Texty: Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / žy Ohlas vydání / 17 disk, čas. pro studium scénická tvorby, 2011, č. 36, Císař Jan: Opony jako scénologický fenomén

Opony jako scénologický fenomén
Autor: Císař Jan

Recenze knihy Malované opony divadel českých zemí, reprodukující a důkladně komentující podobu a proměny malovaných opon, jejichž emblematika a tematika leccos vypovídá o sebescénování české společnosti i o českém divadle a jeho historickém postavení v české kultuře.

(úryvek)

Divadlo, které se vzdá obrazu na oponě,

vzdává se nejnázornějšího programového prohlášení.

Nezajišťuje si žádným „předporozuměním“,

že bude pochopeno správně, totiž tak, jak si samo přeje.

Přemysl Rut

Společnost má na oponu jediný objektivní požadavek: aby se dala vytahovat a spouštět.

Každá konkrétnější představa je subjektivní.

Milan Uhde (parafráze výroku Milana Kundery)

Dvě motta v úvodu této úvahy postihují jádro i hranice tématu, jež nabízí kniha, kterou pro stručnost a zjednodušení budeme nadále nazývat Malované opony; případně ještě stručněji MO.[1] Když jsem se zmínil editoru a tvůrci této knihy Jiřímu Valentovi, že chci o ní napsat, prohlásil (dosti smutně), že pokud už něco vyšlo, tak se vždycky jen konstatuje, že je to knížka hezká, milá, půvabná a podobně – leč že se zatím neobjevilo nic odbornějšího, a už vůbec ne kritického. Existuje několik evidentních důvodů, proč tomu tak je. Především: je v ní množství fotografií opon, z nichž každá má sama o sobě jako obraz svou přitažlivou osobitost, a díky tomu samozřejmě vznikl podmanivý celek, jejž je možné bez potíží vnímat a reflektovat jako obrazovou publikaci a nechat se okouzlovat právě jen jeho – řekněme – výtvarnou hodnotou.[2] Za druhé: kniha má výkladový doprovod sestávající z delších statí a studií, dále z komentářů k jednotlivým oponám (většinou jich je několik), z lokálních charakteristik některých opon a z citací, které jsou ke konkrétní oponě přejaty z jiných materiálů. Je to úctyhodná, obsažná slovní interpretace shromážděných a zveřejněných opon, která je postihuje velmi zevrubně jako celek, jako specifické tematizované skupiny a i každou oponu jednotlivě. Obávám se, že málokdo může mít větší znalosti o této sféře divadelního života minulosti, než obsahuje tato knížka.

Ani tato stať ostatně nemůže než konstatovat, že klíčová velká i menší téma­ta, jež se vynořují při čtení těch 411 stran, jsou v MO pojednána. Někdy i víckrát, z různých pohledů, od různých odborníků pro danou oblast. O samotných oponách, jež se ukazují ve fotografické podobě, ani nemluvě; jsou vskutku unikátní, překvapující a většinou neznámé. Kdo jiný než Jiří Valenta, jenž se do ‘sběru’ tohoto pozoruhodného, velice často zapomenutého materiálu pustil (přirozeně a logicky, neboť se mu dostalo do ruky ohromné množství dokumentů o amatérském konání v zemích Koruny české při zpracovávání Místopisu českého amatérského divadla a encyklopedické Databáze českého amatérského divadla), ví o tom všem dnes více? Kdo podstoupil stejně náročnou a rozsáhlou práci, aby mohl zasvěceně a na úrovni činit kritické připomínky? Zbývá jediná možnost, jak se vyhnout opakování slov, jež charakterizují MO v rovině dojmů a pocitů vznikajících hned při prvním prolistování: Najít pro předložený obrazový i slovní materiál více nebo méně nový pohled a zařadit jej tak alespoň trochu do jiných souvislostí. Takže pokud se nechceme jen obdivovat a žasnout nad tím množstvím obrazů, jež v MO spolu s komentáři figurují, navíc v různorodých výtvarných podobách od naivistických pokusů místních nadšenců až po malby významných umělců, pak nezbývá zřejmě nic jiného než hledat nějaké globální, celistvé, komplexní východisko. Je třeba v tomto kontextu znovu opakovat, že všechna obecná témata, jež se v souvislosti s malovanými oponami českých divadel otevírají, jsou vskutku v doprovodném textu pojednána dostatečně. Na druhé straně z každého setkání se souborem malovaných opon dost průkazně vysvítá, že obsahuje témata, která se dotýkají některých důležitých obecných otázek vývoje českého divadla.[3] A utvářejí specifický systém daný rovněž velmi specifickou povahou tohoto materiálu.

