Hulec, Vladimír: Životy... AUDIMAFOR aneb Kostelecký kostlivec. Divadelní HROMADA, 2009, jaro, s.25-30

Životy...

Je týden po festivalu AUDIMAFOR aneb Kostelecký kostlivec, postupového kola celostátních přehlídek experimentujícího divadla Šrámkův Písek, studentských divadelních souborů Mladá scéna a divadel poezie Wolkerův Prostějov. Sedám k počítači, že o ní – jako každý rok – podrobně a snad i s vtipem a nadhledem napíšu. Ozvalo se pípnutí v mém mobilu a já dostal sms: »Dnes odpoledne umrel na Kralickem Snezniku Pepa Tejkl...« Všechno je jinak. Před očima se mi odvíjí mnohá setkání s ním, jeho inscenace se Šviháky, s Jesličkami, jeho maily, které mi občas psal. Právě Kostelecký kostlivec je festival, kde jsem ho poprvé poznal a právě tady jsem ho viděl naposled.

Životy dráždivé
Rebelové / Kulička / Ještě sklenku červeného? / Insecta / Rodinné příběhy / Kočky / Tři sestry / Ve dvě na hruškách II / V ulici u Seiny / O muži, který počítal šišky / Krátký proces s Jelizavetou Bim Bam Bum / Ženy, ženy... / Luigiho kojné / Jak mnoha muži tisíckrát znásilněná otci svému co panna vrácena byla a jiné příběhy dekameronové / Dekalog: Groch – Hrách / Hotýlek / V rodině / Uctivá poklona, pane hrabě! / Životy...
To nejsou kapitoly zachycující život či osobnost Pepy Tejkla, to je čarodějnou vílou východočeských amatérských přehlídek Naďou Gregarovou sestavená dramaturgie festivalu, výčet názvů všech zúčastněných inscenací v pořadí, v jakém se letošního Audimaforu účastnily. Během tří dnů tedy devatenáct představení (jedno z toho – Tři sestry Turnovského divadelního studia – nesoutěžní). Všechny sledovat byl téměř nadlidský úkol. Přesto se ho šestičlenná porota – Alena Zemančíková (předseda), Karel Šefrna, Tomáš Žižka, Petr Christov, Filip Huml a já – zhostila s vervou a udělila nakonec nominace na všechny národní přehlídky plus devět doporučení. Zcela po právu. Zvláště „směr“ Mladá scéna měl letos silnou konkurenci, což je pro budoucnost českého (nejen) amatérského divadla dobrá zpráva. A dobrá zpráva je také to, že oborové směry a možnosti nominací na jednotlivé přehlídky se často prolínaly, překrývaly, bylo možné uvažovat o různých možnostech, čehož jsme v několika případech i využili. Velmi dobře si dovedu představit náchodskou DREDsekci preDRED na všech třech národních přehlídkách a ještě na loutkárně, činohře a hudebním divadle. Všechny tyto roviny a zaměření se v jejich inscenaci Krátký proces s Jelizavetou Bim Bam Bum velmi silně projevovaly, a přitom zdaleka nešlo o nějaký postmoderní všežánrový hybrid. Naopak jejich ambiciózní pokus o propojení textů a motivů z děl Franze Kafky, Daniila Charmse a Christiana Morgensterna byl stylově čistý, přesný a vytříbený. Inscenace měla rytmus, byla vtipná, hravá, a přitom texty si držely svá původní temná a syrová jádra. Od loňského roku udělal soubor i jeho vedoucí (a režisér a scenárista) Štěpán Macura velký kus práce. Z trochu rozpačitého studentského souboru se během jediného roku vypracovali mezi přední amatérská divadla a troufám si tvrdit, že o nich ještě (a možná i letos) uslyšíme. Ač byly na festivalu ještě výraznější či osobitější inscenace, preDRED byli pro mne tím nejradostnějším překvapením.
