KŘÍŽEK, Lukáš. Kouzlo (ne)odešlo! Recenze Lukáše Křížka na inscenaci Casanova na duchcovském zámku. Online. Web Jiráskův Hronov 3. 8. 2025
V dubnu 1725 se narodil jistý Giacomo Girolamo Casanova a v průběhu svého pestrého života se mu podařilo být mj. básníkem, hudebníkem, dějepiscem, intrikánem a špiónem, alchymistou i dobrodruhem a samozřejmě: milovníkem žen. Epochální osobností, která se stane terčem lásky i kritiky. Své slovutné přívlastky si doveze až k nám, do severočeského Duchcova, kde na sklonku života ještě zvládne napsat knihu. Ta má postihnout jeho komplexní osobnost, navzdory pompézně prostoduchému názvu – Historie mého života.
O něco méně známý Karl Gassauer je německý dramatik, který v roce 1981 na základě této knihy napíše komorní hru Casanova na duchcovském zámku. A ta se bude věnovat právě onomu sklonku života, kdy vzniká právě ona kniha právě onoho milovníka žen. Už sám autor ji psal na tělo dvěma skvělým hercům (Wolf Kaiser a Marianne Wunscher), s nimiž celá milostná zábavička stojí a padá. Vít Vejražka (Casanova) a Ludmila Panenková (Žofie) jsou obsazeni výtečně, neboť se jim daří vytvořit kýžený protipól. Chemie italského láskaře (chce se použít odvážně smyslného výrazu: „prcíře“) proti české služce-kuchtě, která má lidskosti na rozdávání. Ta mu podléhá nikoliv pouze pro to, kdo je nebo spíše kým byl, ale kým se v její společnosti stává. Casanova vyklusává, nudí se a nikdo z duchcovských mu jeho megalomanský život nevěří. Až na tuhle Žofii, která se díky jeho vyprávěním dostane alespoň trochu za hranice svého světa. Pokud zrovna nespí.
Výkony obou hlavních představitelů jsou úctyhodné. Vejražka osciluje mezi nesnesitelným dědkem a polidštěným hříšníkem. Nicméně jakási „přeučilovská“ pregnantnost, chrčivá přehnanost a bardovská manýra sklouzávající kamsi až k „de Funèsovi“ mne až nesmyslně provokovala. Myslím, že při poslechu v rozhlase bych to miloval. Věřím ale, že divadelně mohlo jít o vědomý prostředek, který pomáhá kontrastu a postupné proměně zdrchaného milovníka-starce-mučedníka v člověka? V civilnějších situacích, bez paruky a se zbytky otisku duše velkého muže je totiž vše v pořádku. Ludmila Panenková je vzorným příkladem bytí na jevišti. Improvizovaná a zcela samozřejmá etudka s nečekaně rozbitou postelí v první festivalové repríze je jedním z důkazů. Koexistence protagonistů je tedy zcela funkční, ale… stačí to?
Tak jako vyklusává sám Casanova, vyklusává i celá inscenace. Ačkoliv stopáž se zdá být adekvátní, nedojde k jejímu úplnému naplnění. Vkusná dobová scéna (na níž není moc co rozehrávat) zašedne, nadbytečné paruky (k jinak stejně vkusným kostýmům) se omrzí a intermezza z výjevů casanovovské minulosti, byť dobře zvládnutá, jsou nepotřebnou ilustrací. Dalším ornamentem téhož, o čem se mluví nebo co jsem schopen si domyslet. U GéGéčka obzvlášť. Epizodičnost vyprávěnek, které mají všechny tutéž důležitost, temporytmu také příliš nepřidává. Kouzlo inscenace, podobně jako kouzlo lamače dívčích srdcí, možná odešlo anebo se vzdálilo, ale nutno znovu podtrhnout, že: kouzlo herecké tu stále je.
