Texty: AS 2001, č. 3, s. 45 - 47, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

Přežili jsme klinickou smrt
říká autor, dramaturg a režisér souboru Jiří Poděbrady Ladislav Langr,
zvaný Lála.

Ochotnické divadlo se v Poděbradech začalo hrát z iniciativy místního obrozeneckého básníka Františka Turínského v bývalé zámecké kapli už v roce l820. Divadelní spolek Jiří vznikl po pádu bachovského absolutismnu zhruba o čtyřicet let později /v roce 1861/. O dvacet let později se spolek a město dočkaly budovy Jiříkova divadla. To v r. 1937 vyhořelo a po provizorním působení v bývalých hospodářských budovách na prvním nádvoří zámku získal Jiří v r. 1942 nové působiště v Divadle Na kovárně, které v letech 1972-75 a 1977-86 hostilo slavný FEMAD. Poté muselo být kvůli nevyhovujícímu technickému stavu zavřeno. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století prošel soubor Jiří svou nejslavnější novodobou kapitolou. Jeho umělecký vedoucí a režisér Jan Pavlíček patřil k těm, kteří zvolili náročnou cestu kladení a sdělování závažných myšlenek o bytí člověka jako tvůrčího procesu ústícího jak dovnitř souboru, tak směřujícího ke smysluplné komunikaci s divákem. Po zavření divadla se soubor Jiří zvolna rozpadal. Ukázalo se, že bez divadla to nejde. Byť se říká, čím horší podmínky, tím lepší výsledky, tady to neplatilo. Drobné aktivity jako práce s dětmi či „vítání krále Jiřího" nedostatek příležitostí nemohly nahradit. Nicméně hrstka klinickou smrt přežila a dočkala se i otevření rekonstruovaného divadla. Dnes je soubor Jiří registrovaným občanským sdružením, které je jedním ze spolupořadatelů Národní přehlídky činoherního a hudebního amatérského divadla - část FEMAD Poděbrady. Amatérská scéna využila této příležitosti, aby se zeptala, jak se Jiřímu podařilo přežít 15 let bez divadelní budovy a jak se mu daří v současné době. Když jsem se vedoucí souboru paní Novákové zeptala, kdo je nejzasvěcenější, bez váhání vyslovila jméno Ladislava Langra, jemuž nikdo neřekne jinak než Lálo. Nakonec se ukázalo, že odpověd na otázku, jak se souboru daří, není vůbec jednoduchá, ale to už předjímám pro čtenáře věci zatím netušené.
Řekl jste, že Jiří v podstatě přežil klinickou smrt. To jste myslel zcela vážně?
Po zavření Divadla Na kovárně ještě pár nadšenců něco dělalo, ale ukázalo se, že bez divadla je to složité. Jistě namítnete, že se divadlo dá hrát ve stanu na náměstí či v bytě, ale to přece neplatí pro každou hru. Jádro souboru se přesto scházelo každé pondělí a diskutovalo o tom, co bude, až otevřou divadlo. Počet lidí stále klesal, poslední číslo bylo necelých deset. To Vám nepřijde jako obraz smrti divadla?
Ale tak úplně jste nezemřeli...
V r.1999 jsme se rozhodli, že tento rok vyhlásíme Rokem obnovy divadla. Ve spolupráci s Městským úřadem jsme vyhlásili sbírku Občané sobě a udělali několik happeningů.
Co si konkrétně můžeme představit ?
První akce se konala 1. ledna na prvním nádvoří. Byla postavena na české tradici, že divadlo před otevřením musí nejprve vyhořet. Vyzvali jsme občany, aby přiložili polínko. Chtěli jsme zejména upozornit na fakt, že jsme tady a že se o něco snažíme.
Jak to pokračovalo?
Druhým projektem bylo na první jarní den místo vynášení Morany vynášení ošklivého divadla. Maketu z proutí jsme poslali po Labi do Nymburka, kde má sídlo Okresní úřad. Chtěli jsme tak upozornit, že nemáme střechu nad hlavou. Třetí happening se konal l. máje na kolonádě. Po plenérové záležitosti jsme pozvali každého, kdo se ve městě věnuje kultuře. Od tanečníků, přes zpěváky až po recitátory. Sešlo asi 400 účinkujících a trvalo to několik hodin. Ještě jsme na decimální váze vážíli, kolik občanů si přeje obnovení divadla. Vyšlo to asi na 18 metráků. Poslední happening se ukutečnil v listopadu jako dvacetičtyřhodinové nonstop čtení v budově České pojišťovny. Přijela řada lidí známých také z Poděbradských dnů poezie Rudolf Kvíz, Eva Horká a další. Ani mezi třetí a pátou hodinou ranní neklesla návštěvnost pod třicet. Mimochodem letos jsme udělali druhý ročník a plánujeme třetí.
