Dramaturgyně P. Kohutová a režisérka A. Ratajská vytvořily inscenaci ze dvou aktovek A. Přidala. Spojení aktovky Sen o dvou kůrkách a Pěnkava s Loutnou nepostrádá logiku. Autor v obou zkoumá smysl pouti člověka na zemi, otázku trestu a viny, význam umění v době ohrožující samotnou existenci člověka. Obě aktovky „umísťuje“ do neurčité minulosti, vybrat si lze středověk až po baroko. V obou případech stojí hrdinové na okraji společnosti. Kostka a Nožík ze Snu, jokulátoři, akrobaté, čekají pravděpodobně ve vězení na svůj trest za drobné krádeže. Jejich banální spor o potřebu spánku se rozrůstá do střetu zásadnějšího: jsou vinni smrtí své mladé společnice, kterou opustili v kritické chvíli a která se jim teď v jakémsi snovém stavu zjevuje?
Pěnkava a Loutna jsou ve druhém opusu dvěma zpěvačkami, jež se živí zpěvem a vyprávěním příběhů. Na své noční cestě do města, kde se koná slavnost, potkají člověka, který je nechá přespat u svého ohně pod podmínkou, že mu budou postupně, jedna po druhé, vyprávět příběhy, které on nebude znát. Zdá se však, že Osoba (tak je ve hře jmenována) zná všechny příběhy. Lze ji vůbec přechytračit, lze splnit její podmínku? Její zásluhou dostává hra nadreálný charakter. Postupně se tu zjevuje otázka: Lze příběhy, imaginací, krásou a láskou uniknout vševědoucí Smrti, Osudu?
Obě aktovky jsou výbornou hereckou příležitostí a všichni aktéři karlovarské inscenaci se jí chopili velmi zdatně. Režie spolu s výtvarným řešení nechávají hercům otevřené hřiště, spojením všech tvůrců tak vzniklo dílo zahalené zčásti do tajemství (ne vše je doslovně dořečeno), dílo kladoucí však naléhavě naléhavé otázky, jejichž smysl zdaleka neskončil v historii.