Inscenace děčínského souboru na Jiráskův Hronov nepochybně patří, je skvělou ukázkou z oblasti seniorského divadla, které skutečně umí. Nemohu se však ubránit pocitu, že občas je i dobrým hercům potřeba pomoct. Formou a nápaditější prací s obsahem. Může se pak totiž podařit, že to nebude pouze milé a hezké (v nepejorativním slova smyslu!) – s úctou k herecké oddanosti, řemeslu a tvaru jako takovému – ale něco mnohem zásadnějšího.
foto: Ivo Mičkal
KŘÍŽEK, Lukáš. Kouzlo (ne)odešlo! Recenze Lukáše Křížka na inscenaci Casanova na duchcovském zámku. Online. Web Jiráskův Hronov 3. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/kouzlo-ne-odeslo [cit. 2025-08-05]
O něco méně známý Karl Gassauer je německý dramatik, který v roce 1981 na základě této knihy napíše komorní hru Casanova na duchcovském zámku. A ta se bude věnovat právě onomu sklonku života, kdy vzniká právě ona kniha právě onoho milovníka žen. Už sám autor ji psal na tělo dvěma skvělým hercům (Wolf Kaiser a Marianne Wunscher), s nimiž celá milostná zábavička stojí a padá. Vít Vejražka (Casanova) a Ludmila Panenková (Žofie) jsou obsazeni výtečně, neboť se jim daří vytvořit kýžený protipól. Chemie italského láskaře (chce se použít odvážně smyslného výrazu: „prcíře“) proti české služce-kuchtě, která má lidskosti na rozdávání. Ta mu podléhá nikoliv pouze pro to, kdo je nebo spíše kým byl, ale kým se v její společnosti stává. Casanova vyklusává, nudí se a nikdo z duchcovských mu jeho megalomanský život nevěří. Až na tuhle Žofii, která se díky jeho vyprávěním dostane alespoň trochu za hranice svého světa. Pokud zrovna nespí.
Výkony obou hlavních představitelů jsou úctyhodné. Vejražka osciluje mezi nesnesitelným dědkem a polidštěným hříšníkem. Nicméně jakási „přeučilovská“ pregnantnost, chrčivá přehnanost a bardovská manýra sklouzávající kamsi až k „de Funèsovi“ mne až nesmyslně provokovala. Myslím, že při poslechu v rozhlase bych to miloval. Věřím ale, že divadelně mohlo jít o vědomý prostředek, který pomáhá kontrastu a postupné proměně zdrchaného milovníka-starce-mučedníka v člověka? V civilnějších situacích, bez paruky a se zbytky otisku duše velkého muže je totiž vše v pořádku. Ludmila Panenková je vzorným příkladem bytí na jevišti. Improvizovaná a zcela samozřejmá etudka s nečekaně rozbitou postelí v první festivalové repríze je jedním z důkazů. Koexistence protagonistů je tedy zcela funkční, ale… stačí to?
Tak jako vyklusává sám Casanova, vyklusává i celá inscenace. Ačkoliv stopáž se zdá být adekvátní, nedojde k jejímu úplnému naplnění. Vkusná dobová scéna (na níž není moc co rozehrávat) zašedne, nadbytečné paruky (k jinak stejně vkusným kostýmům) se omrzí a intermezza z výjevů casanovovské minulosti, byť dobře zvládnutá, jsou nepotřebnou ilustrací. Dalším ornamentem téhož, o čem se mluví nebo co jsem schopen si domyslet. U GéGéčka obzvlášť. Epizodičnost vyprávěnek, které mají všechny tutéž důležitost, temporytmu také příliš nepřidává. Kouzlo inscenace, podobně jako kouzlo lamače dívčích srdcí, možná odešlo anebo se vzdálilo, ale nutno znovu podtrhnout, že: kouzlo herecké tu stále je.
Inscenace děčínského souboru na Jiráskův Hronov nepochybně patří, je skvělou ukázkou z oblasti seniorského divadla, které skutečně umí. Nemohu se však ubránit pocitu, že občas je i dobrým hercům potřeba pomoct. Formou a nápaditější prací s obsahem. Může se pak totiž podařit, že to nebude pouze milé a hezké (v nepejorativním slova smyslu!) – s úctou k herecké oddanosti, řemeslu a tvaru jako takovému – ale něco mnohem zásadnějšího.
foto: Ivo Mičkal
KŘÍŽEK, Lukáš. Kouzlo (ne)odešlo! Recenze Lukáše Křížka na inscenaci Casanova na duchcovském zámku. Online. Web Jiráskův Hronov 3. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/kouzlo-ne-odeslo [cit. 2025-08-05]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.