... souboru Na poslední chvíli ZUŠ Ostrov (ved. Lucie Veličková) byl jedním z nejdéle diskutovaných představení na rozborovém semináři pro dospělé. Sešla se v něm dvě výrazná témata, která soupeřila o místo v příběhu. Jedním byl vztah unesené dívky Anny a jejího únosce, který jako by ustrnul na jednom bodě, kdy únosce opakovaně přichází k dívce a nabízí jí svou lásku, kterou Anna odmítá, a prosí ho, aby ji pustil na svobodu. Zkouší to různými způsoby – od prosby po emociálně vypjaté naléhání. Nakonec se pokusí uprchnout, což se jí nepodaří. Druhým tématem je způsob, jakým únos prezentují média a jak se k němu vyjadřují nejbližší lidé z okolí unesené dívky. Tyto dva světy se prolínají ve snech dívky. Pátrání policie a médií je neúspěšné a vysvětlení toho, co se stalo, se odklání stále více od pravdy. Příběh končí smrtí dívky a únosce zůstává neodhalen – Annino okolí se nedozví, co se opravdu stalo. Na představení byla znát zaujatost tématy příběhu a tím, že jeho námět si zvolili sami protagonisté.
Inscenace Naslouchej souboru HOP-HOP LDO ZUŠ Ostrov (ved. Irena Konývková) nechává diváky zaplout do tří krátkých příběhů naplněných humorem a lehkostí. Ačkoliv jsem toto představení neviděla poprvé, znovu mě vtáhlo svým spádem a bavilo mě gagy a humorem tří mladíků, kteří už sice trochu povyrostli a některé věty jim už nešly tak snadno z úst jako před rokem. Také pointy tří zimních pohádek jako by už neměly takovou razanci jako dřív. Ale stejně mě ty Vánoce zase dojaly, když rybář pustil kapra zpět do vody po tom, co spolu oslavili Štědrý den, maminka s tatínkem si nechali rozcuchanou jedličku i s červeným ptáčkem a mráz samec vyslyšel přání kluků a vykouzlil ten správný led na hokej. Naslouchala jsem opět s potěšením a pobavením.
Dalším představením souboru HOP-HOP z Ostrova byl Alchymista podle románu brazilského autora Paula Coelha. Vybavují se mi metaforické obrazy, které vznikají před divákovýma očima. Hora ve tvaru modlící se dívky se plynule mění v egyptské pyramidy nebo stan bojovníků pouště. Santiago stávající se větrem, tržiště hemžící se lidmi, stádo ovcí na andaluských pláních – to jsou moje vzpomínky. Coelhova moudra však zaznívají jakoby odjinud a nejsou s obrazy živě propojena. Jdeme s mladým Santiagem cestou jeho životního příběhu a je nám zřejmá jeho touha po dosažení snu. Představení ale bylo možná příliš dlouhé, místy ztrácelo napětí vinou pomalého tempa. Divák, který nezná knižní předlohu, se může místy orientovat jen s obtížemi.
A do třetice ostrovského HOP-HOPáckého nadělení – Modrá zátočinka aneb Ko baltické revue pro všechny tamní –. Představení je sledem několika minipříběhů, ztvárněných „ko baltů“, které slouží obyvatelům Modré zátočinky jako poučení do života. Od počátku je nám jasné, že si protagonisté představení užívají a sdělují nám poučení vyplývající z Ko baltů, které denně studují, s nadhledem a humorem. Přestávka – zastávka – sušenky – kafíčko! Kafíčkem „s“ byli nadšeni i diváci, kteří nerozuměli česky.
Soubor MAM z Prešova přijel s představením Srdca kus (režie Mária Kuderyová, Miron Pukan a Adela Mitrová). Představení používalo výrazné pohybové prostředky, práci se zvukem a rytmem v kombinaci s poezií. Nešlo však o divadlo poezie. Bylo na divákovi, jak si představení vyloží, co se stane jeho tématem představení. Ten však tápal v nejasném sdělení, záměr celého představení byl těžko čitelný.
Z Německa, ze Stollbergu přijel soubor Burattino s představením Hans im Glück (režie Stephan Müller). Hrálo se německo-anglicky a herci spolupracovali s publikem. Představení je připraveno pro mladší děti a soubor s ním objíždí školy. Scéna a kostýmy byly realistické, což vyvolalo mnoho otázek na rozborovém semináři. Předmětem diskusí bylo i to, že se mladí herci místy nechali vyprovokovat bouřlivými reakcemi diváků, a tak se představení měnilo v show. Ale příběh bratří Grimmů o Honzovi, který získal hromadu zlata a měnil, až vyměnil (a nakonec - protože měl štěstí - se dopracoval až k hodné ženě), dospěl ke svému dobrému konci, který oslavili i diváci zpěvem písně.
Ze zahraničí doputoval i Odysseus. Tedy představení Die Irrfahrten des Odysseus (reřie Herrmann Freudenschuss) souboru Bühnenschuss Hall in Tirol. Místy bylo znát, že jde o školní představení, které mělo spíše formu školního dramatu, jehož scény byly řazeny za sebou bez dramatičtějšího napětí.
Kromě toho měli diváci také možnost zhlédnout improvizační zápas pražských středoškolských skupin H.M.I.S a STŘE.L.I.
Ostrovské Soukání bylo velmi inspirativním festivalem po mnoha stránkách. Oceňuji také to, jak bylo i po organizační stránce připraveno a zajištěno ředitelkou festivalu Irenou Konývkovou. Děkuji za tento výlet do vesmíru mladého divadla.