Tím druhým byl mladičký Jakub Maksymov z Jaroměře. Hrál ve dvou inscenacích, a obě byly doušky čerstvé vody, které diváky v maratónském běhu festivalem náramně osvěžily. Obě přivezla ZUŠ F. A. Šporka z Jaroměře. Nejprve nás nachytal Ve dvě na hruškách II. Mnozí amatérští divadelníci již tento projekt „dvoučlenného souboru jednoho herce“ (Pavel Holínský a Jakub Maksymov) Někdo znají z první verze, jež se loni účastnila loutkářských přehlídek. Neznám ji, ale princip je asi stejný. Hybatel (Pavel Holínský) sedí na kole a šlapáním roztáčí s kolem propojenou zeměkouli velikosti velkého nafukovacího míče. Na ní a kolem ní vytváří Jakub Maksymov různé pitvorné situace a příběhy. Využívá přitom prapodivné loutky, panáčky, předměty vlastní výroby. Je to krásné, vtipné, nápadité a má to dokonce globální, snad až ekologicky filosofující přesah. Linie Buchty a loutky – DNO získává tímto dílkem další článek a novou osobnost.
Že mladická svěžest, nápaditost a stylovost inscenace nebyla náhoda, dokázala druhá práce z jaroměřské ZUŠ, již prezentoval soubor Spolu, ale každý sám. Africká pohádka O muži, který počítal šišky, tedy o tom, jak byl líný muž vytrestán, je stylově čistou „maňáskárnou“ s africkými kulturními kořeny (tvary i kostýmy loutek, rytmická hudba), zahranou s radostnou energií a nadhledem typickou pro životem a bolestí ještě nezakalená, radostně naladěná, chytrá inteligentní dítka. Co víc k ní říkat? Radost, již bych přál poznat všem lidem – před oponou i za ní. Vedoucí Jarka Holasová je – zdá se – tou nejlepší možnou pedagožkou. Učí děti řádu, formě, řemeslu, inspiruje je k nápadům, a přitom jim nechává volnost a rozvíjí jejich tvořivost. I o těchto dvou inscenacích a Jakubu Maksymovi jistě ještě (a možná i letos) uslyšíme.

Životy kvapné
Soubor Kroky stranou, který se skládá z nejstarších a nejvytrvalejších členů Dramatické školičky Svitavy přivezl dramatizaci rozhlasové hry Ivana Žáčka Kočky. Osobitým způsobem změnil divadelní sál v jedno velké rozhlasové studio. Na jevišti se odehrávaly velké scénické obrazy, stylizované výtvarně-pohybové divadlo, zatímco mezi diváky se pohybovaly herečky-kočky a svým syčením vytvářely tajemnou, místy dráždivou a místy hororovou atmosféru. Víc etuda než inscenace nejvíc potěšila právě tímto netradičním, jakýmsi zvukovým „site-specific“ přístupem. Na jevišti už však herecký styl a dramatická linie příběhu trochu bledly.
