Divadelní soubor Jiřího Voskovce Sázava – Miroslav Horníček: Louka pro dva
Jiří Janoušek, režisér divadelního souboru Jiřího Voskovce ze Sázavy si splnil sen inscenovat hru Miroslava Horníčka Louka pro dva. Inscenovat Horníčkovy divadelní texty není úkol nikterak jednoduchý, neboť postrádají vpravdě dramatickou stavbu, začasté chybí nosný příběh a jsou založeny především na verbálním sdělování. Jsou neutuchajícím sledem slovních filozofujících sentencí, chytrého laskavého humoru a bonmotů, jejichž jevištní zpracování vyžaduje značnou hereckou výbavu. Nutno hned úvodem konstatovat, že režisér, vědom si předností i ošidností zvolené textové předlohy a nároků, které klade především na herce, velmi dobře obsadil trojici protagonistů hry. Oldřich Randula v roli Krále, Luboš Malý coby Mnich a Halina Brošová jako Královna jsou výjimečně vybavenými herci, kteří interpretovali Horníčkův, více literární než dramatický text, na velice vysoké úrovni. Jejich smysl pro nakládání s verbálními prostředky, je jak z hlediska obsahu sdělení, tak z hlediska technického, včetně udržení potřebného tempa po celou dobu inscenace, mimořádný. Horníčkova hra o vnitřní svobodě a síle tvořivého myšlení vznikla v dobách minulého společenského režimu. Již tehdy byla ‒ oproti jiným ‒ velice opatrnou revoltou. V kontextu reality, která nás v současnosti obklopuje, se jeví její poslání více úsměvným než apelujícím, a to navzdory všeplatnosti hodnot, které proklamuje. Odhlédneme-li od této skutečnosti a zamyslíme-li se nad možnostmi účinnějšího působení inscenace, připadneme především na otázku volby inscenačních prostředků. Nejde tu o herectví, to je excelentní. Jde především o volbu hracího prostoru. Namísto zvoleného kukátkového, by byla přínosem volba volného komornějšího prostoru, umožňujícího větší kontakt s publikem. Spolu s tím pak oproštění se od vizualizace, která se ubírá cestou iluzivní ilustrace. Patrně by pak ani nechyběly postavy stráží. Inscenace by tak mohla dojít sevřenějšího tvaru.
Milan Strotzer