Jistě jde o svým způsobem divadelní aktivitu, ale smysl byl jiný než dělání divadla...
Jistě nešlo o klasická představení s pevným řádem. Na druhé straně byly prvním vzedmutím se ožívajícího souboru Jiří.
S jakým ohlasem ve veřejnosti se tyto velmi netradiční akce setkaly?
Byl trochu rozporuplný. Ozvaly se dokonce hlasy že tím házíme radnici klacky pod nohy. S plnou odpovědností chci prohlásit, že jsme vždy říkali, že smyslem těchto akcí bylo radnici podpořit. Jistě někdo způsobil, že divadlo bylo zavřené, ale současní radní to prostě nebyli.
To jsme pořád v roce 1999. Co jste naplánovali na příští sezonu?
Ohlas předcházejících projektů nebyl jednoznačný, takže v nich jsme pokračovat nechtěli. K další činnosti mne paradoxně dovedl negativní divadelní zážitek ze Shakespearovských slavností na Pražském hradě. Řekl jsem si, že bychom mohli zkusit divadlo v plenéru s tím, že horší než v hlasové křeči hrající známí a renomovaní herci snad nebudeme. Dohodli jsme se s Univerzitou Karlovou, že nám dá k dispozici zámeckou zahradu. Zvolili jsme detektivku A. Christie Deset malých černoušků. Jsou totiž dva způsoby, jak bavit lidi. Buď tím, že udělám komedii nebo tím, že je postraším. Deset malých černoušků všichni četli, ale jen málokdo si vybaví, kdo je vrah. Na tom jsme postavili strategii návštěvnosti. Vyšlo to. Deset představení za čtyři měsíce shlédlo asi 1500 diváků. To už byl definitivní začátek nové divadelní existence Jiřího.
Deset malých černoušků není hra pro tři herce. Kolik vás vlastně bylo ?
Nezapírám, že s velkým úsilím jsme dali dohromady 15 herců. A to nám pomohl Jarda Vondruška z nedaleké Libice, který na poslední chvíli zaskočil. Museli jsme také vyřešit malý technický problém. V detektivce musí být tma, tj. strach a napětí. Nakonec jsme si pomohli retrospektivou. Na ostrov přichází detektiv a retrospektivně si skládá mozaiku, jak to vlastně bylo, tedy hledá pravdu. Pokusili jsme hře dát trochu filozofickou dimenzi. Pokud chcete bojovat se špínou, nemůžete zůstat čistý. A pak, všichni se pachtíme za pravdou, a zajímá dnes vůbec někoho, co je pravda? Existuje absolutní pravda? Každý má svou pravdu. Absolutní pravda je tak trochu virtuální realita.
Divadlo v přírodě nebylo však skutečnou přípravou na otevření divadla. Navíc jste měli před sebou oslavu 140. výročí vzniku souboru...
Máte pravdu. Začali přibývat lidi, ale většina z nich bez zkušeností. Oslavit výročí nějakou avantgardou, na to jsme neměli, a uchýlit se k tomu nejjednoduššímu, tj. ke klasické hře, jsme také nechtěli. Prosadil jsem se jako autor a napsal mystifikační frašku ve stylu J. Haška k založení Poděbrad s názvem Odhalení. Hra pojednává o tom, že se sem v r. 1896 dostal pomník Jiřího z Poděbrad. Odehráli jsme premiéru a čtyři reprízy pro cca 600 diváků. Ohlasy jsou zatím pozitivní.
Prosadil jste se nejen jako autor, dramaturg, ale i jako režisér. Jak jste se Vy, novinář, vůbec dostal k amatérskému divadlu?
Pocházím z Poděbrad a začínal jsem u ing. J. Pavlíčka. To už jsem chodil do lidušky a recitoval. Pan Pavlíček mě dokonce obsadil do role v Evženu Oněginovi. Hrál jsem Petuškova, nápadníka Taťány. Celá role spočívala v tomto textu: „Taťána někam utekla mi. Neviděli jste ji tu snad? Kudy jen mohla zmizet ven? Bože, já jsem tak nešťasten." To mi bylo sedmnáct. Moc dalších rolí jsem už neodehrál. S divadlem jsem stále nějak spolupracoval. Pamatuji se i na první FEMADy, zažil jsem Pavla Boška, kterého si dodnes vážím. V paměti mi utkvěla i některá představení, např. silným zážitkem byla Balada pro banditu pražské Lucerny.
V rozhovoru jste se zmínil, že nehrajete pro přehlídky ani pro Hronov. To zní trochu kategoricky. Nekladete si příliš malé cíle?