Obdobně, ba ještě rozpačitěji dopadly Ženy, ženy..., rázná úprava (pro 11 účinkujících/!!/) Goldflamovy komorní komedie Dámská šatna, v provedení jednoho z mnoha souborů ZUŠ Jesličky, tentokrát si říkajícího V tichých liliích. Jedenáct začínajících, velmi mladých adeptů herectví získalo první divadelní ostruhy. Víc však než první setkávání se a „utkávání“ s jevištěm, dramatickými situacemi a diváky to zatím nebylo. Divadelně nezkušených bylo v Kostelci pochopitelně daleko víc. Ostatně, z velké části jde o přehlídku ZUŠ, a právě získávání ostruh je pro ně na festivalu to nejdůležitější. Takový „první stupeň základní školy divadla“ byl pokus o tradiční žánr – Maupassantova Kulička v provedení Souboru LDO při ZUŠ Chrudim, autorsky ambiciózní, ale dramaturgicky vykonstruovaná, herecky rozpačitá a na konceptu příliš závislá Insecta Docela Malého divadla SKS Svitavy, akademická hodinka recitované a zpívané poezie V ulici u Seiny DivaLDA Ústí nad Orlicí, překombinovaný a herecky přepjatý Hotýlek divadelního souboru Gymnázia Lanškroun Škeble a vlastně i pěvecky, pohybově a výtvarně svěží, ale jinak „školně akademičtí“, spíš jakýsi sled výstupů sestávající z přejatých písničkových choreografií a k nim připojených činoherních scének, jež se nepropojily v konsistentní divadelní tvar, Rebelové Veselého zrcadla při Gymnáziu Ústí nad Orlicí. Mluvili jsme o jejich inscenacích na seminářích, tak jen malou doušku: obecným problémem pro mnoho začínajících souborů a jejich vedoucích je snaha po kopírování populárních či obecně (povrchně) přijatých tradičních forem a žánrů, často pod vlivem televize – divadlo poezie, muzikál, kabaret, hollywoodská komedie... Bez osobnostního, autorského vkladu a přístupu, bez znalosti aspoň základních prvků divadelního (režijního, hereckého, výtvarného...) řemesla je to cesta do pekel...

Životy milostné
Ale i řada dalších souborů se potýkala se základními problémy divadelní techniky. Je vždy na nich (a na divácích), zda tyto prohřešky přijmou a soustředí se na téma a objevování nových forem, na něco, co je – aspoň pro tuto chvíli – přesahuje, a to vezmou za základní komunikační spoj ve vzájemném dialogu. Upozorňuji, že divadlo nemusí být jen dialog s divákem. Mnohdy je mnohem důležitější a cennější dialog v samotné divadelní komunitě, jež divadlo zvolila za svůj výrazový prostředek, jímž si mapuje svět a zkoumá vztahy mezi sebou.
Literární svět objevovala například skupina patnácti mladých herců říkající si (nevím proč) Vlastislav Filip ze ZUŠ Jesličky Hradec Králové, seskupená kolem pedagoga a režiséra Jiřího Polehni. Vzali si knihu povídek brněnského extravagantního umělce Mariana Pally Jak se zalichotit tlusté ženě z roku 1996, vybrali si z ní – jak sami tvrdí – 6 1 povídku a ty „přetavili“ v jednolitý divadelní tvar. Ve své inscenaci Ještě sklenku červeného? používali výtvarné divadlo, loutky, muziku, metody kabaretního i ryze činoherního divadla, a to vše klenuli v jakési neuchopitelné balábile slov, situací a malých příběhů. Velmi sympatický přístup i tvar se jim ale vymkl z rukou. Vytratila se Pallova bizarní poezie a humor. Extravagance extravagantně zobrazená ztratila extravaganci. Chyběla hravost slov a situací, a především průzračná překvapivost v jejich vyúsťování, na níž je Pallova tvorba založená. Vznikl spíš zmatek a chaos, ve kterém se zorientovat či nechat se jím „nést“ na vlnách čistého humoru bylo téměř nemožné. Ale zápas s předlohou i cesta k jejímu pochopení a uchopení, které hradečtí podnikli, jistě stály za to. A to je kvalita vyšší než výsledek.
