Texty: Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / PETRÁŇOVÁ, Lydia - PETRÁŇ, Josef: Veduty vesnic, úvod, s. 281-283

VEDUTY VESNIC Lydia Petráňová - Josef Petráň

Malované opony a prospekty venkovských ochotníků dnešnímu divákovi názorně ukazují prostředí vesnic a městeček,
jejich architektonickou tvářnost, krajinu a přírodu v poslední třetině 19. a počátkem 20. století, detailní obraz tradičního
venkova, dnes již zaniklého nebo zanikajícího v procesu moderní urbanizace. Evokují nadto svět divadla minulých dob jako
iluzi skutečnosti a život jako vážnou hru iluzí.
Inscenačním prostorem venkovského ochotnického divadla se v této době stala nejčastěji místnost hospodského
šenku. Pokud v místě bylo více hospod, spolek si pro své schůze a divadelní představení vybral tu, která poskytovala
nejvýhodnější podmínky, a naopak hostinští se i s ohledem na vlastní zisk přihlašovali za členy jednot a snažili se jim vyjít
vstříc. Pokud na venkově od sklonku 19. století byly postaveny nové budovy hospod nebo staré přestavovány, hostinští je
neopomněli vybavit prostornějším sálem pro taneční zábavy a divadlo, později za republiky pro cvičení sokolů.
Divadelní prostor býval vždy místem kulturní komunikace, setkáním herců s diváky a takový kontakt při venkovských
ochotnických představeních býval z řady důvodů bezprostřednější než v divadlech velkých měst. Rozvrstvení venkovské
pospolitosti se tu projevilo tím, že místa v první z nemnoha řad lavic či židlí v hledišti obsazovali členové honorace
starousedlíků, zatímco na chudé zbýval stísněný prostor k stání. Herci a diváci se navzájem dobře znali z každodenního
potkávání a předváděli se tady jedni před druhými.
Sama příprava představení byla příležitostí k setkávání a zábavě, mladí lidé při zkouškách, převážně ve večerním
čase, navazovali vzájemné vztahy, bavili se vespolek. Ostatně představení obvykle v sobotu večer, v neděli či o svátcích
pokračovala společnou taneční zábavou a o přestávkách v meziaktí bavila diváky hudba.
Režisér a zároveň principál ochotnického souboru vážil dramaturgii, výběr osob pro tu kterou roli, stejně jako vhodné
dekorace a jevištní techniku, vědom si odpovědnosti za úspěch či neúspěch představení. Při výběru her přihlížel k tomu, co
u obecenstva zabralo jinde, úspěšné kusy sezony se stěhovaly, postupně je nacvičily soubory v širém okolí. Pokud je znám
repertoár ochotníků na venkově od sklonku 19. století i v prvních dvou desetiletích věku následujícího, soustředil se na věci
u publika vyzkoušené, na dramata i veselohry z venkovského života, v jejichž postavách mohl každý poznávat sám sebe
nebo si představit někoho ze sousedů, ať v dobrém či ve zlém. Ochotníci prostřednictvím dramatických postav vyslovovali
vlastně své pocity a vztahy ke skutečnosti, představení se pak stávala i vyjádřením jejich společenské kritiky, bez ohledu na
to, zda kus napsal J. L. Turnovský, Josef Štolba, Eliška Pešková, Ladislav Stroupežnický nebo bratři Mrštíkové.
V ochotnickém divadle venkova nebyly podmínky k experimentování s hracím a jevištním prostorem. Z malovaných
opon, jež se dochovaly, mívají největší šířku 550 cm, jsou však i opony široké 375 cm. Výška se řídila výškou stropů hospodských
výčepů a sálů, nebyla tolik rozhodující, vždy nejméně 200 cm. Postupem času se zlepšovaly podmínky souborů působících
nepřetržitě delší dobu a hrávalo se ve větších sálech, navíc elektrifikace umožnila světelné efekty, posilující opticky vjem
iluzí, i zvukovou reprodukci.
V kukátkovém prostoru obrazna – „myšlené ploše rozpjaté v portálovém rámu“ (J. Smejkal) – vytvářely estetickou
iluzi dekorace, jež byly tradičně složeny z prospektu, bočních kulis a sufit, tj. výkrytů stropu. Prospekt zvaný opona tvořil
závěs, na kterém byla vymalována scéna návsi, lesa, interiéru obydlí apod. Bez stafáže osob měla spolu s výtvarným
zobrazením na bočních kulisách vyvolávat iluzi prostoru. Scénická výprava se obměňovala užitím různých prospektů a kulis,
jejich kombinací. Podle počtu prospektů a kulis se lišil základní fundus dekorací jednotlivých vesnických ochotnických
spolků. Nejstarší ze známých inventářů venkovských ochotnických jevišť, pořízený „v nové hospodě“ Divadelním družstvem
městečka Pecky v roce 1843, uvádí dekorace se čtyřmi prospekty – oponami (městečko, les, rytířský sál, žalář) a reprezentační
malovanou přední (portálovou) oponu, na níž byla zobrazena krajina s hradem Peckou a po stranách podobizny
Přemysla Otakara II., kdysi vlastníka městečka, dále Prokopa Holého, jenž roku 1433 Pecku dobyl (Místopis českého
amatérského divadla II, s. 136). Zachována je novější portálová malovaná opona s panoramatickým pohledem na městečko
a hrad Pecku od Josefa Prokopa z roku 1887, ztvárněná v duchu dobového krajinářství.
Ne každý z venkovských ochotnických spolků měl hned od počátku svého působení vlastní jeviště s dekoracemi.
Jejich pořízení bylo nákladnou záležitostí, proto si je ochotníci často půjčovali. Jednoduché scénické výpravy, přizpůsobené
malým rozměrům jevišť, si pořizovali ochotníci sami. Zruční učitelé malovali kulisy, náročnější dekorace zhotovovali
řemeslníci v místě či okolí, truhláři a malíři pokojů, kteří si poradili i s výtvarným rozvržením větších ploch. Za republiky
prefabrikovaná venkovská jeviště obsadily stojky stereotypních kusů dekorací vyráběných strojní stolárnou Pepa Máca v Újezdě
u Brna a dalšími dekoratérskými firmami.
Malované opony, rozměrná výtvarná díla rozdílné kvality, měly povznášet sváteční náladu diváka v hledišti, čekajícího
na chvíli, než se mu na jevišti otevře svět iluzí, do kterého je schopen promítnout svět vlastní skutečnosti. Je zřejmé, že
mít takovou oponu podle městského vzoru bylo věcí prestiže ochotnického spolku. Krajinou, v níž se malované opony hojně
vyskytovaly, byly severovýchodní Čechy, široká oblast buditelsko-obrozeneckých tradic. Obecně lze ale říci, že četnost
výskytu malovaných opon v jednotlivých regionech byla přímo úměrná počtu zde působících divadelních spolků.
Skutečností je, že z jevištního zařízení starých spolků se uchovaly jako památky ponejvíce právě malované opony. Nejstarší
z nich jsou vesměs díla malířů pokojů nebo místních výtvarně tvořivých řemeslníků.