Texty: Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / RANDÁK Jan: Mýty české historie, úvod, s. 73, 74

MÝTY ČESKÉ HISTORIE Jan Randák „Dvě jsou známky neomylné národnosti: dějiny a jazyk, čili historie a literatura, plody národního života.“ Tuto myšlenku napsal roku 1827 v Časopise českého muzea Josef Jungmann a při zpětném pohledu na posledních zhruba dvě stě let vývoje moderní české společnosti ji nelze než potvrdit. Historie totiž skutečně hrála jednu z nejvýznamnějších rolí při formování novodobého českého národa po celé 19. století i v desetiletích 20. věku. Důvod je jednoduchý – právě dějiny, ony příběhy a obrazy o minulosti, jsou neopomenutelným nástrojem při vytváření kolektivních identit, mezi nimi i té národní, v našem případě tedy české. Protože právě historie nám dokáže sdělit, kým jsme, odkud jsme se vzali a kam bychom měli směřovat. Právě historie nám říká, že jsme Čechy a Češkami, že území, jež obýváme, je územím naším, že nás spojuje něco, co lze nazvat společným kulturním i historickým dědictvím. A ztotožnit se s českými dějinami, jak jsou nabízeny v učebnicích dějepisu, v mnoha odborných syntézách i dílčích studiích, znamená přihlásit se k „našim“ předkům, postavit se do řady za slavné i tragické postavy národních dějin, a už jsou to panovníci, duchovní, lidé práce či intelektuálové. Slovy historika Jiřího Raka k 19. století: „Jestliže byl národ pojímán jako svého druhu mystická jednota předků, současníků i potomků, stala se i národní minulost společně sdíleným osudem, společným dědictvím celého národa, jehož každý uvědomělý příslušník se nyní mohl hlásit i k slavným panovníkům a k členům nejproslulejších rodů jako ke svým předkům.“ Nicméně naši představivost či představivost našich předků nedokáže oslovit kdejaká historie, především ne ta v učebnicovém, popřípadě striktně odborném podání. Identitotvorné jsou především ty obrazy o minulosti, jež dokáží oslovit myšlení a především emoce svého publika. Obrazy a příběhy, které jsou nositelem nějakého poselství, jasného ponaučení, a především ty, jež pojednávají o výjimečnosti, popřípadě jedinečnosti daného kolektivu, skupiny, v našem případě českého národa 19. a 20. století. V ojedinělost, ba jedinečnost vlastních dějin pak věřili i naši obrozenečtí předci. Z jejich pohledu byla v české historii vystopovatelná kontinuální linie tragického vývoje i slávy. Dobový publicista Jakub Malý to charakterizoval jednoznačně: „Národ český jest bez všeho nadsazování jak dle povahy, tak i dle osudů svých jediným úkazem toho spůsobu v Evropě, a potřebí jest, aby nám vědomí toto pevně se v mysli zakořenilo k důkladnému poznání sebe a spasitelnému poučení.“ Jak by ne, vždy se stačí podívat zpět do předminulého století a zjistíme, co že vlastně hrálo v historickém vědomí našich předchůdců významnou roli. Byl to především slovanský dávnověk obsažený v rukopisných padělcích, Kollárově Slávy dceři či Palackého Dějinách národu českého; dále kníže Oldřich a jeho vztah s prostou českou selkou Boženou; hrdinný i tragický osud Přemysla Otakara II. s jeho smrtí na Moravském poli; čeští husité coby bojovníci údajně za národní myšlenku proti křižákům, ztotožňovaným naprosto samozřejmě s němectvím; Bílá hora – symbol národní katastrofy a počátek temného věku. Ovšem podobné stereotypní, ba až mytizující představy o národní historii měli i Češi a Češky ve 20. století. Stačí se podívat, jak často byla česká historie v různých dobách přepisována, jak se měnila pomyslná znaménka u jednotlivých událostí a postav, jen aby zapadaly do nějakého chtěného obrazu národní minulosti. A vždy s cílem formovat identitu českého kolektivu v různých politických režimech a uspořádáních, a to byla první republika, protektorát či Československo po únoru 1948. Každý režim, každé uspořádání chtělo svou podobu historie, s níž se měla česká společnost ztotožnit. Historie tak v mnoha případech a v různých dobách na sebe brala spíše podobu historického mýtu. Ten pak našel své ztvárnění ve veřejném prostoru v sochách i památnících, ve formě literárních i výtvarných děl a v neposlední řadě, a to je náš případ, i na divadelních oponách. I ty totiž měly promlouvat ke shromážděnému publiku a předávat mu žádoucí poselství. S odkazem na známého českého historika Dušana Třeštíka tudíž přiznejme, že člověk je zvíře mýtotvorné – bez vyprávění, jež dávají životu smysl, nemůže jeho břímě snášet. Musí to však být vyprávění živé, ne pouze soubor holých pouček. A znalec náboženství Mircea Eliade výstižně konstatoval, že „historická událost sama o sobě, by byla sebevýznamnější, se v lidové paměti neudrží, ani její památka nevznítí básnickou představivost, leda že by se tato událost těsně blížila mytickému modelu.“