Obdobně komplexní přístup k literární předloze měla Dospělá Embrya, opět ze ZUŠ Jesličky. Předlohou jejich inscenaci s předlouhým názvem Jak mnoha muži tisíckrát znásilněná otci svému co panna vrácena byla a jiné příběhy dekameronové jim byl slavný Dekameron Giovanni Bocaccia. Laškovné milostné a erotické příběhy ze středověku předvedli v typickém „dvořákovském“ – mám na mysli jejich vedoucího a „zosnovatele“ jejich poetiky, pedagoga a režiséra Jana Dvořáka – duchu lehce kabaretního divadla se spoustou hereckých a divadelních špílců. Je to možná moc „vedené“ divadlo, možná až moc poučené a zvoleným stylem předurčené „laskavé“ divadlo, přístupné nejširší divácké obci. Ale proč ne. Humor je to vkusný, radostný a nápaditý. Mají schopnost sebeironie, nadhledu, divadelní zkratky. A navíc často i něčím či někým překvapí. Tentokrát to byla mladá afročeška v roli jedné z hlavních postav, vášnivé erotomanky Alatiel, dcery sultána Beninedaba (příběh je z druhého dne, ve kterém byli tématem vyprávěných příběhů „lidé, které sice postihly různé nehody, s nimiž to ale nakonec nad veškeré očekávání dobře dopadlo“ – a toto téma je i ústřední pro inscenaci Jana Dvořáka a Moniky Janáčkové).
Středověk za výchozí, startovací bod zvolilo i pardubické Divadlo Tří. Jejich klauniáda Uctivá poklona, pane hrabě byla příležitostí pro nevázaný humor tří protagonistů, Tomáše Novotného, Lukáše Udržala a Láďu Marka. Dané postavy – Král, Sluha a Poddaný – slouží jako výchozí typy pro volné, z části improvizované divadlo čerpající z tradice polívkovského Šaška a královny a podobných klauniád. Je to chytré, svižné, herecké divadlo, ve výsledku snad příliš příběhem a časovými skoky v době (od středověku po budoucnost) nespoutané. Ale o příběh ani dobové ukotvení hercům nejde. Chceme se bavit a chceme bavit diváky, o víc nám nejde, řekli během diskuse. A tak tomu i bylo.
Ambicióznější „hru na život“ si zvolili Lucie Hašková s Josefem Janem Kopeckým ze souboru Triarius Česká Třebová. Ve své pohybové studii Životy zobrazili simultánně ve dle sebe všední den dvou odlišných osobností. Na jedné straně strohého bankovního úředníka a na druhé tanečnice současného modern dance. Podobnou metodu kdysi zvolila například Věra Chytilová ve svém celovečerním debutu O něčem jiném. Dva odlišné životní přístupy, dva odlišné charaktery se ale zde – na úplném konci – prolnou. Jak se bude jejich setkání vyvíjet dál, už Hašková s Kopeckým neřekli, dokonce ani nenaznačili. Škoda. Asi půlhodinová pohybová fantazie je totiž podaná do detailů dotaženou, precizní formou stylizovaného divadla, v amatérských podmínkách málokdy vídaného. Vědomě pracuje se zvukem, světlem, kostýmem, s každým gestem, slovem, hlasovou nuancí. Jen ta pointa neodpovídá zvolené náročnosti. Intelektuální přístup – aspoň jsem o tom přesvědčen – vyžaduje i neuhýbavé, náročné, intelektuální řešení. A ne útěk do prázdna, do otevřeného konce...

Životy bolestné
A byly na festivalu i projekty, jež lze označit za vážné, důsledně reflektující bolest světa a lidské existence.
