Tichý jelen Roztoky: Richard 3
Tichý jelen a Shakespeare, Richard 3 (trojka) a razantní divadelnictví Jiřího Jelínka a jeho týmu, to vše vyvolává samozřejmě očekávání, kterému se nelze bránit. Měl jsem štěstí, že jsem vešel do sálu ještě mnohem dříve, než začal zvonek upozorňoval na začátek představení. Ono už stejně dávno začalo. Tři dámy v černých okrajkovaných kostýmech, s nabílenými obličeji, skoro smrtky s rudými růžemi, v pokroucených pozicích a potichu bluesující kytara. Pomalu se mění pozice kolem velké klece, možná rozpadající se fontána, možná skupinová socha z prošlého panoptika. Olezlý berlínský kabaret z třicátých let a nebo Kreuzberg na konci let sedmdesátých. Možná zapomenuté fúrie – čarodějnice z Macbetha.
Představení se rozjíždí. Dekadentně unylá píseň a vykloubené pohyby performerek uvádí do hry loutky – skřety – shakespearovské postavy. Příběh touhy po moci, příběh o cestě za mocí přes všechny a proti všem, příběh inscenátory cíleně redukovaný na sled různých způsobů zavraždění nejbližších a touha po úspěchu jako stoupání po mrtvolách kamsi do vyšších a vyšších klecí (nejsilněji pro pasáž s matkovraždou). Hrb Richardův nese víc a víc hříchů, jeho duše se napíná, nafukuje k prasknutí. Vše rytmizováno původní hudbou a písněmi. Jediným zábleskem svobody a čistoty v tom marasmu není ani malý princ, ale nepatrný poletavec (ptáček, motýl). Mávnutí jeho křídel boří celou stavbu, svoboda a čistota vítězí. Zbude jen monument vyprázdněné a potřísněné stavby, o které průvodci mohou zástupům turistů vyprávět, zbude jen píseň.
A pro diváka zbude především zážitek divadla, ze sdělné, působivé inscenace a výsostně autorského přístupu jak v dramaturgii, tak v herectví. Vše interpretováno s nadhledem a jasným výrazem, vše s dodržením zvolené stylizace, v důsledném hraní a zároveň s vědomým nadhledem a sdělovaným názorem. Byl jsem aktéry a tvůrci poctivě veden představením od příchodu do sálu do závěrečného potlesku, byl jsem překvapován, užíval si nadsázky i čisté stylizace a ještě jsem prožil silnou katarzi. Děkuji.
Roman Černík