HANA ŠIMONOVÁ
posluchačka katedry výchovné dramatiky DAMU, Praha




Ostrovské soukání 2003: festival na evropské úrovni?

Mezinárodní divadelní festival dětí a mládeže v Ostrově byl především perfektně organizačně zvládnutou akcí. Co ovšem činí každý festival kvalitním, jsou inscenace. Soubory, které do Ostrova přijely, přivezly inscenace, které dokazují, že jsme viděli mimořádně zajímavý festival. Člověk vychovaný domácími přehlídkami mnohdy v zahraničí žasne, co ještě lze považovat za divadlo dětí a mladých. Nechci zde rozebírat jednotlivé inscenace ani je hodnotit. Rád bych se totiž zastavil u otázky herectví dětských herců, protože ta se v Ostrově hodně diskutovala. Herectví dětí a mladých je každopádně téma na hlubší rozbor. (Ostatně věnuje se mu Dominika Špalková ve své diplomové práci Hra, herectví a děti, z níž toto číslo TD přináší několik ukázek.) Já bych rád tímto článkem položil sobě i vám několik otázek.
V Ostrově jsem viděl z tohoto hlediska dvě mimořádně zajímavé inscenace. Šlo o inscenace britského souboru Central Youth Theatre (CYT) z Wolverhamptonu, a především italského souboru ROT-TPZ Brixen pod vedením Thomase Troie. Tyto dva soubory si pro své inscenace vybraly nelehké látky. V případě CYT to byl příběh hraběnky Anastasie, dcery cara Mikuláše II., o které se dodnes s jistotou neví, zda přežila masakr carské rodiny v roce 1918. Tato inscenace byla nazvána Who Am I? (Kdo jsem?), což byla i zásadní otázka celé inscenace. Britové si dramatický text napsali sami, v programu je doslova uvedeno: „Jane Ward (vedoucí) a členové CYT“. Soubor z Brixenu sáhl po klasické látce Friedricha Schillera Loupežníci (1781), který po režijních úpravách soubor nazval Franz Moor, unschuldig (Franz Moor, nevinný). Brixenští ponechali části Schillerova textu v nezměněné podobě, ale celková koncepce inscenace je postavena úplně z jiného úhlu: jako obhajoba hlavního hrdiny, přičemž soudci jsme byli právě my, diváci.
Musím poznamenat, že ačkoliv mluvím anglicky i německy, měl jsem problém porozumět některým částem textu. Zvláště u Schillera jsem se v textu ztrácel, ale jak přiznali ostatní vedoucí souborů z Rakouska či Německa, byli na tom obdobně. Co bylo však důležité, rozuměl jsem fyzickému jednání herců, vlastně hereček, protože soubor z Brixenu je složen výhradně z žen. Když povážíte, že v Loupežnících vystupují především mužské postavy, je s podivem, že se do této látky vůbec pustily.
A jsme u prvních otázek. Většinou v souborech máme dívky, a tak jsme si na obrácené role bez zbytečné transvestie uvykli. Ale tady, v příběhu nelítostného zápasu syna proti svému bratru, a především otci? Dívky sotva dospělé bravurně zvládající emoce příslušející spíše mužům, přecházejí s klidem od stylizovaného gesta až k psychologickému realismu. Co bylo tím alchymistickým tajemstvím režijního záměru, který dovoloval dívkám ve věku patnácti- až osmnácti let přesvědčivě, a přitom bytostně dramaticky vykreslit psychologii postav? Nota bene v jazyku, který je jím cizí, protože Brixen je sice původně německý, ale mluví se zde tak výrazným dialektem, že spisovnou němčinu se musí žáci doslova znovu učit.
Stejně tak soubor z Wolverhamptonu předvedl vyzrálé herectví, které na jedné straně používalo stylizovaných, až pantomimických pohybů, např. když všichni herci představují telefonisty hledající Anastasii, na straně druhé až psychologický realismus v okamžicích, kdy si carská rodina užívá odpolední siestu v zahradách, připomínající obrazy z Višňového sadu. Zvláště dialogy carské rodiny či psychologů vyšetřujících Anastasii a samozřejmě promluvy samotné Anastasie byly herecky výborně zvládnuty. Šlo o herectví, v němž živý člověk emočně uvěřitelně používá své tělo, pohyb, hlas, mimiku či gesto. A když se vrátím ke členkám souboru z Brixenu, viděl jsem i přesvědčivé tematizované jednání, to znamená, byl jsem přesvědčen, že v každé vteřině inscenace dívky rozumějí motivacím jednání postav.
Dostal jsem se až na pole suché teorie. Je ovšem nezbytné přesněji pojmenovat to, co jsme po představení Franz Moor, unschuldig lakonicky vyjádřili: „Bylo to skvěle zahrané!“