Tento systém je zřejmě nejsnáze uchopitelný, analyzovatelný a pojmenovatelný na půdě scénologické. Tedy jako výsledek určitého scénování, jež obsahuje prvky sebeprezentace, prezentace i reprezentace vázané především na divadlo, ale zároveň přestupující jeho hranice a „související s nespecifickým scénováním předmětů a lidí v ‘životě’“.[4] Což v tomto případě znamená divadlo v životě české společnosti zhruba od druhé poloviny století devatenáctého do první poloviny století dvacátého. Slovo ‘zhruba’ má vyjádřit, že vymezení údobí, v němž se české divadlo malovanými oponami zařazuje do scénování tehdejší české společnosti, je jen přibližné, neboť malované opony byly před ním a byly i potom. Ale jako fenomén výrazně scénologický fungují především a hlavně v tomto údobí. První příčinou tohoto faktu jsou nepochybně 60. léta 19. století; národně politické dění v nich po Říjnovém diplomu doznalo pravý výbuch mnoha aktivit, mezi něž patřilo i divadlo v českém jazyku. V tomto kontextu se vždycky na prvém místě uvádí otevření první budovy postavené v roce 1862 jenom pro česká představení. Tímto tzv. Prozatímním divadlem byla alespoň zčásti uskutečněna dávná idea českého národního divadla, jež pak najde o dvě desítky let později konečné a definitivní uskutečnění v Národním divadle – tentokrát s velkým N. Šlo však o složitější a širší proces. Pokud se rozvíjely české aktivity jako projev masového hnutí, jehož sociální skladba měla zahrnovat všechny vrstvy národa, pak tomu musela odpovídat jak kvantitativně, tak kvalitativně skladba českého divadla. A k tomu už nestačilo jedno jediné české divadlo v Praze. Bylo třeba vytvořit rozsáhlou a vyspělou divadelní kulturu, jež by odpovídala požadavkům tehdejší společnosti. Nebo se o to alespoň pokusila.
(Foto viz Alba) ...)


[1] Malované opony divadel českých zemí. Vydalo v roce 2010 Národní informační a poradenské středisko pro kulturu v Praze jako součást projektu Uchování a prezentace kulturního dědictví českého a světového divadla, podpořeného grantem Finančních mechanismů Evropského hospodářského prostoru/Norska – částí Databáze českého amatérského divadla. Sbírku dokumentace opon v letech 2005–2010 realizoval a k vydání připravil Jiří Valenta, design Martin Taller, redakce Bronislav Pražan a Vítězslava Šrámková.

[2] Sluší se ještě podotknout, že grafická úprava knížky svou kvalitou tento možný pohled přímo vnucuje.

[3] První takové setkání se odehrálo jako výstava s názvem Múzám, městu, národu s podtitulem Divadelní opony v Čechách a na Moravě v 19.–21. století, realizovaná Milanem Kreuzziegerem ve Státní opeře Praha (2002) a její varianty pak byly představeny ve Východočeském divadle v Pardubicích (2003) a v plzeňském Divadle J. K. Tyla.

[4] Vostrý, J. „Pojmy a problémy“, in Vojtěchovský, M. / Vostrý, J. Obraz a příběh, edice Disk, velká řada svazek 8., Praha 2008: 19.
Akce dokumentů