Tahoun turnovského amatérského divadla Petr Haken přivezl do Kostelce drastickou adaptaci Čechovových Tří sester, již autorsky připravil se svým Turnovským divadelním studiem A. Marka. Tři sestry jsou tři dospělí bratři, kteří sedí ve svém sídle kdesi na ruském venkově a nejsou schopni si koupit lístek do Moskvy. Dokola odříkávají jakési čechovovské repliky (přesněji věty Čechova připomínající) coby obsahu zbavené slovní mantry. Situace se den po dni opakují. Na návštěvu přijíždějí postavy ze Tří sester – Veršinin, Solený, objevuje se Fedotík a Čebutykin, vše to jsou ale jen převleky jejich sluhy. Nevíme, co je sen, co hra, a co skutečnost. Realita života a možná i sám svět a čas přestaly existovat. Jakési beckettovské nahlédnutí do Čechova je intelektuálně vzrušující. Hakenovi se však nepodařilo atraktivní nápad přetavit v pevný celek. Režie jen převádí opakující se situace a dialogy do nepříliš uspořádaného jevištního tvaru. Herectví všech čtyř protagonistů – Ivana Kunetky (Ivan Prozorov – u Čechova nejmladší Nataša), Radomir Jodas (Oleg Prozorov – Olga), Petr Haken (Michal Prozorov – Máša) a Jan Pekař (všechny ostatní postavy) – je příliš „osobnostní“, nikdo není schopen rozvinout neslovní jednání v hlavní, ústřední téma. Neboť prázdnota slov a situací jsou zde, či spíše měly by být, jen záminkou k prázdnotě jako takové. A tak je výsledek rozpačitý. Sympatický, náročný pokus i tvar, který je zatím nad síly souboru i Petra Hakena coby autora, dramaturga, režiséra i herce samého.
Naopak adekvátně možnostem svého Divadelního souboru SNOOP (Soubor Náruživých Ochotníků OPatovic) z Opatovic nad Labem přistoupil k zvolené divadelní předloze jeho režisér a vedoucí Aleš Dvořák. Pro mladé herce ve věku raných teenagerů vybral drsné, drastické drama bělehradské dramatičky Biljany Srbljanovič z roku 1998 Rodinné příběhy. Hra původně psaná pro kvartet dospělých herců, kteří hrají malé, bezprizorné děti, jež si na dětském hřišti v nedávnou válkou zničeném Bělehradě hrají na dospělé, byla vrácena o generaci zpět: skutečné, dospívající „děti“ si hrají na dospělé. Inscenace tak získává přídech autenticity a možné reality. Aleš Dvořák ji také tak inscenuje. Na jevišti jsou popelnice se skutečným odpadem a jinak nic než prázdný prostor a praktikábly. Herci si jako opravdové děti hrají na dospělé, nic moc nepředstírají, zkrátka dospělými „jsou“. Divákovi až za čas dojde, že to neumětelské předstírání je záměr a že si na svět dospělých vlastně „pouze“ hrají. Vytrácejí se tak jisté prvky grotesknosti a komediálnosti předlohy a zůstává jen čiré násilí, krutost a bolestnost. Herci však zdaleka – a to je další klad této inscenace – nejsou naturalističtí a vlastně ani násilničtí. Jsou vlastně obsazeni proti svým typům – jemný Patrik Antolík hraje zvrhlého otce Vojina, civilně působící Vladimíra Gutwirthová ztvárňuje exaltovanou matku (a současně Vojinovu sestru) a naopak silový Václav Falta ml. je obsazen do role jimi pronásledovaného a mučeného 12-letého syna Andrii. Vzniká tak zvláštní napětí, kdy divák ví, že jde „pouze“ o hru a současně je šokován jejím průběhem. I když inscenace měla jistě do herecké i interpretační dokonalosti daleko (stálo by za dramaturgické a poté i výtvarné vyjasnění, kde přesně se vlastně děj odehrává, kde je ono hřiště a kdo jsou všechny tři děti, příběh zoufalé Naděždy – Andrea Moličová – by měl čitelnější), výběr tématu i jeho uchopení svědčily o vážném, seriózním vnímání divadla jako nástroje poznání a reflexe bolestných témat dneška.