Chtěli jsme se s Hankou Šimonovou dozvědět více, a tak jsme s členkami brixenského souboru zašli na skleničku a vyzpovídali je. Jak pracují, jaké používají techniky a hry, jakým způsobem pracovaly na inscenaci. Jejich odpovědi na naše dotazy se dají shrnout asi takto: Veškerá cvičení provádějí společně ve skupině; začínají s cvičeními na skupinové cítění; postupují přes tělové vyjádření živlů, jako oheň, vítr, voda apod.; následují cvičení na hledání pravdivosti emocí, která vycházejí jednak z fyzického gesta, ale také z vnitřního hnutí; dalo by se říci, že nechávají emoce „probublat“ na povrch; postupně vytvářejí situace buď nonverbálně, či s krátkými texty, přičemž akcent je na srozumitelnosti fyzického jednání vůči svým partnerům.
Zajímavou kapitolou byla práce souboru na samotném textu F. Schillera. Každá se naučila svou roli nazpaměť a poté společně hledali v rámci jednotlivých situací emoční polohy pro své jednání. Vedoucí a zároveň režisér Thomas Troi záměrně nechával dívky hledat v jednotlivých situacích různé polohy emocionálního vyjádření, což ve finále vytvářelo zajímavé kontrapunkty. A tak v inscenaci v okamžicích vrcholného napětí, kdy syn mluví o zločinech na své rodině jako o zlém snu, ze kterého je možno se probudit a bude zase dobře, hlavní představitelka Franze Moora střídá několik poloh od kruté nenávisti až po dětskou naivitu a nevinnost.
Dostávám se k další otázce. Kde se bralo to porozumění mladých herců tak složitým emocionálním pochodům? Bylo jim „vnuceno“ zvenčí, nebo je během četných improvizací objevili a poté dosadili na správné místo v souladu s textem? Kde je vytvářena ona uvěřitelnost emocí, aniž bychom přistoupili na to, že ji mladý herec opravdu žije? Ptám se takto proto, že na našich domácích přehlídkách je k vidění dětské herectví typu, řekněme, „představování“, alterace, jako souhrn znaků určitého lidského typu. To, co jsem viděl především od souboru z Brixenu, byla psychologická charakterizace s přesvědčivě zvládnutými emocemi. A ještě na okraj, členky souboru jsou žákyněmi gymnázia a vedoucí je jejich učitelem literatury. Toto představení nazkoušeli v rámci výuky. Tedy žádní profesionálové.
Cvičení a technik se používá v našich souborech nepřeberné množství a určitě to nebylo to, čím nás tyto soubory ohromily. Nebyla to spíše velmi kvalitní inscenační práce, která překračuje hranice toho, na co jsme na našich přehlídkách zvyklí? Obě dvě inscenace s minimem prostředků, ale s výbornou dramaturgií a režií dávaly mladým hercům na jevišti pocit jistoty a bezpečí. Metodika v českém prostředí mluví především o svobodném vyjádření dítěte a hlediscích pedagogických. To, co jsem viděl v Ostrově, byly velmi kvalitní inscenace, které svou precizností a výbornou dramaturgií tuto svobodu hercům na první pohled braly, ale vzápětí jim v okamžicích velkých emocí nabízely oporu a bezpečí. Není onen jistý a přesvědčivý projev především závislý na kvalitní režii? Není náhodou ono vágní „Když dětem se to líbí…“ právě to, co jim bere svobodu být na jevišti opravdový a přirozený?
Nakonec se chci zastavit ještě u jednoho problému, který Ostrovské soukání nastolilo. Je jím integrace dětí s určitým postižením či handicapem. Britský soubor CYT měl ve svém středu autistickou dívku. Byli jsme všichni překvapeni. Je vůbec etické vystavit takové dítě napětí a zátěži vystupování před diváky? Jde o herectví u takového dítěte? Nejsem psycholog, abych vše správně rozpoznal, ale jedno jsem viděl jasně. Ona na jevišti žila. Dokonce tak, že jsem její výkon v roli Anastasie (hrály ji dvě herečky úplně rozdílných temperamentů jako jednu postavu) považoval za skvělý a vše jsem jí uvěřil. Až při rozhovorech s Jane Wardovou jsem zjistil, že je takto handicapovaná. Snižuje to můj prožitek při představení? Když jsem se s ní potom setkal někde ve foyer, byla stejná jako na jevišti, jako stále. Ale to setkání skrze její postavu bylo pro mne jedním z nejsilnějších okamžiků festivalu.
Nakonec odpověď na otázku v titulku: 4. ostrovské soukání byl festival na evropské úrovni se vším všudy.

MARTIN PLEŠEK


(Tvořivá dramatika 2003, č. 2)