Historie Vlastenecké omladiny
V roce 1881 vznikl v patnáctém vídeňském okrese kroužek působících Čechů a Moravanů, který si zvolil název Vlastenecká omladina pro podporování školského spolku Komenský. Jeho vlastenectví plynulo z obav o zánik české řeči mezi českou menšinou ve Vídni. Spolek pomáhali „postavit na nohy“ členové ze stejnojmenného spolku v Jindřichově Hradci. Tak do dneška citované heslo: „Kdos českého původu, lni ku svému národu“ je věnováním tamního akademika L. Domečka. Oficiální založení se datuje od roku 1885, a tak se můžeme chlubit tím, že jsme o pouhé dva roky mladší, než je Národní divadlo v Praze. Za zmínku stojí i skutečnost, že se řadíme mezi čtyři nejstarší česky hrající spolky v zahraničí.
První divadelní představení se konala v Národním domě ve Vídni, kde bylo i naše sídlo. Hrály se převážně operety a zpěvohry. Tehdejší mladý divadelní soubor si díky svému výkonu, ale i vysoké úrovni vedoucích pracovníků, vytvořil výtečné vztahy i k nejvyšší české divadelní elitě – k Národnímu divadlu v Praze. Tak dochází k hostování členů Národního divadla - Jindřicha Mošny v roce 1900-01 a Hany Kvapilové v r. 1902-04 na základě pozvání spolku.
V tomto období až do počátku druhé světové války dochází k největšímu rozkvětu spolku. Herci sehráli několikrát v roce divadelní představení na nejvyšší úrovni a to za přímého doprovodu orchestru. Pořádaly se časté hostující zájezdy do české vlasti, kde byla Omladina vždy uvítána s největšími poctami. Například v roce 1909 se uskutečnil zájezd do Kyjova na Moravě, kde se na počest hostování VO sešel celý slovácký kraj a byl uspořádán velký průvod městem se všemi tehdejšími atrakcemi. Jak kronika praví: „Lásku nám manifestovali šohajové na koních a sta děvčic v nádherných krojích.“
V letech 1942-45 byla činnost Vlastenecké omladiny zakázána. Avšak v poválečných letech 1950-59 můžeme zaznamenat rozkvět a největší produktivitu spolku – bylo odehráno 52 divadelních her v 62 představeních.
V roce 1954 se na základě pozvání České besedy uskutečnil velice zdařilý hostující zájezd do Jugoslávie, do Záhřebu a Daruvaru, o jehož úspěchu se hovoří dodnes.
Ovšem v šedesátých letech se situace změnila. Toto desetiletí začalo pro Omladinu velmi trpce. Nejen, že byla nucena stěhovat se kvůli zbourání domovského sídla v Národním domě k nácviku představení do malé místnosti v Herklotzgasse 3, ale musela se rozloučit s lidmi, kteří jí vtiskli svou pečeť. Jedním z nich byl tzv. „táta Omladiny“, pan Jakub Leitner.
V roce 1961 se poprvé ujímá režie žena, Hermína Pluskotová. Odvážná režisérka byla tehdy odměněna bouřlivým potleskem.
Politické události roku 1968 v Československu však měly neblahý dopad i na vídeňskou českou menšinu. Ta se rozdělila na dva tábory a hodně členů Omladinu z politických důvodů opustilo. V roce 1969 se VO stěhuje do klubovny v nově postaveném Národním domě – hotelu Bohemia, který pak sloužil spolku jako domov celých následujících dvacet pět let. Do spolku se postupně hlásili noví členové, kteří přišli z bývalé ČSSR a tím zřetelně soubor posílili. Zrušení hotelu však znamenalo opětné stěhování, tentokráte do školní budovy české školy Komenského na Sebastiánově náměstí v třetím okrese, kde má Vlastenecká omladina spolu s jinými spolky své sídlo dodnes.
Od osmdesátých let se přešlo k rytmu dvou divadelních představení ročně, a sice na jaře a na podzim. Příčinou bylo neustálé oslabování českovídeňské menšiny a jejího zájmu. V repertoáru najdeme jak zpěvohry, tak i komedie.
Začátek nového tisíciletí však vtiskl svou novou tvář i Vlastenecké omladině. Otevřené hranice umožnily přístup mnoha Čechům a Slovákům ke studiu i práci ve Vídni. Tito převážně mladí lidé se částečně přes taneční večery, částečně přes českou školu Komenského zapojili buď sami do práce v divadelním spolku nebo tvoří publikum, kterého opět přibývá. VOmladina navázala také spolupráci s Divadelním spolkem bratří Mrštíků Boleradice a s divadlem Rynárec u Pelhřimova. Spolky navzájem hostují v ČR nebo ve Vídni, VOmladina ještě navíc už 15 let pravidelně jezdí hrát do Kroměříže na pozvání Sokolské župy Hanácké.
Náš spolek vykazoval od svého založení velmi dobrou a záslužnou práci. Zažil svá výslunní, ale i úpadky. Na divadelních prknech se vystřídala celá řada herců – ochotníků, kteří ve svém volném čase, často za velmi špatných podmínek, nastudovali po celou dobu trvání přes třista her. Toto se vždy dařilo jen proto, že všichni měli a dodnes mají divadlo opravdu rádi. Omladináři byli, jsou a snad i budou ochotníci tělem i duší. A to je správný recept na dlouhověkost!