O vážném uchopování světa nemusí jistě přesvědčovat režisér Ondřej Pumr z Náchoda. Do Kostelce přivezl se svým česko-polským souborem J. S. T. E. Artyžok / Dred další – nemýlím-li se osmý – díl svého desetidílného projektu, tentokrát nazvaný Dekalog: Groch – Hrách. Základ tohoto dílu tvoří texty košického undergroundového básníka Erika Jakuba Grocha (1957). Prostý příběh dívky pochovávající svou matku a retrospektivně na jejím hrobě rekapitulující svůj život s ní je jakýmsi symbolickým svatebním obřadem života se smrtí. Je meditací hlavní postavy o konečnosti bytí, relativitě vztahů a pomíjejícnosti slov, obrazů i činů. Pumr využívá řadu křesťanských symbolů a biblických odkazů, mnohé motivy jsou odlesky předchozích dílů cyklu. Je čím dál patrnější, že svůj Dekalog začíná klenout do uzavřeného oblouku. Herci přejímají postavy z minulých dílů, situace se v různých odlescích vynořují a zase mizí (svatba, smrt, hostina, Kristus s křížem a na kříži, tragické ženské – dívčí osudy), výtvarné prvky i hudební motivy se opakují (dřevěné desky, svíčky, lidové popěvky, mixování češtiny a polštiny, tentokrát i slovenštiny). Stávající díl vedle toho ale nabídl i něco nového – vyspělé herectví. Nade všemi jako Kilimandžáro nad vyprahlou africkou planinou čněla Dominika Špalková. Svou postavu ztvárnila s velkou grácií, citem a vnitřním zaujetím. Suverénní projev včetně skvělé výslovnosti (hrála v Grochově mateřštině - slovenštině) převýšil herecké výkony, jež dosud byly spíše snaživým zoufáním než hraním, všech ostatních účinkujících v tomto i minulých dílech o mnoho tříd. Celý projekt tak nasměrovala o několik vysokozdvižných hereckých stupňů výš. Doufejme, že na podzim, kdy bude mít celý projekt premiéru vcelku, se podaří herecky (ale i jinak) nevyrovnané díly skloubit a propojit ve funkční a konsistentní celek.

Živote...
Je konec. Festival nabídl i dvě aktuální a s definitivní konečností poslední práce Josefa Tejkla na ZUŠ Na Střezině v Hradci Králové, neboli Jesličkách. V obou případech šlo o adaptace prozaických předloh velkých zahraničních spisovatelů – zkušenější soubor ...po malinách přivezl Tejklovu adaptaci povídek Luigi Pirandella – Jako dvojčata a Kojná – do jednoho celku nazvaného Luigiho kojné. Mladší jesličkovský soubor Nanervy se prezentoval groteskní miniaturou V rodině vytvořené podle stejnojmenné povídky Guy de Maupassanta. Obě inscenace si byly dramatickým zpracováním, formou i režijním přístupem a hereckými projevy blízké. Tejkl viděl společnost a svět jako pitoreskní místo setkávání a utkávání lidských individuí, jež jsou směšné a nebezpečné zároveň. Příběh byl vždy jen záminkou k jízlivým obrazům rodinných a společenských vztahů životním pocitem čerpajících až odkudsi z výsměšně deziluzivních hlubin markýze de Sade, Ladislava Klímy či Franze Kafky. Tejkl jako by však už neměl sílu s těmito pocity a frustracemi bojovat. Nechával je na scéně existovat bez pevného řádu a divadelního smyslu. Herci si víceméně mohli dělat, co chtěli. Lépe řečeno, na co mají. Tejkl se téměř vzdal pevné režie a razantnějšího výkladu. Odevzdaně nechával na jevišti žít inscenační polotovary. S ničím, ani blížící se smrtí nespoutaným, rebelským vzdorem a současně s jistou aristokratickou grácií a pokorou tím vzkazoval všem nám: Divadlo, žij si a existuj, jak dovedeš. Já s tebou – ani životem – už bojovat nebudu.
A tak se vracím k – v úvodu citovanému – výčtu festivalových inscenací. To pořadí, v kterém se odehrály, ani jejich názvy nebyla náhodná směs. To byla Thálií stvořená báseň o nepřeberných životech Josefa Tejkla:
Uctivá poklona, pane hrabě!Vladimír Hulec