Hronov jsem použil jako epiteton. Chtěl jsem tím říci, že v současné době asi na víc nemáme. V Odhalení hraje cca dvacet lidí, z toho pro šest je to debut. Navíc já nejsem typ režiséra, který je přeborníkem na divadelní obrazy. Chci vyprávět příběh, a to tak, aby diváka zaujal. To je moje ambice. Patrně z kritického pohledu jsou naše inscenace jednodušší. Netvrdím, že po desáté společné inscenaci tento názor radikálně nezměníme. Prvním krokem může být např. rozhovor s prof. Císařem, kterého jsme oslovili a pozvali na Odhalení.
Takže resuscitace souboru se podařila...
Máme čtyřicet členů. V tom je Mladá scéna, která teď nastudovala Dámského krejčího J. Feydeaua. Jana Pospíšilová vede dětský soubor, rovněž aktivní.
Po rekonstrukci jste se po dlouhých 15 letech dočkali otevření Divadla Na kovárně. Zdá se tedy, že to nejhorší máte za sebou. Jaké podmínky pro činnost má soubor Jiří dnes?
Asi jste si přečetla v klubu článek Jiřího Hlávky, vedoucího Kulturního a informačního centra, v němž říká, že soubor Jiří je v Divadle Na kovárně pouze hostem. Vedli jsme o tom spoustu diskusí, které byly trochu jako když se díváte na televizní debaty, do nichž nemáte šanci zasáhnout.
Článek jsem si skutečně přečetla, visí zde jako dekorace. Přiznám se, že jsem nerozuměla, o co vlastně jde. O peníze?
Já si myslím, že spíše jde o osobní vztahy. Víte, Poděbrady jsou malé město, kde každý zná každého a každý každému šlápl do nějaké kaluže. Kdysi říkávala paní doktorka Hellichová ze slavné pražské rodiny „kdo nepozná Poděbrady, nezná svět". Dřív jsem tomu nerozuměl, ale asi na tom něco bude. Uvědomme si, že jsme v Polabí, kde se sedlák nemusel ani moc snažit, aby měl úrodu. Měl tudíž čas, aby se podíval, jak roste ostatním. Druhým momentem je blízkost Prahy. Za jeden den se formanským vozem dostal do Prahy a viděl, jak žijí měšťané. K dovršení všeho tady v roce 1905 vytryskl minerální pramen. Maloměšťáctví a závist se spojily s lázeňskou světovostí. To vše dohromady vytvořilo fenomén zvaný Poděbrady.
Pořád nerozumím v čem je podstata problému, že soubor není v Divadle Na kovárně doma...
Divadlo bylo zavřeno a pan Hlávka nemá pravdu, když říká, že se soubor zaregistroval pod neexistujícím divadlem. V náš prospěch hovoří historie. Jiříkovo divadlo bylo v roce 1881 věnováno souboru „na věčné časy". V r. 1942 bylo nahrazeno Divadlem Na kovárně. V r. 1944 byl soubor z moci úřední rozpuštěn, a pozor, divadlo předáno do správy města. Když něco někdo spravuje, tak mu to přece nepatří. Vlastně to byl arizovaný majetek předaný do správy loajální radnici. Dokumenty jsme nenašli, ale vlastně jsme je ani moc nehledali. To handrkování je hrozné.
Jaké máte podmínky pro užívání divadla?
Platíme smluvní nájem 5 tis. Kč za představení, za zkoušku se světly platíme 150 Kč za hodinu. Ve smlouvě dále stojí, že se 5x měsíčně můžeme zdarma scházet v rekvizitárně. Byť si výtěžek z představení můžeme nechat, při ceně lístku 80 Kč /kapacita hlediště je dvě stě sedadel/, musíme doplácet. Jistě KIC není charita, ale nejsem si jist, zda nájem nepřekračuje skutečné náklady.
Dostává soubor od města nějakou dotaci?
Ano, 15 tis. Kč ročně. Ty však městu, tj. KIC vrátíme. Jiné podmínky pro soubor by prý zvýhodňovaly soubor Jiří oproti nějakým nově vzniklým souborům. Tradice tedy nic neznamená.
Nicméně soubor neodmítl žádost, aby se podílel na nové přehlídce...
Ano, chtěli jsme udělat vstřícný krok. Nechceme, aby město mělo dojem, že umíme jen kritizovat. Na malém městě bychom měli spolupracovat.
Vraťme se k divadelní činnosti. Jaké jsou další plány souboru?
Všechno se rozjíždí. Poprvé jsme si udělali prodloužený víkend na horách a věnovali jsme se hereckým technikám, kam až moje síly stačí. Na jeviště chceme přenést Deset malých černoušků, koncem roku přichystáme něco nového. Chtěl bych, aby si divák kromě pobavení odnášel i nějaké poselství nebo alespoň myšlenku.
Děkuji za rozhovor.
Amatérská scéna požádala o vyjádření také druhou stranu, tj. vedoucího KIC, pana Jiřího Hlávku.

Připravila Lenka Lázňovská